Kolo.

Jak většina lidí ví, za poslední roky se ze mě stal tak trochu "maniak" v oblasti ježdění na kole čili cyklistiky neboli bikování. Já sice rozhodně nesouhlasím, protože maniak za prvé vypadá jinak, za druhé má mnohem lepší výbavu a za třetí s kolem i spí, ale budiž, někdo, kdo na kole v životě seděl jen jednou, ať si myslí, co chce.

Na minulou sobotu (tj. 24.2.07) jsme, jak již bylo dotknuto níže, s M. (to je takový jeden pán v letech se závazky, ale jinak docela správnej magor :o) naplánovali můj první letošní výlet na kole (on už má jarní stovku díky letošní zimě několikanásobně za sebou). A protože jsem zodpovědná, den předem jsem si ve velkém spěchu sehnala část výbavy nezbytné pro to, abych nezmrzla.
Proč den předem? Protože jsem samozřejmě až do poslední chvíle doufala, že bude buď tak krásně, že žádné speciální vybavení potřeba nebude, nebo že bude tak hnusně, že půjdeme do kina a já se na M. počest nacpu popcornem. Nestalo se, mělo být obstojně (což je k*****ská kosa, zataženo, ale slightly above zero), a tak jsem musela přistoupit ke koupi alespoň rukavic a návleků. A jsem vskutku nadšená, protože rukavice Craft jsou skvělá investice. Na obrázku jsou vyobrazeny ve společnosti návleků, o jejichž účelu S. malinko pochyboval :o)

Tož v sobotu ráno jsem se vydala v doprovodu svého (v pátek v 10 p.m.) vymydleného a promazaného kola (které je sice předpotopní a sluší mi jenom trochu, ale které taky miluju, protože jsme toho spolu hodně zažili) metrem na Černý most. Již od počátku jsem pojala podezření, že s tímto výletem není cosi vpořádku, neb jediný, koho jsem potkávala, byli lyžaři, kupodivy s lyžemi. Nechám na nich, co si o mně mysleli, já dostala trochu strach. Ale M. vypadal, když jsem ho na ČM potkala, docela spokojeně, takže jsem se trochu uklidnila. Ovšem ne na dlouho. Netušila jsem totiž, že i když budu mít skvělé rukavice a návleky, nevyhnu se tomu, co se mi stává zcela běžně, čili že čím větší zima je, tím vehementněji se potím --> což má za následek samozřejmě nic jiného než zimnici po celém těle. S protivítrem a neustálými zastávkami na smrkání (protože v tom větru to za jízdy prostě nešlo), supěla jsem za M. a v duchu ho častovala nejhoršími jmény, která jsem ve svém podchlazeném mozku byla v tu chvíli schopna nalézt. Což o to, dokud jsme jeli, docela to šlo. Pak jsme ale v nějaké díře (asi Přerov nad Labem?) udělali pauzu "na pivo" (což znamená: M. si dá pivo a já čaj), a to začalo jít do tuhého. Byla jsem mokrá totálně durch a když jsme z toho pajzlu po 20 minutách vylezli, nevnímala jsem nic kromě toho chladu po celém těle. Silou vůle jsem se venku znovu nacvakla do pedálů a pokračovala, abych po dvaceti mminutách další jízdy začala mít pocit, že moje tělo konečně začalo opět produkovat teplo. Bohužel nikoli dostatečné, aby mě ochránilo před vlezlou zimou a mírným protivětrem severojižního směru, který mi v tu chvíli připadal jako příšerná vichřice. Byla jsem nas**** sama na sebe, že jsem se zase navezla do čehosi, na co nemám, skřípala jsem zubama, vzteky skoro brečela a zoufale si přála jediné - suché teplo! Chudák M. byl ze mě asi lehce vyšokovaný, protože jsem začínala být fakt hnusná, jak já to občas umím, ale naštěstí pochopil, že když mě nechá být, možná se mu nic nestane :o)) A tak jsem přežila v sobotu cestu z Černého Mostu na Sadskou. Svaly byly v pohodě, když jsem v Praze vystoupila z vlaku, nohy měly chuť vyrazit na další výlet, ale mozek, ten se vzpouzel, duše se pomaloučku polehoučku vzpamatovávala z těch návalů vzteku a já byla nakonec vlastně ráda, že už nikam nemusim. Doma jsem si sedla do křesla a tupě zírala do blba čekaje na S., až se navrátí z bitvy. A musela jsem uznat, že na kolo příště až bude NAD 10 stupňů, nikoli NAD NULOU.

Jo a btw., S. to v nové zbroji fakt sekne. Kurňa.