Dlouho oddalované (vy)vrcholení

Předehra, aneb Vorspiel (2011)

Běhám, běhám hodně a běhám relativně dobře. Jsem mladá a perspektivní a mám velké oči, velké plány a miluju hory. Trochu neprozřetelně pronesu, že "tu B7 jednou dám", a to s mojí drahou L., se kterou běháme, běháme hodně a relativně dobře.

Mezihra aneb Intermezzo I

Za svůj kondiční "peak" (=vrchol) považuju rok 2014, po kterém nastal negativní progres co do rychlosti, pozitivní co do absolutní tíhy a následná kompenzace rychlosti a tíhy délkou (kilometrovou i časovou) výkonů. Pro zviditelnění se a honění ega si vybírám závody lokálního charakteru, kde je malá konkurence, nebo natolik neotřelé, že ve smršti nových poznatků a zážitků je umístění uprostřed nebo na chvostu výsledkové listiny zcela irelevantní. Závody ze série runczech nebo jiné masovky zcela opomíjím, s nimi i dávno zapomenutý sen o B7.

Dějství první, počátek všeho
Pak přijde podzimní "soustředění" v Opičích horách, kde spíš než medaili z běhu mohu získat medaili klubu tuberáků, přesto jsem (ve světle událostí dávného léta) oslovena s nabídkou kvalitního partnerství v závodě... ...světe div se... ...B7! V tu dobu jsem zcela bez plánů, závazků a zřejmě i zdravého rozumu, a tak souhlasím. S čím, to mi dojde až po silvestrovské veselici na tvrzi, kterou částečně trávím na telefonu, abych alespoň virtuálně podpořila parťáka, který nás registruje jako tým v kategorii MIX.

Jako obvykle se uklidňuji, že na trénink mám celou sezónu a že cíl je ještě daleko.

Dějství druhé, trénink
Parťák trénuje zodpovědně. Běhá, běhá hodně, běhá čím dál líp. Zatímco já jsem přesedlala na kolo po rovině podél řeky, on jezdí běhat kopce a "valí bomby" tu na Ještědu, tu v Českém ráji, tu v Krkonoších. Do toho vloží několik kopcovitě výživných závodů nejen v lokálních kopcích, ale také u jižních sousedů v opravdových horách a je patrné, že tam, kde jsme se loni sešli, se letos rozejdeme. On míří strmě vzhůru, já sice dosahuji dál a dál, ale výkonnostně stagnuji.

Tu a tam parťákovi podsouvám, aby si k sobě našel vhodnější partnerku. Když tvrdošíjně odmítá a trvá na svém, že budu "v pohodě", v skrytu duše doufám, že letošní Drásal (117km na kole, +3900m převýšení), 24-h rogaining (pěší orienťák, 87km, +2200m) a několik 100+km výletů na kole (k 3.9.2016 4800km, nejvíce 100+ vyjížděk doposud) plus tradiční Jesenická 60 a JUT mi jakýs takýs základ pro tento bláznivý podnik daly.

Rychlost, délka i převýšení běžeckých tréninků klesají úměrně všem ostatním stoupajícím hodnotám, z nichž vrcholu dosahují především přetrénování, nechuť závodit a čísla na váze, která ignoruji do doby, dokud mi zbývají aspoň jednu běžecké šortky (a co nezmůžou šortky, vyřeší sukýnka, ve které je místa zas o kus víc). Týden před velkou událostí vybouchnu v časovkách do kopců na silničním Králi Šumavy a i když mě 135km neodrovná, ani nemám pocit, že bych byla schopná ze sebe vyždímat o chlup víc. Parťák už pomalu pochopil, že zmiňovat přede mnou časy kolem 16 až 18 hodin není chytré, a tak, když se mu pokouším vysvětlit, že na to reálně nemám, dělá, že mě poslouchá, ale já se nemohu ubránit dojmu, že jsem svoje ex-tchýně, a hučím do ex-tchána, který má nos zabořený v novinách a neustále opakuje "ano, miláčku, jistě, miláčku", i kdyby byl označen za rohatého kopytníka bez žláz, případně za slaboduchého příslušníka svého pohlaví.

