Ultrapunk v Beskydech

Kdy že to bylo, co se mě M. zeptal, jestli s nimi nechci do týmu na Radegastovu výzvu? V dubnu? Březnu? A co jsem si řekla já? Že to je ještě daleko... Tak proč ne? Beskydy mám od malička za rohem a nikdy jsem tam pořádně nebyla a loni to nevyšlo, tak šanci beru, všema deseti.

A pak přijde červenec, srpen, žádné velké běhání (ale no tak jo, ta procházka po Jizerkách se prý počítá), jeden bikový závod (v 34°C, po dlouhém večeru v hospodě a půlnoční jízdě na biku domů), jedna asistence na half-ironmanovi v Doksech (díky tomu, že dělám neplánovaně pacera J. na posledních dvou kolech běhu, si odběhnu poslední dlouhý a pomalý trénink před RV) a už je tu víkend, kdy máme jet do Beskyd. Jo, a málem bych zapomněla - dva týdny před závodem nám člen týmu J. oznámí, že má ještě pořád problémy s achilovkou (jak jinak, u běžce, že...), tudíž M. shání náhradníka. Jestliže J. jsem nikdy předtím neviděla, tak P., který se uvolí jet s námi, už vůbec ne. Načež mi Markéta oznámí, že mám být klidná, že si jistě budeme rozumět, že jsme oba stejní masochisti... Fámy. Já? Masochista? Cože? Jakže? Zkoumám profil nového člena týmu a jeho běžecké výsledky a pomalu ale jistě se o mě pokoušejí mdloby. Vzpomenu si na Kačenky prohlášení o chlapech s 'desítkou pod čtyřicet' a zjišťuju, že na mě to má účinek úplně opačný - dostávám strach, co že to tam vlastně chci dělat. Běhat? Nenechte si věšet bulíky na nos, pánové!

Den před odjezdem. S P. domlouváme sraz, abychom se dohodli na páteční odjezd a logistiku a abychom se aspoň seznámili. Seznámení proběhne při nákupu ultravýživy v Hervisu, při které jsem zpovídána z toho, co jsem už běžela, jak jsem na závod připravená a co všechno mám sbaleno. Maminkoooooo! Já chci domů! Do Karpat!!! Žádné Beskydy! Bídně zhynu, když ne vyčerpáním, tak ostudou, kterou utržím 'opravdové běžecké sekci' našeho týmu!!! Večer se doma snažím sbalit, ale po ranním plavání na Slapech a večerním dvouhodinovém tréninku na Vltavě jsem tak tuhá, že si s díky odspím své 5.5 hodiny, ráno nahážu do pana Piepse to nejnutnější (4 sady oblečení a 2 ručníky + zakoupenou ultra výživu) a jedu do práce doufajíc, že 'co nemám, to nepotřebuju'.

Dopoledne si ještě střihnu dostaveníčko u notáře, kde vzhledem k stále ještě absentujícímu průkazu totožnosti musím požádat kolegu a kolegyni, aby dosvědčili, že já jsem já, abych mohla podepsat žádost o vímeco. Přej že 'trvale a nenapravitelně rozvrácené'. 'Nenapravitelně rozvrácená' jsem tak maximálně já. Absurd enough.

Vyrážíme po čtvrté, jak jinak, už vím minimálně o pár věcech, co nemám. Bude nutná zastávka v Tescu v HK. Ale ještě předtím musíme velkým obloukem objet Prahu, protože P. se porouchalo chlazení a že by neskonale toužil po uvaření vlastního auta v důsledku postávání v páteční zácpě na jižní spojce, to ne. Tudíž než se dostaneme na dálnici, je skoro půl šesté. To zas bude vejlet...

V autě poslouchám běžecké historky ze všech možných ultra i neultra závodů a moje ego se postupně snaží vtlačit do sedadla spolujezdce a splynout s ním. Postupně ale konverzaci stáčíme jiným směrem a za chvíli zjišťuju, že možná to splynutí nebude až tak nutné. Že nejsem jediná, kdo si to do Beskyd jede především užít, a že taky nejsem jediná, komu ta bedna zas až tolik chybět nebude (nevěřím mu to! když stojí na bedně každou chvíli, ať mi netvrdí, že si na to nezvykne!).

