Oneskorená reportáž aneb Nezmar SM 2015

Už delší dobu nejsem v rozpoležení, kdy bych měla mozkovou kapacity na psaní. Vzhledem k pracovním povinnostem (kdy jedny zanedbávám pro druhé) mám pocit, že moje mentální schopnosti jsou vyčerpané do té míry, že už neumím ani normálně česky mluvit, natož psát (a ne, neříkám to proto, že bych si myslela, že mám kdovíjak náročnou práci, život, nebo že bych chtěla upírat zásluhy matkám a otcům rodin, studujícím nebo manuálně pracujícím, prostě každý máme to svoje a holt moje kapacita je omezená, no, každý nejsme superman, že...), ale prostě jsem si řekla, že zážitky z polských Beskyd si zaznamenat musím. A to hlavně proto, že jsem je v konverzaci několikrát označila za intenzivní, resp. jedny z nejintenzivnějších doposud. Samozřejmě, dva týdny poté jsou všechny extrémy sinusoidy vyhlazeny do jemné vlnovky a Nezmar 2015, stejně jako největší zážitek sezóny 2014, Zermatt, bude za chvíli zase jen ‚primus inter pares‘, prvním mezi rovnými, a po čase možná dokonce uvolní místo jinému ‚nej-'.

Nezmar se mi líbil už podle jména. A byly to letos Beskydy, díky nimž jsem se v hlavě začala vůbec myšlenkou toho ‚ultra‘ v sobě zabývat. A tak to měly být zase Beskydy, kam jsem se chtěla vrátit zkusit si, jestli je to skutečně jenom v hlavě. Protože tělo teď sice funguje, výdrž má, ale o žádné extra kondici se hovořit nedá - na půlmaratonu by mi to natřel i kdekterý začátečník. Nebo můj skoro stodvacetikilový kamarád M., který se přes svou nadmetrákovou současnost propracovává ke své sportovní a závodní minulosti a běhá mu to... ...no na jeho poměry naprosto neuvěřitelně.

Jenomže Nezmar jsou především kopce. Velké kopce. A právě proto, že jeho ultraverze se svými 107 km je prý jednou z nejtěžších stovek, které u nás vůbec existují, bylo jasné, že i jeho ‚mini‘ varianta ‚ tj. ‚skymarathon‘, mi bude více než stačit.

Na podobné akce je potřeba hlavu pořádně trénovat. A tak trávím pár dní před odjezdem pod dohledem šéfa z Německa, doháněním restů z dovolené a vytěsňováním myšlenek, co se bude dít, až šéfová za týden odejde na mateřskou a nová kolegyně za dva týdny na konci zkušební lhůty nedostane nabídku podepsat smlouvu. A jak budu já dělat ty přesčasy, které mi chce zaměstnavatel ‚samozřejmě‘ proplatit, když mimo pracovní dobu chci věnovat ubohé zbytky své lingvistické duše žánru severské krimi, ke které mě kromě vědomí ‚vyššího poslání‘ váže taky podpis na pracovní smlouvě... A pak taky stylingem. Nejdůležitější je totiž přepálit začátek a dobře u toho vypadat.

Na podobné akce je dobré nejezdit sama. Já tedy jedu vlastně hlavně díky tomu, že moji parťáci z JUTu, D. a R., jsou přihlášeni už dávno, a tak jsem nabyla dojmu, že úspěch akce je téměř zaručen. Aby to ale příliš nezavánělo jen takovým výletem, nedejbože dovolenou, nechám kluky odjet autem už v pátek ráno a sama jedu až po řádném ukončení pracovní doby, v 19:48. Poslední vlak do stanice Bystřice, kamsi do neznáma u polských hranic. Ještě, že na sobotu už hlásí počasí víceméně bez deště.

Z vlaku vystoupím na ztemnělý perón někdy kolem 00:30. Prší. Lampa osvětluje dvojjazyčnou ceduli Bystřice (Bystrzyca), tudíž se domnívám, že jsem vystoupila v té správné divočině.

Vydám se tmou směrem do penzionu, kde mi kluci nechali prý odemčené všechny dveře, zatímco sbírají síly na zítřek (ehm, vlastně dnešek) tím nejlepším způsobem – spí spánkem spravedlivých. Tedy spánkem těch, kteří na pivo nejen myslí. K nalezení těch správných odemčených dveří sice potřebuju nápovědu na baru (mám štěstí, že ještě nezavřeli, moc nadšeně se ale netváří a pokouší se mě přesvědčit, že tam vůbec nejsem správně, protože už vůbec nikoho nečekají – nezajímá je ani trochu, že mám regulérně zaplacenou celou jednu postel, o příslušenství nemluvě), nakonec však vklouznu do tmy vědouc, že lůžko hned napravo u dveří je moje, a tak shodím supertiše svršky a chvíli po 1:00 usínám.

