Brutus Extreme Orienteering 2016

intro

Dopsala jsem svůj soukromý 100-denní projekt a i když si ho vlastně skoro nikdo nepřečte, pomalu se mi začalo po psaní stýskat. Ve světle těch téměř 100 zápisků si říkám, že bych měla být stručnější a trochu míň osobní, ale prostě se mi ještě nechce zavřít krám. Ještě nelámu hůl ani nad sebou, ani nad zážitky, ať jsou jakékoli. Samozřejmě - hlavně intenzivní. To se očekává. U mě obzvlášť. Kdyby náhodou nebyly, moje vrozená schopnost produkovat chaos a stres a reagovat zcela nepředpokládaně se postará o zbytek.


'příprava'

Začátek sezóny 2016 je vzhledem k pracovním závazkům od prosince do února dost žalostný. Těch pár běhů 10+km, z nichž větší část tvoří 3 ojedinělé ranní běhy podél Vltavy (jak já ten asfalt nemám ráda! ale když už jsem si pomalu zvykla, že i do nejmenších kopečků chodím (já!!!!!), pánbůh zaplať za každý kilák po rovině pod 6:00), z toho se moc sezóna 'votvírat' nebude. Stěžovat si tu na kila navíc nebudu, to by mě někteří chytří ukamenovali (cha! ale zkuste si to, tahat se s zátěžovou vestou, nehledě na velmi omezené možnosti dlouhodobě velmi lichotivého šatníku!), jenže ten uplynulý rok byl nejen plný zážitků, ale taky kotrmelců, a ono se to někde podepsat musí. Krom těch vrásek kolem očí, které už mi neodpářou a na které budu jako stará čarodejnice ještě náležitě hrdá, toho moc 'pozitivního' neni.

Ne, já si vůbec nestěžuju. Já si zážitky najdu i mezi psaním na počítači a psaním na počítači :)

No a v únoru přišel parťák, co mám pocit, že ho znám strašně dlouho, ale vlastně to tak dlouho neni, a s kterým mám pocit, že už jsem toho zažila tolik, ale vlastně toho tolik taky neni, s nabídkou kvalitního orientačního nášupu. A rovnou dvě porce v jednom. A prej - nemusíme běžet, stačí, když půjdeme. No neberte to, když je to skoro zadarmo! Po dvou měsících víkendů v Praze beru všechno!

To taky znamená, že místo týdenní dovolené na horách beru 'mizerné' tři dny v Jizerkách s KK (tedy K+M, moje milé dámy, s nimiž jsem loni absolvovala velký 'votvírák' zážitkové sezóny), kde místo bezuzdného tréninku akorát tak bezuzdně odpočíváme, cpeme se, místo společných fotek v terénu fotím(e) jídlo a za highlight celého výletu považuju dva soukromé západy slunce, jeden alkoholový dýchánek a úspěšný test mých řidičských schopností (je to dobrý, ještě pořád mám 'lehkou nohu a pevnou ruku'). Naše tři pokusy o běžkování ponechám stranou, bylo to spíš cvičení trpělivosti a toho, jak dlouho se vydržím nenas*at, než že bych to mohla nazývat během na lyžích. Ty dva ukradené západy slunce mi ale dají kus síly do kopců a i když se vracím do Prahy malinko mentálně indisponovaná (ne, retardovaná nikoli!), protože přechod ze zasněžené pohádky, jakkoli je krátká, do šedé reality velkoměsta je vždycky krušný (a to jsme byly, prosím pěkně, v Jizerkách), říkám si, že takovou menší procházku po Kokořínsku o víkendu přece zvládnu (loni jsem to zvládla taky, i když jinak)...


sobota

První den prvního počinu nové sezóny. Dohoda je, že to půjdeme. Sice mi kdosi tvrdil, že za popoběhnutí nás nedisknou, ale proč to riskovat, že?

překresluju mapu hlavou dolů
Odstartujeme a první roklí, až pod horolezeckou vložku, běžíme. Pak lezeme. Pak střídavě běžíme, lezeme, nebo se vezeme (z kopce po listí). Občas hledáme a nenacházíme. Počasí je dobré, trochu syrové, ale neprší, zima je snesitelná, ruce mi nemrznou a mikina z JUTu funguje přesně, jak má. Jediné, co mi trochu kazí radost, je fakt, že od zpoceného trička a batohu mám po 3 hodinách záda v jednom ohni. Převlíkám suché, ale moc to nepomáhá. Poslední kontrolu donutím parťáka vynechat a dobře děláme - doběh po asfaltu do cíle je delší, než jsme předpokládali, takže limit 6 hodin stíháme jen s 6-minutovou rezervou. V cíli se rychle převlečeme, parťák mě sice domazává vazelínou, ale stejně pak večer doma ve sprše skučím jako bitý pes.

Až doma mě zastihne zpráva z bojiště - máme prý 55 bodů a v mixech 4. místo, před náma mají +2 a za náma -1 bod. To naštve. V neděli jsem rozhodně nechtěla závodit. Není totiž z čeho brát. Ale takhle...


neděle

Spím dle předpokladů málo, v noci se převaluju, abych nemusela ležet na zádech. Vstávám ještě o hodinu dřív než v sobotu.

Druhý den očekáváme vzhledem k únavě slabší. Odřená záda mám zatejpovaná a běžím úplně nalehko. Ovšem na to, že máme o hodinu méně času, obíháme nakonec velmi slušnou oblast (část trasy se dokonce držíme v těsném závěsu za orienťáckými 'bohy' - no dobře, polobohy), nastoupáme (a naklesáme) solidní metry (nohy do kopců drží), sem tam svítí slunko a i když sebereme o jednu kontrolu méně, než jsme chtěli, průměr máme solidnější než v sobotu a máme v mixech spolu s dalšími dvěma týmy nejvíc bodů. Na posun ze 4. místa to sice nestačí, ale jsem spokojená.

stoupání na Roháč (352). nebo ne. tohle byla Kupa (400)
Zvládli jsme to líp, než jsem čekala. Než jsme čekali. A když se cestou domů dozvídáme, že jsme se chybou v přepočtu bodů týmu nad námi posunuli na místo třetí, mám radost o to větší. I když za body vděčím hlavně zkušenému parťákovi, který stíhá mapovat za oba (no, dobře, já ho sem tam kontroluju a brzdím jeho 'velký voči'), oba se musíme pochválit.


závěr

Tak to uděláme. V pondělí si vyzvedneme cenu (tričko a kompresní podkolenky s logem Velké kunratické) a já mám zas za co děkovat.

A takhle se, moji milí, dělá z komára vembloud. Žádný Kanáry, žádný brutální ultra, čirý exhibicionismus (zase ty paralelní univerza!). A vděčnost za to, že žiju, chodím, dýchám, vnímám a stíhám obdivovat. I když jsou dni, kdy sedím v koutku a brečím. Jako žena mám na to přece taky někdy nárok (a jako leckterý chlap koneckonců taky).

vzpomínka na víkend