Pokouším se vypnout hlavu a vsugerovat si, že silnější článek v týmu, souhlasí-li s účastí, se musí přizpůsobit slabšímu. Byť by mu to nebylo příjemné, ve chvíli, kdy by mě utavil v prvním kopci, riskuje konec závodu. A v tom, že takový konec nepřipustíme, se shodneme.

Mezihra aneb Intermezzo II
Sbírám rozumy z minulých ročníků, ptám se nejpovolanějších ultraultra, ať už jsou jejich doménou dvě nohy, nebo dvě kola. Silnější v týmu by si měl udělat hendikep. Nese většinu zátěže, slabšího tahá, přizpůsobuje tempo, dbá na jeho dostatečnou výživu, regeneraci, zajišťuje veškerou podporu. Vyplatí se mít s sebou normální jídlo. Náhradní oblečení. Dostatek tekutin. Nešidit občerstvovačky. Vyspat se kvalitně před i po závodě.

Dějství třetí, materiál
Disponuji průměrnou výbavou. B7 vyžaduje nadstandardní. Původně si ji chci koupit. Jako třeba hůlky. Pak mi dojde, že stejně "běhám" bez nich. Na moje kochací pěší výlety, k čemu vlastně? A tak požádám "strýčka" z nejpovolanějších, velkého lámu 12HD. Dostanu je spolu s růžovým poupětem a požehnáním. Vzhledem k tomu, že si s sebou rozhodně nepotáhnu jen pití a pár gelíků, požádám K. o větší běžecký vestobatoh. Dostanu ho spolu s rýžovou kaší k snídani den před odjezdem a jako návdavkem dva kvalitní gely, když by bylo zle. Čelovku mám, ale slepejš jako já s ní uvidí ještě méně než umožňuje její svítivost. Nota bene jsou v povinné výbavě dvě. Na pomoc přispěchá parťák od řeky, co se tmy rozhodně nebojí, a k silné čelovce přidá zázračnou lahvičku s elixírem "až mi bude nejhůř".

Dějství čtvrté, cesta
Když řeším, jak se dostat na místo, ukáže se, že existuje další dobrá duše, která je ochotná mi zajistit poslední volné místo v autě. Nakonec ale uhádám skoro celý den dovolené a s H. (dále H1) ze spřáteleného týmu užíváme jízdu v první třídě RegioJetu, k čemuž mi tento dobrý muž přidá kelímek výběrové kávy přímo od zdroje spolu s povzbuzením, že si nemám nic dělat z toho, že budu pomalejší, než jsou představy mého parťáka - i on má k trase bezmála 100km s +5500m převýšením respekt. A přitom je to nějaký běžec! Do toho volá T., co prý dělám, že mi namazal na cestu vhodnou a nutričně vyváženou svačinu. Jsem už ve vlaku... - Škoda. Ale jako by se stalo.

V Olomouci se scházíme s druhými polovičkami našich týmu, H1 najde svého H2, já se po dlouhé době potkávám s R. Oběd volíme v restauraci obchodního centra a upřímně, rizoto mi sice barvou ladí s vybavením, ale nenaplňuje mě ani klidem, ani pokud jde o pocit nasycení.

Nakupujeme poslední zásoby: banány, rohlíky, sýr, sušenou šunku, pití, zavírací pytlíky.

Odjíždíme do Frenštátu už jako spořádané týmy každý svým autem, já s povděkem na sedadle spolujezdce zalomím hlavu ve vteřině milosrdného spánku.

Dějství páté, registrace a balení
Registrace, malé pivo, velký birel.