Ráno se přesvědčím o tom, že jsem ve správném pokoji a všichni tři pánové (s R. č.2 se seznamuju hned po probuzení) jsou ‚ready to run‘. Já si musím dát ještě ‚kolečko‘ na registraci, do místního Tesca (zas taková díra to tedy není!!!) a dokonce využiju, podobně jako pár ostatních potenciálních soupeřů, nabídky zdejší cukrárny a dávám tělu jeho oblíbený životabudič, kofein. Nebudu zapírat, je mi více než jasné, že dnes bude potřeba. Spala jsem jako obvykle méně než bych měla i chtěla a jako bonus se kolegové z Dánska (interní vtip – samozřejmě, že mám na mysli norské meteorologické experty) šeredně spletli a pravdu má Aladin – řečeno slovy klasika, chčije a chčije. Sice drobně, ale furt.

Na pokoji sbalím to nejnutnější a jako poslední z partičky ho opouštím s čtyřmi flapjacky, jedním náhradním tričkem, větrovkou a ponožkami a trochou té vody v hydrovaku. O tom, že kompresní tříčtvrťáky na sebe v současném stavu prostě nenarvu, protože jsem nikdy nepočítala, že jako běžec budu růst opačným směrem, tedy do prostoru, a proto mám jediné dostupné, pro dnešní účely zcela nevyhovující legíny, nemluvě. Tvoje starosti na moji hlavu, řekl by leckdo. Ale moje starosti jsou moje starosti. Proto si o nich na svůj blog taky můžu psát, no ne? Přece tu nebudu probírat zásadní momenty svého momentálně dosti chaotického života a filozofické otázky o jeho smyslu! :o)

Po rozpravě o trati, ze které mi utkví jenom něco jako ‚až přijdete na místo, kde máte pocit, že pod váma je prázdno a padáte, tak jste správně', si popřejeme s parťáky a J., která se k nám připojila, hodně štěstí, rychle pozdravím bratrance Veverkovy, uklidním se zjištěním, že ‚Zuzka taky nemá hůlky‘ (načež D. pronese něco jako ‚no jo, ale se Zuzkou se přece nemůžeš srovnávat, ta je úplně jiný level‘ – čímž mě skoro urazí, kdo tu taky říká, že srovnávám naše výkony? jenom konstatuju, že taky nemá hůlky – to je prostě obejktivní popis reality) a vyrážíme.

Kdybych měla popisovat zase celou cestu, asi by to vydalo na menší knihu. Já když se rozepíšu, jsem nezastavitelná, jak víme. A tak zkusím vypíchnout zásadní okamžiky a poznatky. Snad to dokážu. Protože to je to hlavní, co si chci zapamatovat. A tedy proto to tu píšu, že...


Hned v prvním kopci vzdávám běh. Je mlha a vytrvale mží. Jakmile se mi podaří jednoho člověka předejít, další dva mě předběhnou. Pokouším se držet D. a R. (R. č.2 a J. necháváme jako méně zkušené závodníky vzadu). Místo toho se mi stále daří na střídačku před nebo za sebou vidět a slyšet závodníka, o kterém si chvíli myslím, že je to závodník, abych posléze zjistila, že jsem oné dámě křivdila.

Tady nemohu zamlčet krutou realitu, se kterou jsme já i moji dva parťáci konfrontováni – běžkyně vykazuje známky jisté lability – rázujíc do kopce vydává zvuky, za které by se nejlepší pornoherečky jistě nemusely vůbec stydět – s každým krokem čekám, kdy přijde vrchol. Nikoli kopce, jak je jistě jasné. A vrchol přichází v pravidelných intervalech. Nejdřív softporno. Pak přitvrzujeme. Tedy ona. My zatínáme zuby. A táhneme. Co nejjistějším krokem vpřed. D. propadá trudomyslnosti, že doprovod tohoto kalibru nevydrží. Náladu nám kdesi na konci lesa zvedá povzbuzující Honza Bartas s kravským zvoncem značky Salomon. Fakt, že Zuzka má na nás 20 minut, už o něco méně (proč se ho D. ptal, když mu H. jasně říkal, že to nechce vědět, to nechápu). Průstup bahnitým lesem. R. zahajuje neskutečný seběh. Ztratili jsme pornoherečku.

