Medfølelsen.

If I tell you the secret that 'med' means with in Norwegian and that 'følelse' is feeling, would you understand?

Soucit je strašně zvláštní věc. Pro mě hrozně důležitá, protože jsem člověk, který má pořádnou dávku soucitu zakořeněnou kdesi hluboko ve své podstatě. Ovšem 'soucítit', čili 'cítit s' někým je úkol poněkud složitý. Protože aby to byl ten správný soucit, musíte ono nešťastného (a proč ne vlastně třeba šťastného??? :o))) člověka pochopit a ještě s ním sdílet jeho pocit. A ne aby vám ho bylo líto, jak tomu občas u nás je.

Proč jsem zase začla s tímhle? Protože jsem přemýšlela nad tím, proč se se mnou někteří lidi vlastně baví, když mám spíš pocit, že by mnohem raději dělali v tu chvíli něco mnohem zábavnějšího nebo smysluplnějšího, nebo že si myslí, že jsem úplný debil. Už víme, že já přece nejsem žádný debil, nicméně mi v cítění se tak nelze zabránit. Zvlášť v kontaktu s některými lidmi. Já vím, nejsem génius, i když to mé mamince kdysi předpovídali (no, pravdupovediac jí doktor (prý) řekl, že to bude 'buď idiot, nebo génius' - zřejmě jsem odmítala připustit onen vylučovací poměr mezi oběma označeními (ANO, LPÍM na gramatice!) a spojila si je v poměru slučovacím do něčeho mezi, do škatulky w. - a ta mi asi už zůstane), jenže i když jsem občas naivní (A NESKUTEČNĚ! pořád totiž ještě věřím, že lidi jsou ve své podstatě dobří a poctiví, i když tak na první pohled nepůsobí), a možná právě proto, že jsem paranoidní, dokážu vycítit, když osoba, která sedí proti mně, by radši byla na hony daleko. Někde jinde, s někým jiným, mluvila o něčem jiném, ne poslouchala trapné příběhy, které navíc tohle podivné stvoření exhiboušsky vystavuje na internetu.
Minulý týden se mi stala taková věc. Měla jsem domluvené rande (s kámoškou, samozřejmě) a hrozně jsem se na něj těšila. A když jsme se pak potkaly, otázala se mě, zda bych se moc zlobila, kdyby se mnou nikam nešla a místo toho se šla opít. S někým úplně jiným. A mně to samo bylo líto, ale vlastně jsem byla stokrát radši, že mi na rovinu řekla 'hele, teď ne, potřebuju teď prožít něco jiného' a nikam se nešlo, protože jsem nemusela již poněkolikáté ten týden sedět někde s člověkem, který v tu chvíli a na tom místě vlastně ani nechtěl být. Nepotřebuju, aby se mnou lidi trávili čas, protože se mi cítí zavázáni, protože je jim trapné poslat mě někam, protože si myslí, že tohle by udělat měli, abych si nemyslela, že na mě kašlou. A i kdyby kašlali - NO A CO? Možná nás kdysi něco spojovalo, co se třeba vyčerpalo, nebo to na nějakou tu chvíli utichlo, možná se za týden uvidíme znovu a budeme si povídat do rána, možná se uvidíme za měsíc, za rok, možná už se neuvidíme. Jednou jsme dospělí (a moje 'protějšky', nebo kamarádi, nebo jak je kdo chce zvát, jsou často dospělejší než já) a umíme si říct věci na rovinu. Na rovinu říkám, že mám některé lidi strašně ráda, ale že s nima raději nebudu (nebo styky omezím), než abych se přetvařovala jim do očí. A podobně by to mělo fungovat v opačném směru. Protože i když si třeba neříkáme všechno, nemusíme 100% znát svá tajemství, sny a přání, jsou věci, které by se říkat měly. Jako 'teď musím jít' a 'nemůžu tady už dýl sedět a poslouchat'. Nebo 'dneska nikam nejdu'.
Jsem ve svém životě spoustě lidí zavázána a u spousty lidí mám co odčiňovat. Ale nemůžu naše vztahy živit jen ze soucitu, pocitu zavázanosti, špatného svědomí či potřeby cosi vynahrazovat, odčinit nebo napravit. Pokud do nich nemohu vnést už nic víc, nezbývá, než se omluvit a jít dál.

Kam až jsme se to do háje dostali od jakéhosi soucitu? A proč mám vlastně potřebu to všechno takhle veřejně tady kydat... ??? Nevím. Uvažovala jsem, že to nezveřejním. Ale tím bych popřela podstatu tohoto blogu. Můj život se přece neskládá jenom ze zážitků z výletů kolmo, koňmo, vozmo, či ze soužití s druhou 'polovičkou'. Můj život je také soužití mé jedné poloviny osobnosti s druhou polovinou, tou vnitřní a strachující se o osud světa, o osud lidí mně blízkých a osud lidí vůbec. Na příště slibuju něco normálního, jako je třeba povídání o Posledním skotském králi nebo o počasí (to totiž dneska stojí za h***o a možná právě proto mám potřebu si trochu toho hnoje ještě přikydnout).
I'd better be goin'. There's still some work left that has to be done. And I must admit that as long as I HAVE some work left, I am 'happy'.