OTOBě podruhé, dva roky poté

Adrenalin do poslední minuty. J. nemá nosič na kolo, na rozdíl ode mě. Tentokrát mi ho nemontuje pán před obchodem na poslední chvíli, přijdu k němu jako slepý k houslím a stejně jako ten slepý jsem na poslední chvíli překvapena, že na něj nabízené nepromokavé brašny nepasují. Máme ve hře kontakty na několik náhradnic (zajímavé, že náhradníka nám nikdo přihrát nechce - asi už se o nás ví, že jsme tým holčiček, co mezi sebe žádného chlapa nepustí, protože jich přece po cestě ještě potkáme tolik... :))), jenže náhradnice mlčí. Je riziko, že pokud nikoho neseženeme, ve dvou nepojedeme. Mezi shonem v práci (Samozřejmě, že v tyto tři dny potřebují všichni všechno urgentně a hned, plavba na lodi v Gdaňsku s obědem, chybějící průvodce, nemožné sehnat kapacitu v hotelech v sezóně v Praze a Krakově, a fakturu prosím dopředu, protože zítra už je pozdě a v Polsku je příští týden volno kromě pondělí i ve středu, takže tam nikdo pracovat nebude celý týden. Na anglické emaily odpovídám norsky, do českých patlám angličtinu a Norům pro jistotu přestávám rozumět.) otálím s koupí jízdenek pro šampióny, protože co když mi to J. zalomí a já budu lichoň, třeba bych se mohla svézt s nimi? Nakonec se ve čtyři odpoledne vzdávám všech plánů a kupuji jízdenku jen pro tři osoby, načež při nákupu svačiny o půl páté stíhám vyřídit tři telefonáty, a to s organizátorkou, s potenciální náhradnicí a s J. které když tlumočím, že náhradnice si už letos střihla Krkonošský survival, zdráhá se spát pod střechou (pokud vůbec), chce brát vařič a dokonce se mě ptala, jestli má brát lezeckou výbavu, možná v ní hrkne skoro tolik co ve mně. Do toho se M. starostlivě zajímá, jestli jsme někoho sehnaly, jestli opravdu jedeme a s kým. Nemám sílu jí odpovídat ani na nejjednodušší otázky a po návratu do kanceláře se už jen polohystericky směju. Jsem přesně ve stejném stavu, v jakém jsem byla předloni. Jen si na večer před odjezdem tentokrát nevložím žádné rande a dlouhý večer u vína. Není taky s kým, jediný potenciální společník má sice o starost méně pokud jde o parťáky na následující tři dny, balí ale úplně stejně a nosič bude montovat taky na poslední chvíli jako všichni ostatní. Protože nosič, to už jsem se naučila, se na tuhle akci prostě jinak ani montovat nemůže.