Pod první sjezdovkou ztrácime značku. Ne pod prvním kopcem. Tohle už je asi třetí. Ale první z těch kolmých. A myslíme si, že nebude hůř. Ó jak se mýlíme! Nikdy bych neřekla, že mlha je milosrdná. Netušíme, co je před námi. Co je za námi, to si neseme jen ve svých hlavách. Mysl vyladěná na přítomný okamžik, jednotlivé kroky, pomalu, postupně, dál a dál, výš a výš (což je odkaz na mého oblíbeného C.S.L., ale to laskavý čtenář moc neví). Nahoře kromě kondenzující mlhy taky vichr a klesající teplota. A takto se to opakuje ještě několikrát.

V jednom místě mi připadá, že mám před sebou jenom kmen stromu, kterého se můžu chytit, ale pod ním jaksi chybí půda, abych mohla udělat krok. Sesouváme se spolu se svahem. D. zkouší variantu kutálení. Výsledkem není příliš nadšen. S R. ho necháváme nadávat kousek v závěsu. A zase kus běžíme. Lyžařské ‚středisko‘. Honza Bartas zvonící, podruhé. Velká Čantoryje (vlastně většinu času se pohybujeme v Polsku nebo kopírujeme hranici). Druhá sjezdovka. Ďábelská. A proklatě dlouhá. Opět doufáme, že to je ta nejhorší.

Bloudíme v mlze. Nahoře opět ztrácíme značku. Ermitáž se nekoná. Cestou zpět nacházíme D.. Při seběhu mu nekompromisně mizíme. Jsem mokrá až na kost. Nevyhovující spodní díl oděvu je tak mokrý, že při seběhu na stehnech pění. Já pěním jen uvnitř. Jak dlouho vydržím? Jsem dost Nezmar? Předposlední občerstvovačka. A za ní z mlhy vystupuje něco, při pohledu na co pronesu už jen K**WA. Doufáme, že to, co tahle sjezdovka nabrala na stupních kolmosti, jí bylo ubráno na délce. Máme ‚štěstí‘. Tedy jak se to vezme. Dorazíme na Malý Stožek. Poznamenám cosi o tom, že v rozpravě jsem zaslechla něco jako Velký Stožek. Logika rozdílu adjektiv malý a velký je neúprosná, ale R. nevěří. Stožek ho přesvědčí. Že i když není sjezdovka, bahno, kamení a potok ve stezce vedoucí kolmo vzhůru mu rozhodně dávají právo nebýt Malý. Velký Stožek si prostě zapamatujeme. Na hřebeni fičí jak ďas. Pak je tu poslední občerstvovačka. R. místy vypadá, že bude zvracet.

Teď už to bude jenom dolů. Už zas běžíme. Prší. Hlavou mi běží jediné. Že jsem chtěla ‚očistný běh‘. A tady ho mám. V té nejryzejší podobě. Intenzivní. Mlha nás uzavírá v minimálním prostoru, kde jsme jen my sami. Voda smývá všechno. Úplně všechno.

Běžím. Chvílemi to stahuju na tempo kolem pěti minut, ale R. rozdýchává břicho. Já to moje rozdýchávám v běhu podle rad O., z kopce malé kroky, pokouším se příliš nebrzdit, naopak využít své momentální výhody v podobě vyšší kinetické energie přímo úměrné postupu v běžecké kategorii na úroveň heavy weight. Bystřice. Rozbíhám to solidně pod 6 minut (se vsadím, že rychlíci se teď straaaaaašně tlemí, jaké že to mám/e vražedné tempo – aspoň někdo se bude bavit :D ). Teď už tu musí být cíl. Místo cíle je tu potok. A stezka pokračuje na jeho druhé straně. S R. se na sebe koukneme, co to jako má být. Asi to chápeme správně. A jak jsem už mokrá a rozběhlá, prostě kašlu na brod, hrázku s kameny, po kterých by se možná dalo přecupitat. Plnou parou přes říčku na druhou stranu. Zase se směju jako malé děcko, protože vím, že už bude za chvíli konec. Stezka podél vody a ještě jeden brod na druhou stranu. Tempo na pěti minutách. A konečně cíl v dohlednu. Sprintuju. R. nechápe. A já taky ne. K čemu ten sprint je, když se celou dobu plazíme? Jenomže já mám takovou radost, že jsem to dokázala...

Jsem Nezmar. Sice malej, ale jsem. A tak to s klukama večer oslavíme pizzou a pivem a marnou snahou přimět nálevny na konci světa držet krok s vytrvalci. Jasně, oproti UltraNezmarům jsme žabaři. Ale zas buďme skromní. Nemusíme mít všecko, ni?