Mažu si na cestu dva rohlíky s máslem a domácí jahodovou marmeládou, jeden s máslem a sýrem. K tomu přibalím tři raw tyčinky, tři gely, kouzelný elixír a jeden carbo gel, protože jsem ho neměla kdy jindy upotřebit. Dvoje kapesníky, kompresní podkolenky (vyrážím v 3/4 kalhotech, takže v ponožkách), kraťasy, funkční triko s dlouhým, nepromokavá šusťákovka. Dvě čelovky, powerbanka, kabel na mobil a Garmina (ano, to je luxus navíc, který si vědomě dopřeji), náplasti od H1, vazelínu od H2, plný pitný vak a soft flasku od Salomonu. Jo a pytlík uvařené rýže, kterou se hodlám nacpat ještě před cestou. Všechno v pytlíčkách, šup do batůžku. Je pekelně těžký, ale co. Sedí dobře, tlačí jen na jednom místě, snad mě moc neodře. Mažu se vazelínou. A poslední tuning před odchodem - zvládám žluté nehty!!! Bez nich by to nebylo ono...

Doma jsem zapomněla ELItní kšiltovku. Jsem trochu smutná - mám ji ráda a jelikož je bílá a má být horko, jistě by se mi hodila. Abych smutná nebyla a abych hlavně nedostala úpal, H2 mi zapůjčí nikoli ELItní, nicméně o to cennější puntíkatou vrchařskou kšiltovku z Tour de France 2015. Po jeho vzoru ji ohnu kšiltem nahoru a doufám v příznivou karmu.

Potkávám dva kluky z OTOBu 2015, kteří mi jako jedni z mála utkvěli v hlavě. Hlavně proto, že mám pocit, že už je znám odněkud z dřívějška. Pozdravím je a představíme se, zapamatují si "moji" vrchařskou čepičku, já jejich jména. Až dávno po akci zjistím, odkud je znám. Stačí ke jménu přišpendlit správné příjmení.

Dějství šesté, cesta na start
Byla jsem upozorněna, že to celé bude dlouhé a únavné ještě předtím, než to začne. A taky jo. Společná cesta na nádraží ve Frenštátě mi víc než co jiného připomíná cestu k transportům do míst, odkud není návratu. Vylidněné nádraží zaplní najednou dav lidí, přijede speciálně připravený vlak, kam se všichni poslušně nasunou... A sedíme uvnitř a čekáme. H1 dostává hlad. Já jím svůj pytlík suché rýže. Místo v 7 vyrážíme o půl osmé. Cesta do Třince je vpravdě nekonečná. Pokouším se usnout, ale narozdíl od dvojice, která si pohodlně ustlala na podlaze před záchodky, poněkud bezúspěšně.

Někde kolem Kunčic mi volá V. - Kde si? - Ve vlaku. - Aha. My sme na startu. - Vy už ste v Třincu? - No, my sme se zaregistrovali a pak sme ještě jeli dom se vyspat. - Aha... No tak čau na náměstí.

V Třinci nás vyženou z luxusního dobytčáku, prasátka na porážku, 3000 lidí, jedny futra vrátek u nádraží. Suneme se na náměstí. Usedáme do pizzerie na rohu. Končí to pivem (u mě birelem), dvěma řízky a dvěma vývary (H1 vývar + řízek, w. vývar, H2 řízek).

Za vývar dostávám pochvalnou SMSku, prej se bude hodit. Tak hlavně, abych nehodila já ten vývar, někam. Volám V. a najdu ho na náměstí. Vítáme se a loučíme se. Už ho asi nikdy neuvidím. On to napálí a já bídně zhynu.

