Pomalu, ale jistě, aneb jaké to je na chvostu.

Není třeba sáhodlouze vysvětlovat, myslím, že i spousta lidí popírá, víme, že nejsem žádný rychlík. Ale jelikož jsem dnešním dnem překročila po dlouhé době cifru 3000, a to pokud jde o km na kole, musím sama uznat, že letos jezdím na své poměry hodně. S během je to bohužel horší, jak mi do května km pěkně naskakovaly, s rostoucími teplotami a prodlužujícími se dny, které mě lákají spíš na vyjížďky, se pomyslný tachometr zastavil a žalostný jeden pětikilometrový běh týdně snad ani nemá cenu zmiňovat...

Tak či tak, byť pořád nadávám, že jsem těžká (jsem!), že mi to neběhá (teď fakt skoro ne!) a že jsem pomalá (prostě jsem!), jsem si moc dobře vědoma toho, že mám po dlouhé době jeden z nejaktivnějších roků a i když se mi nechce závodit, nemám chuť se s nikým poměřovat a nemám tu správnou motivaci na systematický trénink, to moje letošní "plácání se" nabylo zatím úctyhodných rozměrů. A za každou minutu venku, za každý kilometr, za každou malou radost, o to víc, pokud sdílenou, jsem vděčná. Dnes ráno víc než kdy jindy jsem si uvědomila, že to není samozřejmost a že dostávám víc, než si zasloužím.

Mám za sebou bikové "závody", které jsem odjela na chvostu. A byť je to pro mě zkušenost trochu neobvyklá (i když nikdy v čele, uprostřed startovního pole se člověk přeci jen cítí o cosi "komfortněji" než na konci), vystoupila jsem ze své "komfortní zóny" a prvotní chuť sebrat bike, hodit ho do příkopu, sednout si na bobek a v klidu se rozplakat jsem prostě polkla, zatnula zuby a jela dál. A že to byla cesta dlouhá... :)

18-06-2016 : Sázavský Blizák

Tradice. Pátý rok nepřerušená, loni poprvé "dospělácká" trať. A zatím každý rok pohárek do sbírky. Sice neuvěřitelně nevkusný, proto každý rok stejně končí v krabici, ale nedostat ho...
...by znamenalo porušit tradici.
Letos tradici napomohl fakt, že na start 80km trati se postavily celkem 3 (!!!) ženy. Z toho jedna favoritka a pak já a Markéta, která je navíc jediná 40+.
Že mě předjela favoritka, to mě nepřekvapilo. Že mě v prvním kopci, kde jsem pravidelně předjížděla já, dala i M., to mě trochu znejistělo. Ale nebudeme si hrát na hrdiny, svedeme to na pomalé nožičky a šlapeme si svoje šnečí tempo. Když se mi před 30. km konečně podaří M. předjet (o fous), v duchu si mnu ruce, za což jsem záhy odměněna 15-minutovým kufrem. Ve kterém mě předjede i zbytek startovky. A pro jistotu si to pojistím ještě dvěma dalšíma. Mělnický kopec si každoročně velice dobře pamatuju. Vždycky tam dorazím těsně před polednem, strašně praží slunko a já mám jazyk na vestě. Na dresu. No tak co. Tak si ho letos dám dvakrát. Uklidňuju se tím, že každý kilometr vzdálenosti a metr do výšky se mi bude za týden na Moravě hodit. Takže vlastně o co jde? Všechno je jak má být.
Není. Pokud nestihnu poslední občerstvovačku na 60.km, skončila jsem. Že nestíhám si myslím až do chvíle, než k ní dojedu. Tam se trochu uklidním. Markéta je max. 12 minut přede mnou a stíhám. Co na tom, že za mnou už nějakou tu chvíli jezdí čtyřkolka a sbírá značení? Chlapík už se stihnul několikrát napít, sníst nepočítaně koláčků, asi tak desetkrát mě předjet, pak zas počkat a uklidnit mě, že by přece nesebral značení přede mnou, abych nevěděla kudy. Taky se neúnavně ptá, jestli nechci vodu nebo tyčinku. To fakt vypadám tak zoufale???
Zoufalá je tak maximálně Markéta. Potkávám ji pod posledním kopcem, 5km před cílem, jak se pokouší sundat píchlou duši. Moc jí to nejde. A jelikož mám za sebou bodyguarda s čtyřkolkou (který tu výměnu duše nechá spravedlivě na nás), už nikam nespěchám a společnými silami to zvládneme. Nesnáším defekty. Ale opravu zvládám a jak nejde o moje kolo, jsem v klidu. Navíc je mi jasné (poté, co nás předjede opravdu poslední závodník na dlouhé trati), že teď už to dojedem. Poslední dvě mohykánky.
Do kopce vyrazíme spolu, ale nakonec M. nechávám trochu v závěsu a v klidu ukrajuju z posledního stoupání, tenké a rovnoměrné plátky, pak už jen slíznout smetanu v podobě závěrečného sjezdu a dojezd do cíle. Druhá žena, druhá v kategorii, hodinu a půl za vítězkou. Pět minut po mně M., první ve své kategorii. A tak se, milí zlatí, dá doplazit až na bednu. :)