Jelikož J. má v práci taky starostí nad hlavu, nabídnu jí, že se v rámci komutačního běhu domů stavím u K. pro zásobu Jurkových koulí, mapník a zásoby energie. U K. vyměním plnou krabici proviantu za kytičku tulipánů a domů už neběžím. Stíhám tak akorát M., která mi přiveze další část výbavy, a to teplý spacák a karimatku pro J., nepromokavé kalhoty (které nepoužiju), obří mapník a ještě jedny návleky. Plus další příspěvek k proviantu. Hlady tedy neumřeme. Večer se pokouším balit, ale ze všeho toho adrenalinu uplynulých dvou dní (a toho, co mě čeká další den dopoledne) jsem jenom strašlivě unavená. Ještě že nemusím ráno do bazénu. Místo toho už se v pátek soustředím jenom na práci. Aha, pardon, ještě blikačku (jedna pro J. a jedna pro mě). Telefonát. Půjčený nosič na kolo nesedí (what a surprise! nosiče jsou zřejmě prokletý artikl). Za hříšný obnos musí J. koupit nový. Je mi líto, že kvůli téhle akcí má zatím víc starostí než radosti. Já kupuju druhou flašku a zásobu baterek (pominu, že na prodavače čekám o polední pauze před obchodem asi dvacet minut). Další proviant. Mazání svačiny. Balení v práci. (Ne, ta vyhlídková plavba lodí není čtvrtého, ale šestého. Ne, nezajímá mě, že máte v pondělí a ve středu volno, dnes už vám prostě nic nepošlu, času je dost.) Já teď musím odjet. Krátké mezipřistání na hlavním nádraží, kontrola, že aspoň konkurenční tým je kompletní, a pak už hybaj dom sbalit poslední svršky ze sušáku, zabalit jídlo a čekat na odvoz. Do balení volá náhradnice, že už je na cestě a něco se mi snaží vysvětlit. Já jí naopak vysvětluju, že mám zrovna jednu nohu v nohavici, sbírám prádlo a telefon ramenem u hlavy kvůli zablokovaným žebrům neudržím. Nota bene je mi jasné, že kolem Adamova a Blanska si spolu moc nepopovídáme, protože je to tam samý tunel. A tak dál pobíhám po bytě, abych mohla posléze v klidu čekat na odvoz, když J. bohužel uvízne v zácpě, protože se obětavě nabídla, že mě vyzvedne, a cesta ke mně je samozřejmě zasekaná. Jak jinak, v pátek odpoledne. Do toho SMS od náhradnice, že ji naverboval jiný tým, který potřebuje tahouna, a místo sebe nám nabízí větší "pohodářku". Upřímně, teď už to nevzdáme, ani kdyby si nás jakkoli přerozdělili. Třeba to bude fakt lepší.

Ano, scénář se (téměř) opakuje, vyrážíme na poslední chvíli (a ano, to je na celé akci ten největší adrenalin, samotný závod už je proti tomu děsná pohoda... *vtip* Místo 14:45 mě J. vyzvedává značně po 15. hodině a ještě chvíli si v zácpě z Prahy postojíme. Probíráme, co a jak, svorně se bojíme a říkáme si, koho nám asi osud vmete do cesty tentokrát. Na posledních kilometrech chčije a chčije, a tak se opakovaně povzbuzujeme hymnou, kterou nám pro tento účel vybrala K.:
Na místo dorazíme deset minut před uzavřením registrace. Potkáváme první náhradnici, která nám dle domluvy půjčuje lékárnu, ale novou náhradnici, D., nikde nevidíme. Pokoušíme se přebalit věci do brašen. Převlékáme se a navazujeme první kontakt s konkurenčními týmy. Některé znám od vidění, některé vidím poprvé, ale velmi rychle si je zapamatuju.

Všichni už vyrazili na hrad, kde začíná celá hra (nebo závod, říkejte si tomu, jak chcete). My připevňujeme brašny, ve spěchu několikrát svalíme kola a skoro i registrační stan, poslední členka týmu, D., nás posílá napřed, protože jí kdosi ochotný z jiného týmu musí ještě namontovat nosič. A propos, opomněla jsem zdůraznit, že teplota klesla pod 5°C a prší. Aha, pardon. Nastoupáme pár metrů na cestě k hradu Lipnice a světe div se, kapky už nejsou průhledné. Regulérně sněží. Pod hradem odložíme kola, všude mokro, bahýnko, snížek... No prostě OTOBí romantika, jak má být. V hlavní síni zima jak v psírně, ještě že potkáváme kluky z Apaluchy se zásobou pravého valašského tekutého topení. Tentokrát neodolám ani já. Konečně dorazí i D. a i náš tým je kompletní.

Krátký úvod a jde se na věc, tentokrát luštíme nejrůznější šifry rozeseté po celém hradě, některé jednotlivě, něco všechny dohromady, je to shon, snažíme se zahřívat, všude zima, mokro, sníh, kromě toho jsou některé z nich dost těžké, takže se místy ani neškrtneme. Ale těší mě, že úplně marné nejsme, každá přispíváme svou troškou do mlýna a dáváme to před limitem. Získáváme heslo a jdeme překreslovat mapu - tenhle moment já prostě miluju (a sobecky si ho nenechám vzít, přiznávám).