Dějství sedmé, Velká Sedmička

Dějství sedmé, zpěv prvý - Javorový
První kilometry vesnicemi dle rady klušeme. Ano, závratným tempem 6minut/km. Ale dostáváme se dopředu, necháváme H1 a H2 za sebou (neměla bych je familiérně přejmenovat na H12? Nepletlo by se to s 12HD? :))). Pod první sjezdovku. Je široká. Světelný had přede mnou, světelný had za mnou. Stoupám rovnoměrným tempem. Nedupu. Nemakám. Na hrdinství bude dost času zítra.
Rozverný V. s parťačkou nás předchází. Vidím jen jeden krok dopředu, nic okolo neexistuje. A další a další. Kolemjdoucí poznávám podle bot a návleků. Jsme pod vrcholem a R. chce, abych se ohlédla. Málem bych zapomněla. Pod námi jako na dlani leží umělým osvětlením zalitý Třinec a industriální okolí. Přece jen se kouknu. A v duchu uznávám, že je to hezký. Trochu mi vadí povzbuzovači kolem trati. Většina z nich je podnapilých. Malinko trapné vtípky o vzdálenosti a tempu odfiltrovávám. Pokouším se běžet dolů.

Dějství sedmé, zpěv druhý - Ropice
Chodníček v trávě pro jednoho člověka. Holka na gumicuku a kluk na jeho druhém konci ukecaný tak, že se mi chce vraždit. Holka dýchá tak, že marně přemýšlím, jak dlouho to vydrží. Kecy jí očividně nevadí ani trochu. Předjíždí se zleva. Ale je to jako na dálnici. Když se rychlý levý pruh snaží spojit s pravým pomalejším, stává se pomalejší pruh stojícím. Zatni zuby a táhni. Tak táhnu. A v duchu si říkám, že měl pravdu - tenhle závod mě za srdce nechytne. Pytlík dlouhé trasy na vrchol Ropice a zpátky. V. nepotkáváme, jsou tedy o notný kus před námi. Naopak cestou z vrcholu potkáváme H1 a H2. Přiznávám, trochu mě těší, že jdeme tak rychle. I když podle jistých očekávání to není až tak moc. A kluk s holkou na gumicuku nás zase dávají. Představuju si, že takhle někdo tahá mě. No way! Z kopce neběžím, jenom tam, kde je sklon mírný a terén milosrdný. Mám v živé paměti bolest stehen po letošním JUTu.

Dějství sedmé, zpěv třetí - Travný
V Morávce je první větší občerstvovačka. Je na ní spousta jídla. Zelené banány, kýble se suchým müsli, pomeranče a melouny. Meloun a trocha müsli to jistí. Stoupáme na Travný, zase ten gumicuk. Každý chvilku tahá pilku. On tu svoji tahá poctivě. Já i parťák většinu cesty mlčíme. Není o čem mluvit. Kolem světelného hada je tma, jediné, co vnímáš, jsou tvoje kroky. Sestup z Travného začíná bolet, kamenitý úvoz mi připomíná sestup z jedné kontroly na rogainingu, byla 1:00 ráno, regulérně chcalo (to se jinak říct nedá) a kromě mě a parťáka nikde nikdo. Tehdy jsem si opakovala nově nabytou mantru Makyta! (interní, nesnažte se pochopit). Teď si opakuju, mysli na rogaining. Tady nechčije, kolem je světlo jak ve dne, zatni zuby a táhni. Sestupuju a i když dole vidím, že parťák by se nejraději rozeběhl, na občerstvovačku dojdu. Není čas hrát si na hrdiny. Převlékám dlouhý rukáv, další meloun a müsli vytuním rohlíkem s marmeládou.

Dějství sedmé, zpěv čtvrtý - Lysá hora
Těším se na ni už od Náchoda. Tedy pardon. Od roku 1999, kdy jsem ještě pekla s klukama z F-M a okolí a naivně si myslela, že se na ni brzy podívám. Pak jsem na ni chtěla vystoupat se svým drahým mužem. Ani to nevyšlo. Tak si ji tu teď vyšlápnu sama, no... Aha pardon - kus přede mnou cupitá můj parťák a všude kolem jsou davy lidí. Já a kopec nahoru jsme kamarádi. Pomalu z něho ukusuju a s povděkem sleduju, jak se jednolitá čerň začíná kolem obrysů stromů měnit v šeď. Tam, kde se černý les mění v lesík a travičku, ve chvíli, kdy se začne rozednívat, mi zvoní budík. Půl šestá. Užij si svítání na Lysé hoře. Zase měl pravdu. A tak, když tam dojdu a to slunko se zrovna chystá vyloupnout z mraků, si říkám, že aspoň tenhle hezký moment si zapamatuju. CVAK.

Pod vrcholem potkáváme bledého V., kterého zlobí žaludek, ale na Lysé už nás zase předbíhají. Ten chlap je jako kočka. Vždycky zázračně ožije. Nezdržujeme se, parťák čeká. Sáhnu do batohu pro další rohlík s marmeládou a dávám rovnou dvě půlky. Snídaně, byť v kalupu (poklus to tedy rozhodně nebyl) za svítání na Lysé - kdo z vás to má?

První krize mě dostihne těsně nad Ostravicí. Zkouším spát střídavě jedním a druhým okem, jak to říkal H2, a přitom jít, ale nejde to. Protáhnu si nohy ve dřepu (stehna už cítím až až), lupnu do sebe gel od K. a namlouvám si, že je v něm třeba kofein nebo taurin. Nebo něco tak.

V Ostravici kofein neni. Jenom známý pětiboj zelených banánů, pomerančů, melounu, müsli a tatranek. A taky fronta na polívku a polívka. A páreček gumicuk, co sedí u stěny na chodbě. On vypadá odhodlaně, ona zničeně, nicméně odevzdaně. Vyrazí opět před námi, stejně jako V., od kterého dostávám gel na bolavá stehna. Nejsme ani v půlce. To nám to pěkně začíná. Parťák shovívavě sleduje, jak se nemůžu vypravit, a nic neříká. Tak jo. Jdeme dál.

Dějství sedmé, zpěv pátý - Smrk
Nejhorší stoupání. Nejdelší. Vlastně nic co bych neznala z Jeseníků. Připomíná mi Malý děd. Ale asi tak tři až čtyřikrát nastavený. A pak kamenitý traverz a další pasáž do kopce. Uklidňuju se, že pak už budeme za půlkou. Z tohoto úseku moc výjevů v paměti nemám. Jenom jednu studánku. A borůvčí s borůvkama pod vrcholem. A pamatuju si, že to bylo nekonečné (to jsem ještě neměla ponětí o tom, co to znamená "nekonečno").

Na vrcholu se zase nezdržujeme, můj kouzelný parťák do sebe lupne jednu přesnídávku v pytlíčku a už mu zase hrajou nohy, že jako deme dál. Já si fotím aspoň výhled a zdravím V., který už si zase stěžuje na žaludek. No nic. Nemůžu se tu vykecávat, makáme. Ze Smrku do Čeladné je to kus a ne krátký. Prekousni bolest a utikej. Nejde to. Stejně jako mi nejde se vyndat. Prostě tupě jdu. Když to jde, snažím se zrychlit, popoběhnu, ale tím terénem to stejně moc nejde. Sestup ze Smrku mi připomíná sestup ze Šeráku do Jeseníku. Serpentýny a pak nekonečné táhlé klesání po šutrech a šotolině. Už poněkolikáté dnes si říkáme, kde jsou asi H1 a H2.

Do Čeladné dorazím s hrůzným uvědoměním, že mám před sebou ještě 34km, nohy mám rozsekané jako na posledních 10km JUTu a chůzí mi to bude trvat dlouho. V. tvrdil, že ty poslední tři kopce už budou mnohem méně kruté než ty první. Já blbec mu věřím. Další rohlík, tentokrát se sýrem. Ořechové suché müsli vyměním za jahodové. What a boost! Sním o chlebu se sádlem a kofole. Převlékám se do tílka, ale do kraťasů se neodvážím. Bojím se, že ve chvíli, kdy si zuju boty a převleču čisté nohavice, sežere mě smečka vlků, kterou mám už hodnou chvíli za chrbtem. Teda za zadnicí. Pod zadnicí. ...nesmí nikdo stát, jinak nebudu hrát. Začíná mi hrabat. Dostávám spásný nápad - růžovka! Myslela jsem si, že na ni nikdy nedojde. Ale s vědomím dálky před námi do sebe narvu pro jistotu i mágo a jdeme na ten "milosrdnější" kopec.

Dějství sedmé, zpěv šestý - Čertův mlýn
To, že je kopec mnohem nemilosrdnější, než jsem čekala, bych ještě ustála. Ale když nám naproti jde známá beskydská witch P.M. a povzbuzuje, říkám si, probůh, za co? Dyť já se tu nejsem schopná popasovat ani s tímhle pitomým kopcem, co tady vlastně dělám? To si říkáš holka z hor? A tak zatnu zuby a táhnu. Výstup na Čerťák opět posouvá moje představy o hranici nekonečna. Moje představy o relativně dobrém čase se rozplynuly už dávno. Parťák možná ještě doufá, já už ne. Vidím, jak strašně pomalu (ve srovnání se začátkem) postupujeme. A dochází mi to. Tady začíná peklo. Moje vlastní soukromé peklíčko. Bude ještě dlouhé a bolestné. Tak moc, jak si ho sama udělám.

Na Pustevny jdeme o něco veseleji a já dokonce začínám vtipkovat. Kvůli pár povzbuzujícím lidem dokonce popoběhnu. Uvažuju o birelu. Nakonec se spolehnu na občerstvovačku, kde poprvé mají chleba se škvarkovou pomazánkou, salám, rohlíky, kyselé zelí...

Přežeru se tak, že mi vůbec nedojde, že už se do mě nevejde ta druhá polévka, co se na ni těším už od Ostravice. Rychle najíst, šup do bříška kofolu a je tu známý padák dolů do Ráztoky, který si pamatuju v opačném směru z Radegastovy výzvy. Jo. Dolu je horší než nahoru. Překvapivě. Odměňuju se u stánku polotmavým citronovým birelem za 25Kč. Půlku jim ho tam nechám.

Dějství sedmé, zpěv sedmý - Radhošť
Stoupání je minimálně zpočátku milosrdné. A jelikož potkávám J. z Jesenické 60, který vyrazil naproti dalším našim známým, V.+J., kteří jdou krátkou, hned se mi trochu zvedne nálada. Těším se nahoru ke kapli, kde jsem ještě nikdy nebyla. Až teď, s odstupem, si uvědomuju, že jsem si ji ani neprohlédla, ani nevyfotila. Asi už jsem fakt mimo.

Ve stoupání na Radhošť si poprvé uvědomím, že se mi to povedlo. Že jsem fakt vyndaná. A kupodivu jsem toho dosáhla, aniž bych se jakkoli výrazně snažila. Prostě pořád jdu. Dál a dál, výš a výš. A pak zase bolest v klesání. Úseky, kdy předstírám zrychlení kroku alias běh, jsou již velmi ojedinělé. Vím, že bídně hynu, ale vstát z mrtvých, to tu uměl jen ten jeden. A ten už to má za sebou.

Abych nezapomněla, pod vrcholem Radhoště potkáváme naposledy páreček gumicuk. Sedí v trávě a ona pláče. Neskutečně ji obdivuju, že se nechala dotáhnout až sem.

Dějství sedmé, zpěv osmý - Velký Javorník
Už vím, že to nebude ani 21 hodin. Stoupání je nekonečné (ano, zde se začínáme blížit limitu té správné představy o nekonečnu), při nucené toaletní pauze nás předběhne další mix. Ty se žlutýma náramkama už nevnímám. A vlastně i ti s modrýma jsou mi fuk. Parťák jde skoro stejně zarytě jako já, ví, že nemá smysl pokoušet se se mnou zapříst hovor. Témata jako běhání, trail, skyrunning, Alpy, závody, běžecký trénink jsou zapovězená už dávno. A na film a literaturu už nemám mozkové buňky. Uklidňuju se, že neumřely, že se jen můj mozek přepnul do stand-by módu. Dostávají prostor strachy, úzkosti, černé myšlenky, zlost a zoufalství. Nekonečno dosahuje svého plného rozsahu až na cestě dolů. Předbíhají nás jiné gumicuky, mladé a veselé, hravé a skáčou si přes šutry sem a tam. Já se v každém kroku snažím dýchat, ale místo toho mi tečou slzy, nechápu, jak někdy někdo mohl uvažovat o tom, že to dám pod dvacet hodin, a jak já sama jsem mohla být tak naivní, když jsem si myslela, že druhá půlka bude tak "snadná" jako ta první. Zlobím se na sebe převelice, a tak to dávám najevo tím, že si pro sebe nadávám "zk*****ej kopec" a "zpí***ej závod" a "nikdy víc". Teď už víme, že H1 a H2 skončili v Čeladné. V. už se taky neobjevil. Nemusíme s nikým závodit. Teď už to jenom dojít. A stejně mám mám chuť s tím praštit. A slibuju si, že už nikdy nepůjdu do žádného párového závodu. Moje strachy a úzkosti přece nemůže odnášet nikdo jiný než já sama.

Když deka dosáhne vrcholu a přikryje mi už celý mozek, když přejdeme poslední louku a pořád nejsme dole a mezi stromy vidím, že město je ještě daleko, tam, kde začne další mírná šotolina, přijde to. Na kraji lesa se zastavím, zhluboka se nadechnu, zhluboka vydechnu a naposledy se rozeběhnu. Vím, že zítra nebudu chodit, ale to už nebudu tak či tak. Pomalu běžím, místy zase jdu, ale i to nekonečno jednou pomine a začne město.

Proběhneme mezi domy, přes křižovatku, je to úplně jako v tom Jeseníku, nějak se na to náměstí prodrat musíte. A když jsou kolem lidi, povzbuzují, tleskají, zase se rozeběhnu. A do cíle vbíhám a vybíhám i ty schůdky na K2 a prostrčím hlavu medailí a euforie se přece jen dostaví.

Dějství osmé, v cíli
Plácneme si, vyfotíme se, pozdravíme se s P., který je v cíli už dávno, ještě pár fotek a teď přijde to nejtěžší. Dobelhat se pro pivo, pro jídlo, na parkoviště, do sprchy... Ale v tuhle chvíli je mi to už jedno. Mám na ruce zelený náramek, odškrtla jsem si dávno zapomenutou položku v "to do" listu a slibuju si, že odteď už na sebe budu fakt hodná. Sice přesně nevím, co to znamená, ale třeba na to ještě přijdu.

Epilog
Probouzím se po téměř osmi hodinách spánku na předním sedadle auta. Když z něj chci vystoupit a sbalit si batoh a místo toho vypadnu, dojde mi, že to je za mnou. Že takhle už to nikdy zažít nechci. Ale po pár zprávách od H1 a H2, po pár jejich fotkách z úžasného putování po horách, ktere nebýt toho, že měli na rukách čip a očekávalo se, že ho načtou na mnohem více kontrolách, než se nakonec stalo, mohl být úplně klidně nedělním výletem, se bojím, aby mě to moje pověstné NIKDY! nedostihlo dřív, než se naděju.

Cesta domů je nekonečná. V 10:00 ji symbolicky zakončuji v Nymburce na nádraží, když sedám na vlak, a pomalu přemýšlím, co bude dál. Další extrém? Ne, děkuju. Tu radost z kopců si honbou za jakýmkoli výsledkem ani strachem ze selhání vzít nenechám. Ale jakmile ta bolest povolí...

:-)

P.S.: Děkuju! Všem, co na mě mysleli nebo mě jakkoli podpořili. Bylo jich víc, než jsem čekala. Ten pocit je nad všecky medaile.