Cesta do středu... ...nebo aspoň pod povrch.

Je to už víc než dva týdny, co jsem se trochu prošla a sem tam popoběhla v Beskydech. Když se dívám zpátky, vím, že jsem měla jisté rezervy, ale asi jsem líná, proč bych se někam hnala, což? A hlavně - jeli jsme si to užit, no ni?

Po Radegastovi jsem ještě skoro celý týden jako přejetá. Fyzicky OK, v pondělí sice chodím ze schodů poněkud s obtížemi a večerní návštěva sauny mi asi není souzena, protože se okolnosti spiknou proti mně, ale nakonec si ji aspoň na hodinku dopřeju, jinak ty zatuhlé kvadricepsy nepovolí. Ve středu je hnusně, šedivo, trochu mrholí, takže když se vydám obhlídnout terén do Modřanské rokle a na Točnou, připadám si jak v regulérním podzimu. Padá na mě melancholie a ještě pořád zpracovávám to, co se mi v horách v hlavě semlelo.

ať žije podzim :o)
Ve čtvrtek ráno zase na Slapy. Letošní léto je v tomto ohledu skutečně požehnané - už jsem si vyslechla nemálo komentářů o pevné vůli atd. atd. vzhledem ke své ochotě minimálně jednou týdně vstát před pátou ranní a nechat se odvézt na otevřenou vodu, ale upřímně, kdybyste tam ráno zažívali to, co já, to vycházející slunce pomalu vystupující zpoza lesů nad přehradou, s paprsky rozlévajícími se po klidné vodní hladině, kdybyste viděli tu ranní mlhu válet se po polích (a od minulého týdne i na hladině), vnímali konečně po dlouhých a marných bojích jen přítomný okamžik tady a teď díky tomu, že kolem vás se jenom otevírá a zavírá voda, dech je pravidelný stejně jako záběry rukama a nohama (ano, kraul bych se měla naučit, ale na to zklidnění jsou asi prsa fakt ideální styl) - kdyby vám tohle všechno někdo nabídl jako protiváhu uspěchaného a upoceného dne v kanceláři nebo běhu v 35°C, neobětovali byste tu chviličku spánku, která už vás stejně nespasí?

takový ten klídek, než vyjde slunko
Na víkend se na poslední chvíli naplánuje KPŽ, tentokrát se jede v Železných horách, které už trochu známe z dubnového OTOBu - s K. a M., se kterými jsme loni projezdily nejedno odpoledne a podvečer, je to letos první pořádné společné bikování a jsem moc ráda, že nám vyšlo. S K. jedeme dlouhou trať a necelých 70km si užijeme i přes to, že v silné konkurenci takového masového závodu jsme obě dve na chvostu svých kategorií. Trať není supernáročná, na 68km má jen cca 1,400m převýšení, což se s mým červnovým zážitkem ze Sázavského Blizáka nedá srovnat, technicky je však pěkná, lesní sjezdy i výjezdy stojí za to, posledních 10km převážně po rovině a z kopce je krásný trail, odměna za několikahodinové soustředění... A jako bonus kynuté knedlíky s borůvkami v cíli - na ty jsem si letos dělala zálusk už v Jizerkách :)

moje mile bikerky
V neděli se s parťákem vracím na Slapy, tentokrát už je tam o poznání víc lidí, ale využíváme toho, že nám pán v kiosku pohlídá klíče a nemusíme spěchat do práce a dáme si poctivé dvě hodinky ve vodě. Naším tempem to původně plánovaných 5km nedá ani zdaleka, hlavně kvůli tomu, že druhou hodinu už prostě mrznu a vlny od všech těch člunů a plachetnic v kombinaci s větrem nás celkem vyčerpají, každopádně lezeme z vody zase o zážitek bohatší.

Na stará kolena se ze mě stává sběratel zážitků všedních dní nebo co?