Jako každý rok, Sázava mě technicky vyškolila. Nový zadní plášť se ukázal být dobrou investicí, naopak se ukázalo, že přední ještě není tak sjetý, a jelikož bylo po předchozích děštích místy opravdu bláto, klouzalo to tak či tak. V prvním technickém sjezdu jsem se sklouzla trochu na bok, v jedné louži jsem zapadla až po střed a Gábina těch skoro 6 hodin zvládla i s bahnem v převodech. Co na tom, že není z karbonu a má malá kolečka! Je to takový velký vytrvalý tank s malýma kolečkama. Asi proto si rozumíme. A dáváme ty kopečky nahoru a dolů svým šnečím tempem a je nám fuk, že jsme poslední. Nebo předposlední. Btw. když si odečtu čas za bloudění a defekt, vychází mi z toho, že bych možná byla o pár minutek lepší než loni. Takže za mě spokojenost.

A pak... Velký test sezóny teprve čeká!

Na jaře přišla K. s tím, že pojede Drásala. A aby to nebylo jen tak, dá si rovnou toho největšího, OBRa. To jí s partičkou úspěšně vymluvíme, ale jelikož se nakonec rozhodnou přihlásit všichni, nechám se taky "strhnout davem" a slíbím, že budu K. dělat parťačku na "dlouhé", tedy maratonské trase A. Až po mých několika letošních couračkách v terénu, kdy s vyplazeným jazykem natočím kolem 80km a 1600m výškových, mi dojde, že 117km a bezmála 4000m převýšení bude úplně jiný kafe. O to víc jiný, že měsíc před závodem jsem z celé party přihlášená já na trasu A a J. na OBRa. K. ještě neví, zda nedá přednost triatlonu, M. se tradičně rozhoduje na poslední chvíli, T. má zdravotní důvody. O dalších potenciálních členech výpravy nemluvě.

Týden před výpravou je jisté, že K. mi společnost na 100+km trati dělat bude. UF. Aspoň dílčí uklidnění. Zbytek celé akce mě naplňuje celou škálou pocitů, přičemž většina z nich by v matematice dostala znaménko mínus.

Jako velké plus se dva dny před odjezdem ukáže fakt, že jsme se v tříčlenném výsadku, který hodlá celý víkendový výlet pojmout jako zážitkovou cestu vlakem a kolmo tam i zpět, posunuli od stanu přes přívěs bez elektřiny až do na poslední chvíli uvolněného pokoje v penzionu doslova pár metrů od startu. S koupelnou a elektrikou. Pecka.

Výprava může začít. Je pátek odpoledne.

...

Pardon! Je středa večer a já při zběžné kontrole sportovních svršků zjišťuju, že nemám cyklošortky! Jezdím buď v 3/4, nebo ve volných se 'spoďárama'. Ale to se na závod ve 34°C moc nehodí, že... A tak se ve čtvrtek pokouším o nemožné - sehnat normální cyklošortky (nabízí se moje klasická věta: definuj normální, že...) za normální cenu (tj. míň než 2 litry). Nemožné. A tak skončím v krámku na Smíchově, kam jsem kdysi chodívala, kde mě vždycky pan majitel na poslední chvíli, když je nejhůř, zachrání. Jako když mi před OTOBem montoval na kolo nosič. Nebo když mi na poslední chvíli před první zimní vyjížďkou prodal zimní návleky. A tak. Na skladě má pár kousků, ale nic, co by mě oslnilo. Jedny jsou jakž takž, cena 1790,- CZK. Zdá se mi to moc. já: To je 1290,- nebo 1790,- na té cedulce? - on: Asi 1290,- - já: Já myslím, že 1790,- - on (kontroluje v PC): Hm, 1790,- - já: No jo, to je jasný. To je škoda, je to moc... - (přemýšlím) - (odbavuje dalšího zákazníka) - on: Tak já vám je dám za 1600,- - já: Ale já vám to můžu dát jen kartou, mám u sebe jenom tisícovku. - (vím, že nesnáší karty) - on: tak mi to dáte příště... A tak jsem si ve čtvrtek před odjezdem koupila italské elasťáčky Santini (zde "špek" pro ty, co mě znají už jenom z dob, co "furt někde běhám" - zadejte si do vyhledávání na blogu "Santini" a uvidíme, co vyleze), které jsem rovnou vyzkoušela na podvečerní regenerační vyjížďce s Kačenkou.