Kolem desáté vyrážíme do tmy, pár metrů pod hradem se sněžení zpátky rozprší a jediné, co mě drží v suchu je goretexová bunda z výprodeje. Kalhoty bych v té zimě nenandala, neoprénové návleky dávno provlhly zespodu a ruce mi mrznou už minimálně dvě hodiny. Míříme k civilizaci ve Světlé nad Sázavou a prvním dvěma kontrolám. Spekulujeme nad noclehem, D. je hrdinka a chce do kryté zastávky autobusu, já a J. jsme zbaběle pro suchou a teplou variantu, pokud to jen trochu půjde. Končetiny mi mrznou a vím, že ježděním se to nezlepší, takže kašlu na hrdinství. Po deseti kilometrech a dvou mokrých kontrolách končíme v jedenáct večer na náměstíčku, kde je hotel ne nepodobný tomu před dvěma lety v Seči. Telefonujeme ochotné paní provozní, která během deseti minut přijede, nechá nám třílůžkový pokoj za cenu dvoulůžka, rozložíme si spacáky, kola můžeme dát do pokoje a jako bonus máme teplou vodu a sušíme věci i sebe. D. provádí opravy na brašnách, J. usíná a já se taky zahrabu do péřového spacáku, který jsem doufám táhla zbytečně.

Vyrážíme sice ne v 5, jak jsme plánovaly, ale 5:30, zato s o to větší chutí.

O nic méně něž ostatní si myslím užíváme raní mlhu válející se v údolí, východ slunka nedaleko první kontroly a přejezd k prvnímu přechodu, kde se klasicky hlásíme na první skupinové disciplíny, dostáváme další body na překreslení do mapy (<3 <3 <3), poslední zbytek horkého čaje a zdravíme se s týmem č. 5, které už hned tak na trase nepotkáme. Zato potkáme jiný sympatický tým, se kterými se chvilku svezeme a sdělujeme si první dojmy. Před Chotěboří potkáváme ještě další, na pár okamžiků se zase spojujeme a zase rozdělujeme, abychom se s nimi zase sešly v Chotěboři v cukrárně. Jasně, mohly bychom si to kafe a čaj odpustit, ale tohle není survival, tohle je akce, kterou si každý může udělat tak moc přísnou, jak sám chce. A tak sbíráme síly na první disciplínu, která je obdobou 24 Hours of Le Mans, jen místo hodin jsou minuty, místo autíček koloběžky a to, co okruh ztrácí na délce, nahrazuje kopec. Takže to ve výsledku vypadá tak, že do kopce sprintujeme vedle koloběžky a dolů se vezeme. Jako holky nemáme proti chlapským týmům sice šanci skórovat vysoko, ale myslím, že obstojíme se ctí. Dáváme do toho maximum a stehna začnou pálit až druhý den, naštěstí. Další disciplína skvěle zapadá do programu, je totiž nesoutěživá a naopak relaxační. Intuitivní kreslení uhlem využiju k protažení celého těla a v duchu domlouvám noze a lopatce, ať to se mnou ještě chvilku vydrží, že je budu potřebovat. Jako bych to tušila. Po rychlé polévce chceme na třetí disciplínu, orientační běh, dojet přes další kontrolu. Volím trasu turistickou, ano, podle mapy je tam sice jeden krátký prudší kopeček, ale nic, co bychom nezvládly. Když stojíme pod tím srázem v lese a máme se na něj vyškrábat s plně naloženými koly, dost si tuhle volbu vyčítám a chtě nechtě se mi vybaví minulý ročník a potok, přes který nevedla lávka. Ti kluci tudy přece taky jeli, tak to musí nějak jít. Tady nikdo před námi nejel. Nikdo není tak pitomý, aby se škrábal s brašnama přes kořeny. Otočit to by znamenalo ztratit spoustu času a jednu kontrolu. Myslím na kola mnohem těžší než ty naše, na závody mnohem extrémnější a na podmínky, které se s mírným chladem nemohou srovnávat. Myslím na Míle a na Makytu. Holky mi vydatně pomáhají tlačit a brašny zespoda nadlehčují a postupně všechny tři kola na kopec vytlačíme, nakonec i s povzbuzováním kolemjdoucích pěších turistů.

Na OB přijíždíme na poslední chvíli, tak tak se stíhám přezout do běžeckých bot a už se ocitám v jedné ze tří složek dvanáctičlenného týmu, který má před sebou klasický scorelauf jenom s tím rozdílem, že místo lampiónku jsou po lese rozesety další vložené disciplíny. Vyfásnu orienťáka z Luhačovic a horolezce od Berounky, za kterýma sotva vlaju a třeba takové házení vajíčkem na čas a orienťák vložený v orienťáku (tam se k nám přidávají další dva orienťáci a já vlaju takovým způsobem, že na konci už ani nedýchám) si fakt "užívám" na max. Přibíháme včas a jako tým (zjištěno zpětně) i se slušným skóre, takže spokojenost velká u všech tří, doufám. Holky si taky zdá se užily svoje, to jsem ráda.

Vyrážíme zpět do Chtěboře na teplý čaj a pak rychle dál. Jediná slušná hospoda na náměstí je v obležení cyklistů s brašnami. A tak se nám dostane cti sedět chvíli u stolu se zkušenými mazáky. Když při konverzaci zjistíme, co všechno už do sebe nasoukali a ještě se oblizují nad dezertem, který právě před nimi přistál, říkám si, jestli my něco neděláme špatně... Já k obědu polívku, ke svačině chleba s hummusem, do toho nějaké ty tyčky, co mi lezou krkem... Jestli ono se fakt nevyplatí se jednou za den pořádně nacpat. No jo. Jenomže pánové jsou superspalovny a sotva sednou na kolo, vidíme jim už jenom záda, zatímco já bych po takové porci jídla z kola akorát tak spadla. Pokud bych na něj vůbec nasedla... Každopádně nám ještě před odjezdem promáznou řetězy, které ve včerejším vlhku dostanou zabrat. Díky, kluci, na nominaci za fair play to sice neni, ale máte to u nás!

Vyrážíme na poslední úsek dnešního dne. Od 20h je otevřen přechod zpět do "první zóny", asi 12km od Světlé nad Sázavou. S J. jsme pro spaní pod střechou, D. by volila možná jinak, ale má chudák smůlu, protože jsme dvě na jednu (ale drží se statečně a nepošle nás za naše nápady zatím nikam, kde by se nám nelíbilo). Máme naplánovanou cestu přes další asi čtyři nebo pět kontrol, měly bychom to stíhat tak nějak ok, do 23:00 ve Světlé. Ovšem půlhodinové zakecání v hospodě s Apaluchou nás trochu posune a manko už nedoženeme. (Ženská, že ty si s těma chlapama taky už nedáš jednou pokoj...:)))

Jedeme krajinou a vychutnáváme večer, kdy se honí temné dešťové mraky a zároveň se slunko sklání nad obzorem.

Jo, přesně tohle jsem potřebovala. A taky to, že se neopakuje krize předchozího dne a mně nemrznou ruce. Jenomže tam, kde nemám krizi já, přichází postupně na zbytek týmu. Nejednou jsme si o tom s klukama povídali, jak je to zajímavé, jak v průběhu takovýchhle akcí má každý slabou chvilku jindy. Což je vlastně super, málokdy se to sejde, a tak má tým šanci fungovat. Holky jedou jako draci a já (si) pořád slibuju, že teď už to bude "jenom kousek". To jsou takové ty oblíbené kecy, víme? Ale holky jsou statečné a nepošlou mě do háje, po přechodu zpět do první zóny, kdy už víme, že jedenáctou nestihneme, nás vidina noclehu a sprchy žene do neznáma, do tmy a do dalšího kopce. Když dojíždíme do Světlé, je pár minut před půl dvanáctou a hodinky mi ukazují 55km, s dopoledními 50 to znamená naše zatím nejvyšší OTOBí skóre za jeden den i ve srovnání s minulého ročníku a původními Klikařkami. Holky, klobouk dolů a díky, sama bych se na to asi vybodla hned za Havl. Brodem...

Když uléhám do postele, jsem přesvědčená o tom, že ráno vstaneme v 5:00 a vyrazíme opět před šestou. S K. a M. bychom to přece zvládly ještě dřív (tohle je VTIP) (a taky by nás motivátorka K. jistě vykopala :)))... Za svoje nevyslovené rouhání jsem po zásluze odměněna, ráno jsem počítám jasně nejrozlámanější člen týmu. Můžu se vymlouvat na co chci, ale můžu si za to hlavně sama :) A tak když se konečně probereme a pár minutek před půl sedmou vyrazíme směrem k Lipnici, kde jsou poslední disciplíny, potichu kontempluju a beze slova obdivuju holky, které jsou buď ještě víc rozbité než já, a přesto nic neříkají, nebo nejsou a o to víc si můj obdiv zaslouží. My amatéři se prostě nemusíme ve srovnání s opravdovými sporťáky zas tak snažit, abychom svoje limity trochu posunuli.

Ranní kopce nás udolají, ale jsou zase krásné.

Slunko svítí a v 8:15 u rybníka je to čistá romantika.

Méně romantické už je podezření, že by mohlo dojít na koupání v ledové vodě, ale máme v alianci jak skvělé stratégy, tak i stavitele, takže když nás přepravují na druhou stranu rybníka, zvládneme to prakticky suchou nohou.

Následuje ZDRSEM a krizová situace s hromadnou záchranou raněných a jako poslední tak trochu odpočinková hodinka mezi korunami stromů, kde obětavci z České cesty vybudovali regulérní lanové centrum. A tak se projdu i svezu nad propastí a zhoupnu se na obří houpačce, k čemuž byste mě normálně nedonutili. Hory, to klidně. Ale ten volný prostor, z toho zrovna moc klidná nejsem. A tak i v téhle "relaxační" aktivitě, za kterou se prý získávají body zadarmo, najdu svou výzvu.

Pak už jen rychlý oběd (polévka a čaj) v Lipnici, poslední kilometry a poslední kontrola a přesun k poslední disciplíně, Dothlonu. A shledání s ostatními týmy a hlavně s drahými M. a K., mými věrnými klikařkami, jedna v roli pomocnice a druhá v roli matky, hele holky, tak jsme zase tady, po dvou letech, a i když se to nezdálo, že to vůbec klapne, jsme tu všechny tři, aspoň takhle. Teď mám ale tým jinde a s J. a D. už se těšíme na to, co se chystá. Letos je to takový malý Spartan race, který se nebýt angličáků, které se dělají na začátku, změní v sprint bahnem. Aha, pardon, s vloženým plazením, to aby nebyla nuda. Neběží to, jsem tuhá, těžká, pajdám, ale jedu, co můžu, a když nemakám na dráze, snažím se povzbuzovat, poslední minuty, poslední metry, poslední adrenalin...

...a máme to za sebou. Všichni od bahna, všichni na společnou fotku a pak už jen umýt, převléct, potěšit se s holkama K. a M. a pozdravit taťku s miminem a pak počkat na vyhlášení, které přinese největší překvapení, když nás vyhlásí jako jeden ze dvou týmů, který získal cenu sympatie. Upřímně, mně se vybíralo dost těžko, protože na OTOB jezdí samí sympatičtí lidi.

Jo a kdyby to někoho zajímalo, víte, kdo to všechno vyhrál? Kromě toho, že my všichni sami nad sebou, tak náš oblíbený tým č. 5. Tentokrát žádné závěrečné společné foto s vítězi, ale to neznamená, že jsme si to všichni neužili. A věřím, že ostatní týmy o nic méně!