Po nákupu v HK a překvapivém zjištění, že máme společného víc, než si myslíme, absolvujeme zbytek cesty poslouchajíce hudbu bezpočtu žánrů, filozofujíce o životě a připravujíce se na zítřejší kyslíkový dluh absorbováním větších než malých dávek nikotinu - zabte mě, běžci, zabte mě, pravověrní, ale vždyť víte, že zdaleka nejsem svatá a disciplína je rozhodně jedna z asociací, která by se vám ve spojitosti s mou osobou nevybavila. A pokud ano, asi mě ještě neznáte :o)

Na místo dorazíme těsně před 11. Můj plán pospat si v autě vzal za své stejně jako plán jít brzo spát. Na místě potkáváme bratry T. a J., kteří disponují dvěma volnými místy v chatce (s díky na jednu noc přijímáme) a kteří s námi jen o pár minut později stojí pod hvězdným nebem, upíjejí pivo z plechovky, kouří a pozorují hvězdy. Divadlo zvané Perseidy je v plném proudu, samozřejmě jediný, kdo si ten večer nemůže nic přát, jsem já. Buďto jsem slepá, nebo to mám za ty cíga. Dobře mi tak. Pak ještě chvíli pějeme různé písně, když P. vytáhne kytaru (tohle že je příprava na nějaký 'závod'? dyť já si připadám jak na regulérním čundru!!!) a jelikož se nám nechce spát, do noci si povídáme a koukáme na fotky z hor a spát jdeme kdovíkdy. Kdo by se taky chtěl před 24h závodem vyspat, no ni?

Ráno se potkáváme s kapitánem týmu M., který bydlí kousek opodál v penzionu se svými dvěma holkami. Dáme si kafe, snídani, a probereme 'strategii'. Ještě večer P. tvrdil, že první kolo neběží ani náhodou. Ale znáte chlapy - závodníky, ne? Jasně, že mu to nedá ;o)

Na první kolo tedy nasazujeme nejrychlejšího člena týmu. Trochu ho podezřívám, že je z jiné planety, protože se spánkovým deficitem a nikotinovým nadbytkem odběhne nejrychlejší kolo závodu (toho 24h, samozřejmě) a po hodině a 3 minutách si to přihasí z 13km okruhu s 600m převýšením s úsměvem a předává čip M., který to (jak doufám), hodlá vzít s mnohem větší rozvahou. Díkybohu. Ještě před chvílí, když byl na trati P., do mě 'kérovala' nějaká slečna a pořád ze mě tahala rozumy a prej jak to, že vypadám tak v pohodě a že neví, za kolik to dá, a jak to zvládne, a že my budeme určitě rychlejší, a že máme v týmu P., tak že jsme jistě děsně namakaní... tádydádydádydá, gimme peace, prchám do chatky a jdu se převlíct, upřímně, asi už mi je všechno jedno. Je mi jedno, jak běhám, kolik běhám, za kolik běhám, jestli někoho předběhnu, do háje, vždyť já ani neznám tu trasu, nevím, na co se mám připravit, přišla jsem k tomu tady jako slepý k houslím. M. nejde a nejde, začínám být nervózní. No jasně, i na mě to musí jednou přijít...