Balení nechávám částečně až na ráno, abych se mohla celý pátek třást hrůzou, že jsem něco zapomněla, ale je to dobrý, jedeme v partě, krom toho se mnou jedou dva chlapi, předpokládám, že co nemám, nejen, že nepotřebuju, ale možná to budou mít oni. Za odměnu jim v 11 večer peču skvělý banánový chlebíček v muffinových formičkách. Banán je přece pro běžce a závodníky obecně to nejzákladnější závodní palivo, že... Tak jak by ho mohl někdo nemít rád? Mohl.
A propos, než se buchta upeče, stíhám předzávodní "tuning" končetin. Když už nohy nepojedou a ruce to nevytrhnou, ať aspoň honím parádu, ni?

Ráno namažu chleby na cestu, sbalím všechny krabičky, parťáka Piepse na záda a vyrážím.Vlak stíhám dokonce s drobnou rezervou, abych se vzápětí dozvěděla, že má 5 minut zpoždění. Začíná moje poslední dobou velmi oblíbená hra s ČD, kterou by bylo možno nazvat "oddalované vyvrcholení" na to, kdo vydrží déle po pěti minutách posouvat a oddalovat odjezd vlaku... Končíme na 75 minutách ve chvíli, kdy padne výhrůžka, že budeme požadovat vrácení jízdného - vlak konečně přistaví a my můžeme vyrazit na dlouhý výlet na Moravu.

Dál už toho nelze moc říct kromě toho, že je vedro, je vedro, a pak taky je vedro. Se zpožděním 80 minut dorazíme do Hulína, odkud došlápneme posledních 8km do Holešova, a při cestě koukám na hřeben před námi, kde se jako malinká tečka leskne kupole hostýnské katedrály. Tak tam se zítra podívám. UF.

Po registraci zaháním nervozitu večeří, ale nějak to není ono. Spím jak na vodě a když první z naší trojčlenné výpravy opouští 5:15 bydlo, aby vyrazil na trať OBRa, jsem už dávno vzhůru. Snídám a jak je mým dobrým zvykem, ještě na chvíli usínám, aby mě 6:15 probudil telefon. Trochu se leknu, co se děje. Důvod telefonátu je však zcela prozaický, zapomenutá pumpička. Takže kvest číslo jedna, první stůl vlevo na občerstvovačce na Trojáku. Teď ještě to udržet.

Vstávám a kontroluju Kačenku, která dorazila někdy v noci a spí v autě kus od startu. Sejdeme se až v areálu.

Vyzvedne si půjčené kolo, 29". Překvapeně zjišťuju, že má taky vepředu jednu placku. To jsem zvědavá, jak s ní 26" Gábina se špalkama udrží krok. Pomalu mě přechází nervozita. Co nemám, nepotřebuju. Prostě se jedeme projet. Poslední selfie na startu a vyrážíme.

Podle očekávání mě hned ze začátku všichni předjíždějí. A čím dál tím víc, i v prvním kopci. Probíráme s K. recept na muffiny. Kolem nás už dávno prosvištěli rychlíci a teď kolem nás supí pomalíci. Zařazuju se pokorně na chvost, kde dnes bude moje místo. Tady strávím těch 10+ hodin. Velké oči, co kdysi neprozřetelně poznamenaly cosi o osmi až devíti. W. je sice velká holka a kolo jí pomalu přirůstá k nohám a zadnici, ale rychlost ne a ne se zjevit.

První kopec vede na Rusavu. A v prvním sjezdu si uvědomuju velkou slabinu - čtu terén na poslední chvíli a pořád musím brzdit. V méně přehledných sjezdech se bojím. A nahoru postupuju pomalu.

Ale jistě. Když stoupáme po asfaltce na Hostýn, poprvé se mi tají dech. Ne jen tím, že se mi ho ne té skorokolmici nedostává, ale z té nádhery kolem. A kolem trati fandící lidi, všichni jsou strašně milí... A i když makáme, pot z nás leje v tom teple proudem, výhledy do kraje mě totálně dostanou. Těším se do lesního chládku, ale ty otevřené kopce mě ještě nejednou a nedvakrát přesvědčí o tom, kde zůstalo moje srdce.

K. je už zase přede mnou, ale potkávám ji těsně před koncem stoupání na Tesák, jak mění duši. Posílá mě dopředu, ale chvilku jí asistuju, podržím, přifouknu, a pak si uvědomím, že jsem těsně pod kopcem, kde mám nechat pumpičku. Jelikož jsem opravdu pomalá, měla bych jet. A tak K. nechávám za sebou a šlapu nahoru. Zase motám nohama, funím, dneska si toho ještě užiju. 117km a 3900m+.

