Těšila jsem se.
Minulý ročník zanechal ve mně i mých věrných parťačkách nesmazatelnou stopu. To, čím jsme spolu před dvěma lety prošly, nás spojilo, i když se naše cesty místy rozcházely. K. se vydala dráhou triatlonovou a vrhla se odpovědně do tréninku, já jsem dál bezcílně, ale o to radostněji pobývala venku v běhu či na kole a M. se přes vleklé bolístky nevzdávala kola, co to šlo. Svorně jsme se těšily na další ročník OTOBu a říkaly si, jak spoustu věcí vylepšíme.
Jenomže osud nás vede klikatými cestičkami, kde za žádnou ze zatáček nečeká to, co bychom si přáli, a my se pak nestačíme divit. Občas osudu pomůžeme tím, že na rozcestí zvolíme pravou nebo levou, chvíli zaváháme nebo naopak přidáme, ale v zásadě se necháváme vést a doufáme, že volíme správně.
A tak nezbývá než s povděkem přijmout bezpočet zážitků plných dní, několik trpělivých průvodců a parťáků a odškrtat všechny ty výzvy, co jsme zvládly, ať už sportovní, pracovní, nebo osobní.
Zde by mohl onen nicneříkající úvod skončit a mohli bychom se rovnou vrhnout do popisu toho, jak jsme se začaly chystat na OTOB další. Jenomže pak přišly dny, kdy M. nemohla jezdit a K. z plného ironmanského tréninku přešla plynule k nácviku koupání v plastové vaničce, jízdy s kočárkem a několikaměsíční chůze se zátěží. Místo převlékání v depu ji čekalo převlékání poblinkaných košilek a počůraných plen.
Zodpovědná K. se naštěstí vytasila s tím, že má náhradnici, kterou nemůžeme odmítnout. J. procestovala celý svět, slezla nejeden kopec, miluje východy slunce pozorované z vrcholků hor i při klusu v písku na pláži, energie má na rozdávání a jako bonus je to velmi schopná organizátorka. K. se rozhodla podpořit nás ze zálohy a jelikož příchod nového sporťáka na svět chytře naplánovala na začátek dubna (no jo, já vím, ona to asi zas tak neplánovala), slíbila, že se za námi aspoň přijede podívat na velké finále. A tak jsme najednou byly 3+1(+1) a když jsme se měly fotit jako tým, skončily jsme na fotce všechny čtyři.
Necelé dva týdny před akcí dolaďujeme poslední logistiku, co kdo koupí, vezme, co potřebujeme... S obavami sledujeme předpovědi počasí, které hlásí teploty lehce nad nulou a vytrvalý déšť. Vzhledem k podlomené imunitě M., mému dlouhodobému problému s omrzáním periferních částí těla jako jsou prsty končetin a snaze o ulehčení J. její "poprvé" volíme variantu spaní pod střechou. Žádné tlusté karimatky, žádný stan pro případ nouze, jenom teplé a nepromokavé oblečení, jídlo a nějaká ta kačka v peněžence, pánbůh zaplať za to, že si tu střechu nad hlavou můžeme ještě dovolit.
Týden před akcí. V pondělí vyzvedávám v servisu kolo, které dle slov servismana drží pohromadě nálepky z několika ročníků Krále Šumavy a Drásala, které všechny se svým majitelem (a se ctí!) absolvovalo, a to nikoli na chvostu. Uklidňuji se tím, že nic horšího než minule se mi pod nohy dostat nemůže, volím nášlapy a modlím se, aby mírně ojeté pláště vydržely. Ještě že se letos hodláme držet spíše na silnici.
V úterý se dozvídám, že M. na tom není zdravotně vůbec dobře a po dalším ze série vyšetření jí lékařka nedoporučuje účast na podobné akci, o úmyslu sedět několik hodin v sedle nemluvě. Uvažujeme o co nejmírnější variantě a snažím se vymyslet plán, jak M. neztratit, zapojit a užít si akci alespoň v ořezané podobě. Ve středu je jasné, že ani nejořezanější ze scénářů není dostatečně mírný. M. vzdává. Pokouším se J. přesvědčit o tom, že bychom se měly zúčastnit ve dvou, byť mimo bodování. Ale J. potřebuje motivaci. I když v "pohodovém" módu, potřebuje mít důvod se s tím poprat. A já jí rozumím. Jen to neříkám nahlas. Protože vím, že když mi vezmou to, na co jsem se dva roky těšila, když mi vezmou možnost znovu prožít něco, do čeho bych se normálně nepustila, bude mi to líto víc než jakékoli jiné DNS.
A tak začínáme spolu s M. shánět náhradu a já pomalu v mysli pracuji s variantou, že jediná z našeho "skvělého" a "neporazitelného" týmu, kdo se na Vysočinu vypraví, budu já. Alespoň jako pomocná síla. Moji nejbližší, kteří vědí, jak moc mi na tom záleží, mě přesvědčují, ať se na to vybodnu a odjedu někam na víkend sama, pryč, nemyslím na krach dlouho plánované společenské akce. Jenomže i když se samotou často léčím, tentokrát je to jiné. Poprvé po dlouhé době cítím, že i když se umím sbalit a vyrazit si někam na pár dní jen tak s kolem nebo pěšky, tentokrát je to to poslední, co bych chtěla. Jsem sobec, možná trochu masochista, možná taky nenapravitelný romantik a snílek, ale i když se strašně bojím, že nezvládnu to počasí, že budu svou účastí za nikoli dámičku z Prahy, ale za normální jelito, chci to zkusit.
Proč mi to za to tolik stojí? Stojí. Málokde jinde se vám poštěstí toulat se krajinou a potkávat dva dny ve dne i v noci skupinky stejně, většinou však ještě mnohem víc praštěných lidí, kterým je jedno, kolik jste nasbírali bodů a jestli jedete nonstop nebo spíte, jak moc vážně to berete, ale nakonec vás ty zážitky, ať už společné nebo osobní, vnitřní i vnější propojí a celá ta atmosféra vás dokonale pohltí. A možná právě o to víc nás, kteří nemáme šanci na vítězství a polovina disciplín je pro nás jako jednotlivce i tým nad naše síly, protože díky konceptu celé akce získáváme možnost tím projít, posunout vlastní limity a ještě si to užít.
Jak jsem psala J. na velké sociální médium:
Kdyby Ti nekdo rekl, ze budes jezdit na kole v noci ve snehu, desti a blate, pak vstanes ve 4:30, abys vcas vyrazila na vic nez 100km vylet, do ktereho si vlozis sprinty do kopce a orientak a druhy den pojedes na voru a budes se houpat na lane a dorazis se sprintem a plazenim v bahne, verila bys mi, ze se Ti to bude libit?
(to be continued...)
No comments:
Post a Comment