J. a T. z 'bratrského' týmu na první předávce
Ale pak je M. tady, předává mi čipy a já vybíhám, pomaloučku, polehoučku, držím si pěkně pohodové tempíčko (aaaaaaaaaaaaaaaa, nikdy jsem si to nemyslela, ale díky bohu za ty moje nový garmííííny!) a až pod kopec klušu, pak přijde sjezdovka a prudké stoupání lesem a w. přepíná na mód 'pitbul' a pravidelným jistým krokem ukrajuje metry výškové i délkové. Postavte před ni kopec a bude 'happy'... Nastoupám, co mám, a ejhle, už jsem u spálené chaty Libušín, na Pustevnách, a vzhůru k Radegastovi. Kamenné schody se mi nelíbí, ale naštěstí je to jen kousek, kolečko kolem sochy a hybaj dolů! Následuje něco, na co myslím nikdo v závodě nevzpomíná rád - 6km seběh po asfaltu. P. doporučoval se s někým zakecat, nebo hudbu, ale nenašla jsem sluchátka a nikoho, s kým bych si povídala, nevidím. Všichni jsou přede mnou nebo za mnou, potkávám jenom rodinku na koloběžkách a kdybych neměla v sobě jakés takés morální zábrany (moc jich už nezbylo), nechám se dolů svézt. Takhle si to odedřu. Držím tempo kolem 4:30 (hehe, pořád si na to nedokážu zvyknout, že si můžu měřit, jak moc pomalu běžím :o)))), pro někoho to je vražedné slimáčí posunování se, já si to užívám a padám, padám, padadadadám, přehrávám si písničky včerejšího večera, přemýšlím nad blbostma, a kupodivu mi to celkem ubíhá. V cíli jsem za cca 1:21 a předávám čipy naší raketě :o)

Ani to nebolelo :o) Druhé kolo bude cca v 6-7 večer, času dost, jdu regenerovat. Chodím sem a tam, fotím, koukám na přicházející bouřku a pak chvíli zevluju v chatce, chvíli v autě. Už ani nevím, kdy začalo pršet. S přestávkami každou chvilku, P. má druhé kolo zase krutě rychlé (M. se pomalu ani nestíhá připravit), já jdu do boje opět v 18:37 a už to tak neběží. Úvodní nakloněná rovina je pomalejší, prší, tak trochu, tak trochu bouřka, vlastně to mám zase všechno. Já se přece tak strašně mám! Sjezdovka nahoru je standardně pomalá, ale možná o chlup rychlejší, než poprvé. Druhé kolo za 1:21:38, no to jsem zvědavá na ty další. Přibíhám se setměním. Další kolo P., potom M., oba v dešti. Po desáté ještě dáváme s P. masáž a čekám na třetí kolo. M. dobíhá po 11 v čase těsně pod 2h a má dost, rovnou ohlašuje, ať s ním dřív než v 5 ráno nepočítáme, dcerka v 5:00 vstává a tudíž chce využít jediného času, kdy se může vyspat.

Déšť na chvíli přestává, mám štěstí, na mém kole prší jenom trochu, skoro vůbec. Do chůze přecházím už i na nakloněné rovině a pomalu ukrajuju cestu a předbíhám světýlka přede mnou. Zatím máme rozběhnuto pěkně, ale začínám být trochu dodřená z toho vlhka a cestou pořád přemýšlím nad tím, jestli to v noci otočíme dvakrát s P. sami dva, bez M.. Cítím únavu, stehna ten asfaltový seběh pěkně rozsekal, ani masáž nepomohla, jak by měla. Po dlouhé době běžím/ jdu v naprosté tmě a myšlenky mi jdou všemi směry. Soustředím se. Myslím, že bych na to měla. Jenom kdyby mi trochu uschnuly věci. Triček dost, ale pod tričkem jsem odřená a kalhoty mám taky jenom čtvery. Nechávám to koňovi. Noční kolo dávám za cca 1:36 a když předávám čipy P., domlouváme se, že uvidíme, až přiběhne, jak to dáme. Sprcha, jídlo, protažení a zalézám do spacáku.

Spím jak dřevo jenom chviličku, prší už zase vydatně a když P. přibíhá někdy kolem 2AM, domlouváme se, že si ještě na hodinku zdřímnu a uvidím, jestli to pak zkusím. Nezkusím. Zalezu do spacáku, za chvilku si to přihasí do auta i P. a spíme, protože venku, řečeno slovy klasika, chčije a chčije. Jakože fakt dost. P. navíc bolí chodidlo, ten asfalt je fakt vražedný. A jelikož potřebuje být hlavně ready na velkou alpskou událost za necelé dva týdny, po několikerém zvážení a opětovném probouzení se do vytrvalého deště vyměkneme a píšu M., že s ním počítáme na 5:30. Vyráží až v 6 a na trati je už 2h. Jeho poslední kolo.