Po víkendu mám klasický problém - hlava odpočatá, ale s poněkud nedostatečným spánkem a celodenním sezení v kanceláři si moje tělo začíná tak trochu stěžovat. A bouřit se. Naprosto nesystematické zatěžování, které nemá s tréninkem a rozvojem kondice co dělat, ho v kombinaci s 'vyváženou stravou' dokáže pěkně odrovnat. A tak když ve středu zjistím, že už jsem skoro dva týdny neměla na nohách běžecké boty, stavím se po práci U Malého Glena pozdravit moje nejvíc nejoblíbenější AAB, poslechnu si první song a padám zpátky do kanclu, kde mám už od pondělka připravený batůžek běžce, neotevřený, nepoužitý. V hlavě mám nějaký přetlak (ještě, že ne protlak), tak se prostě převleču a v 10 večer vyrazím směr domů. Původně plánované 'prostě běžím domů' se zvrhne na železničním mostě. Je po desáté večer, město svítí, po levé ruce mám ostrovy a nasvícený Hrad, po pravé Vyšehrad.

Pokouším se si tu nasvícenou tmu vyfotit, ale stejně je to jedno. To, co mám v hlavě, si stejně nevyfotím. I když mě najednou zaplavila zvláštní euforie z té obyčejné pražské noci, zasteskne se mi po horách. Tenhle týden je ve znamení UTMB, mého dávného snu, a jak tak koukám v práci na záznamy a fotky a videa... no jasně... zas mi to v té hlavě rezonuje! A zase se to ve mně bije, ty sny a neochota jim všechno obětovat, protože je toho tolik, co bych měla, chtěla, atd. ... A jak jsem se tak pohroužila do myšlenek (které se samozřejmě těžko reprodukují), jen tak mimochodem si všimnu, že běžím. A že se mi stalo, co už dlouho ne, že nepřemýšlím nad tím, jak se mi běží, ale že prostě běžím. Proběhnu z Albertova pod Nuselákem do Nuslí, vezmu to do míst, kde jsem několik let bydlela, překrosím do Vršovic a když se mi chce, uhnu do téhle uličky, když se mi chce, zase do jiné, poslouchám AvB ASOT a někde na rozhraní Vršovic a Vinohrad, kdy mi hlavou najednou probíhají všichni moji kamarádi běžci, kteří mají také každý své cíle a sny, které obdivuju a které mám ráda, prozpěvuju si ...'So maybe I fall/ Maybe I fail/ Maybe my heart is not made of stone/ Maybe you’ll see/ Secrets I never wanna show// But I cant help it/ I’m no superhuman/ I’ll break it// Don’t let me fall apart'... Bože, to je tak blbý, ale v tu chvíli to sedne jak p*del na hrnec, protože zrovna přemýšlím nad tím, jak se prohrává, jak se selhává, jak mi spousta věcí kolikrát nejde a jak se to dělá, že se člověk prostě zvedne a jde dál, i když už má pocit, že nemůže, je noc a já běžím, rekapituluju si poslední týdny a měsíce a všechno, co jsem zažila, všechny lidi, které jsem na té cestě potkala a opustila, jejich radosti, bolesti, podporu, všechno, co jsem dostala, všechno, co jsem dala, a najednou (pardón, teď budu patetická!) mám pocit, že všechna ta bolest, která mi od jara svazovala srdce, je najednou pryč, a uvědomuju si tu spoustu dobrého, co mi bylo dáno, a najednou mám potřebu všechno to zase někam vrátit, někam nasměrovat, bursting with emotions in the middle of the night.

Někde u Rádia Svobodná Evropa mi docvakne, že jsem regulérní magor a celý tenhle mimosmyslový stav najednou pomine a je to pryč a já úplně normálně, obyčejně a bez emocí doběhnu ty poslední dva kiláčky domů. A koukám, jak spolubydlící peče chleba z opravdového kvásku, uklidím si pokojík, dám si sprchu a nalakuju si nehty a po dlouhé době mám pocit, že všechno je, jak má být.

Když usínám, zase děkuju tam nahoru, že jsem, tady a teď. V myšlenkách bloudím někde kolem dvou tisíc metrů nad mořem a zase jsem blízko nebi.

A když se ráno probudím, je zase všechno jinak a nic už není tak snadné, jak se zdálo před pár hodinami, ale tuhle noc si budu pamatovat ještě dlouho. Taky proto jsem si ji tu zapsala. Tramtadadá, a to je konec!

P.S.: Jo, jsem sběratel zážitků. A oproti slibům, že sezóna bude odpočinková, mám každý víkend něco. Ale proč by ne? Po dlouhé době se totiž cítím freeeeeeeeeeeeee :D