Tesák stíhám o cca 5minut a i když jsem pumpičku nechala úplně jinde, než jsem měla, najde svého majitele a já jsem vlastně ráda, že jsme se aspoň pozdravili, dneska to bude dlouhá a hodně samostatná jízda. Sice čekám na K., která pak dorazí, a ještě kousek jedem spolu, ale vlastně už od Tesáku se to začíná všechno tak nějak zintenzivňovat. Nejdřív zjišťuju, že jsem nechala na občerstvovačce rukavice. Pak ve sjezdu nevyberu dva kořeny a pořádně si namlátím. Řvu na K., ať počká, a sundávám tmavé brýle.

Pod Kelčským Javorníkem, největším stoupákem, už brýle nemám. Opět dojíždím K. spravující defekt a opět jí asi tři minuty asistuju, ale mouchy se rozhodly sežrat mi to obnažené maso z lokte, a tak se vydávám zase dopředu na občerstvovačku, aby mi ho vymyli, nejdřív vodou, a pak pravou hostýnskou slivovicí. Nechám si jí trochu dát i na koleno a jelikož K. nejede, pouštím se dál sama.

A pak už je to jenom z kopce... a do kopce... a z kopce... a do dalšího kopce... A takhle pořád dokola, brutálně, ve vedru, intenzivně, bez milosti, s prachem v očích, s dechberoucími hřebenovkami, výhledy daleko do valašských lesů a údolí, cítím, že jsem hotová, ale pořád mám obrovskou radost, že jedu, že jsem tady, doma, a postupně ukrajuju z toho nekonečného koláče, abych se pomaličku propracovala až k cíli. Nemá cenu to natahovat, popisovat každou minutu, každý kilometr. Jsou ale momenty, které mi doufám chvíli v paměti zůstanou. Ten prašný stoupák vedle lomu. Ten vložený sjezdík v Bike Areně nad Semetínem. Ty asfaltky na hřebeni. Ty nekonečné stoupáky, kde mě předjížděli OBRové a ostatní, aby si pak vzápětí ustlali o kus dál na straně prostě proto, že to horko museli rozdýchat a chvilku si odpočinout. A ten natahovaný dojezd do Holešova, kdy už jsem se viděla v cíli, a místo toho jsem ještě nesmyslně kroužila předcílovým labyrintem v zámeckém parku, abych pak s velkou slávou odpovídala moderátorovi na otázky, které čekaly skoro každého.

V těch posledních kopcích, kdy se už doba jízdy přehoupla přes osm, devět hodin, jsem se těšila na jediné. Až dojedu do cíle, svalím se tam někam do trávy, dám si nohy nahoru a třeba i budu trochu brečet, a ze sebe dostanu jenom jediné: Nechte mě umřít... a Už NIKDY. A pak se mě ten dobrák s mikrofonem ptá, jak se mi to líbilo: já: STRAŠNĚ. - on: Strašně... To je takové dvousečné... - já: No já mám taky dvousečné pocity. Bylo to šílené. Ale krásné. A hlavně, všechno klaplo - i když je vedro, počasí bylo vlastně super, krásná trať, dokonalé výhledy, skvělá atmosféra, výborně zásobené občerstvovačky... Prostě super. - on: Takže za rok zase? - já: No jasně!

Holka bláznivá... Ty už taky mluvíš z cesty! Vedle mě se zničehonic zjeví J. a jediné, co si vybavuju, je miska nudlí s mákem, co drží v ruce, a že já nemůžu ani mluvit a říct mu, že jsem STRAŠNĚ vyčerpaná. Ale pak se seberu, chvilku sedím na lavici a piju nealko pivo, pak si dojdu umýt obličej, něco sním, přivítám K., která i s těmi dvěma defekty přijela jen půl hodinky po mně, umyju kolo, pak sebe, pak další fáze večeře a pak je mi jasné, že už budu jen blbě spát, protože je vedro a já jsem ožehlá od sluníčka a nohy mě bolí a sotva chodím. Ale ono to postupně přejde, že jo. Kdyby to bylo tak zlé, tak to nedělám. Zas takový masochista nejsem. A kdybych o TENHLE zážitek přišla, asi by mě to dost mrzelo.

Kdo vi, co bude za rok. Kde budu, co budu dělat, jestli budu jezdit, nebo co, ale teď už chápu, že někdo tenhle závod absolvuje dobrovolně opakovaně. Takové "plnotučné" bikování v mojí domovině mě nemohlo nechytnout za srdce.

P.S.: Kdyby chtěl někdo vidět, jak to vypadá naleštěně a profi, čili na čele a na asfaltkách a upravených trailech, nikoli na upoceném, zaprášeném i zabláceném a vyčerpaném chvostu, pak doporučuji reklamní videa tohoto typu: