Většinou páteční HN jen tak zběžně prolítnu, ještě tak ten magazín zvládnu přečíst celý. Dnes mi to však nedalo, neboť poměrně velkou část prostoru HN věnovaly současnému českému filmu, což je téma, nad kterým jsem v poslední době taky trochu dumala. Inspirovala mě k tomu jedna zcela nevinná hospodská debata, v níž se jeden nejmenovaný cizinec tázal, jakýže český film by neměl opomenout představit u nich doma. Jako zarytý odpůrce filmů, které všichni, ať už 'popíci' nebo 'inťoši' strašně žerou, navrhla jsem dva totální úlety (čímž jsem samozřejmě nechtěla tvrdit, že jsou výjimečně kvalitní, spíš mě na nich pobavilo, že jsou tak trochu 'mimo'), a to Příběhy obyčejnho šílenství a Jedna ruka netleská. Proto, že mě Ivan Trojan dokázal pobavit. Proto, že mám ráda projev Marka Taclíka. Jistý Dr. (dneska už vlastně jen D. a to ještě za jménem a s Ph. před D.) se nad mým výběrem zděsil. Copak nemá naše kinematografie co jiného nabídnout?? A právě na toto jsem si vzpomněla nad článkem Český film a doba: viděno patnácti, v nichž je shrnut jakýsi jiný, devatenáctistrankový článek, v němž se lidé, kteří s filmem mají co do činění, měli vyjádřit k situaci, v níž se současný český film nachází. Co jsem se dočetla? Že vpodstatě neexistuje univerzální vyjádření. Každý si myslí, že chyba je někde jinde, že krize je způsobena tím nebo oním. A taky že možná žádná krize není. Co člověk, to názor. Pochopitelně. A sloupek hned vedle komentuje poslední dílo Miloše Formana, Goyovy přízraky – opět docházíme k závěru, že každý to vidí jinak, jeden pěje ódy, druhý taktně poznamenává, že 'tohle se příliš nepovedlo'. Jak si má pak chudák člověk vybrat, komu věřit, co je opravdu DOBRÝ FILM?
Takže když nesprávně ohodnotím filmové zpracování Hrabalova Anglického krále, nejsem dostatečně intelektuální? Když neocením jánevímco, nejsem dostatečně alternativní? Když můžu žít bez toho, že bych viděla Štěstí či Krásku v nesnázích, jsem úplně out? Nebo jsem prostě a jednoduše barbar? Nebo je to tím, že je český film 'v krizi' a nemá mě čím zaujmout???
Jsem 'inťoš' nebo 'popík'? Spíš jsem 'mimoň'. Protože nechci patřit do žádné škatulky. Protože se mi líbí to, co se mi líbí, prostě proto, že se mi to líbí. Puntík, tečka. Žádné kritické rozbory.
Česká kinematografie je v krizi, Forman a Menzel nám stárnou a asi senilní nebo co, že už jim to nejde tak od ruky jako dřív. Ale taky je jiná doba. Nikde žádné výrazné politické (ú)tlaky, jediné, s čím páni filmaři dnes bojují, je nedostatek peněz na jejich film. To pak ten film holt ten šmrnc ztratí, no... Můžete dělat co chcete a jak chcete, ale většinou to děláte taky s tím záměrem, že by vás to mělo uživit. Tzn. natahat do kina co nejvíc lidí. Ale jak to udělat v době, kdy se do vkusu trefíte málokomu, protože výběr je dost velký na to, aby měl každý svůj vlastní vkus, to už je těžší říct.
Jsem jedna z těch, kdo mají vlastní vkus, a vlastně jsem ráda, když se můj vkus těm ostatním vkusům zas tak nepodobá. Protože jsem si od malička zvykla stát tak trochu sama bokem. A přitom být v centru dění a nasávat od 'těch duhých'. Jediný problém je, že jako váhavá váha se většinou neumím rozhodnout, co je lepší a co horší, co si ponechám a co zavrhnu. Takže hodlám dál a dál nasávat :o)))

Abychom se ještě dnes dostali k té hudbě – na poslední stránce klturní sekce dnešních HN jsem s potěšením našla článek o letošních cenách Brit Awards, který byl plný mně milých a známých jmen. Nej britská kapela roku – Arctic Monkeys. Jejich album Wahatever People Say I Am, That's What I'm Not jako nej album. Ovšem song roku vyfoukli mým oblíbencům ze Snow Patrol a Razorlight trochu povyrostlí sladcí hoši z Take That. Příšerná zrada!!! Aspoň, že nejlepším zahraničním bandem zvolili The Killers.
Objevem roku je jakási skotská kapela jménem The Fratellis. Myslím, že je načase rozšířit si obzory a tuhle muziku někde splašit. Protože pomalu ale jistě začínám mít dvou alb od The Killers, dvou alb od Snow Patrol a jednoho od Arctic Monkeys 'plný brejle'.