Moje poslední v 8, beru si od M. hůlky, ale zjišťuju, že mě spíš zpomalují. Na Pustevny dorazím kolem 9, kdy se už definitivně vyčasí, vlhko je sice příšerné, ale výhledy famózní, a i když mě nohy bolí a do kamenných schodů už stoupám jako chromec, na poslední otočce u Radegasta mi je líto, že se už musím rozloučit. Nechám si udělat památeční obrázek a padám zpátky dolů.

Na posledních 2km se naháním s nějakým chlapíkem, protože si chci (haló! aspoň na chvilku!!!) povídat, ale není mi dopřáno. Myslí si, že jsem z konkurenčního týmu, a tak poslední km stáhnu zase pod 5 minut. Na mě tempo skutečně vražedné :D

v cíli po posledním kole
Poslední předávka. Poslední rychlé kolo. P. si ho užije a přiletí zase jako raketa, takže kdybych to bývala věděla, měla jsem možná šanci nám do limitu zajistit ještě jedno půlkolo, ale co... Jsem ráda, že už tam nemusím :o))) Teď už jen odpočívám. Balíme. Zevlujeme. A loučíme se s ostatními.

Kolem 13:00 vyrazíme taky. Naložíme věci do auta, všechno ready... Všechno kromě auta, které odmítá nastartovat. Jelikož po několika pokusech nastartovat nefunguje už ani zamykání dveří, vypadá to, že Radegastova výzva vyčerpala nejen naše nohy, ale taky baterku auta s <>. Zkoušíme kabely, ale kontakty jsou blbě dostupné, to bychom tam ty kabely museli asi držet pěkně dlouho, nevypadá to nic moc, tak to vzdáváme. P. není nadšený, ale zachováváme klid a podaří se mu zaangažovat pomoc až z Holešova, která nám v 5 odpoledne přiváží novou baterku. Máme k dobru jedno krásné slunečné odpoledne s pivkem a kávou v místní restauraci, povídáme si, pak chvilku P. hraje na kytaru a zpíváme... Dyť to říkám - normální čundr! :o) A ještě se jako bonus naučím vyměnit baterku v autě. Já teda nevím jak zbytek týmu, ale já jsem si to užila naprosto maximálně.

Cesta domů je jak jinak než dlouhá, ale díky povídání o horách a sdílení zážitků nám to celkem utíká, od Olomouce sedím za volantem a autopilot už zase funguje, v nohách mám 'jenom' 50km, zato solidní spánkový deficit, v duchu si říkám, že ten můj život je fakt bláznivý. A že i když jsem někdy děsný chaotik a zoufalec, co se topí v těch nejmělčích vodách, že tam asi nějaký ten ultra-gen bude. Ještě kolem desáté večer jsem rozhodnutá, že ráno jedu plavat na Slapy. Situaci samozřejmě v jedenáct, když dojíždíme do Prahy, přehodnocuju, a když cca o půlnoci uléhám na své příjemně tvrdé lože, je mi jasné, že už takhle jsem dostala za ty uplynulé dva dny víc, než jsem si vůbec mohla přát.

A btw., ještě jsem chtěla (už zase!) říct tohle: je jedno, jestli běháte, nebo chodíte. Jestli dáte 45, 50, 100 nebo 150km. Je jedno, jestli jste v Praze za humnama, v Krkonoších nebo v Alpách nebo na La Palmě. Ultra je v hlavě. A žádná, sebeexotičtější destinace a sebevíc vyčerpávající výkon vám nezaručí, že se dostaví ten pocit štěstí a svobody, který je ukryt někde hluboko v nás. A já nepřestávám děkovat za to, že tyhle momenty ještě pořád ve svém životě dokážu najít, ať jsem kdekoli.

howgh