Choose your way and take it.

Chtěla bych být dnes stručná, ale vůbec nevím, jak na to. Hlavou se mi toho honí tolik... A těžko se to sděluje, protože většina z toho je zase příliš osobní, a k tomu je velká část z toho pro mě dost těžko uchopitelná slovy, i když mám pocit, že mi hlavou lítají 'zásadní' věci.

Zas jsem se ocitla v těch paralelních vesmírech. Poslední dny hodně přemýšlím nad otázkami snů a přání a o možnostech volby v našem životě. O tom, kdy, nebo zda se řídit rozumem či raději instinktem. A univerzální odpověď, světe div se, nikde. Každý to má jinak. Někdo má malé sny, malé cíle, a ani těch nedosáhne. Někdo má velké sny a obětuje jim všechno. A někdo, jako H, má velký sen, obětuje mu leccos, ale tak nějak v klidu a bez velkého lámání přes koleno, s obrovským úsilím, ale taky pokorou, a když by to náhodou nevyšlo (jakože s tím jeho přístupem kdyby to nevyšlo, tak je to fakt řízení osudu, nic jiného!), tak prostě 'jdeme dál', poučeni, nezlomeni... Zas a znova to obdivuju a přeju si, abych se tohle taky jednou naučila.

Moje vůle moc pevná není. A poslední dobou už dochází i motivace, takže jedu dopředu na záložní zdroj. Kolem mě se vrší povinnosti, které jsem ignorovala, odsouvala, stejně jako mnoho jiného. A utíkám (a nejeden/ nejedna z těch, co to čtou, si řeknou, jojo, to je ta, co mi radila, ať tohle rozhodně nedělám! :))), utíkám před vším, před tou horou, než se na mě sesune, a hlavně sama před sebou. Plánuju maximálně den-dva dopředu a většina plánů se mění za pochodu podle toho, kdo nebo co mi zrovna vstoupí do cesty. Připadám si jako dítě s hromadou plastelíny, kterou momentálně ne moc umně postupně lepím do kuličky, přilepujíc na ni kousky různých barev, takže ty kousky a vrstvy jsou pěkně vidět a ten celek je takový... řekněme rozmanitý. Což je trochu eufemismus.

Ale abych se vrátila k tomu titulu - v hlavě mi to leží už dlouho, ale v pátek se to tam zase spojilo přes něco úplně jiného. Už nějakou dobu jsem si říkala, že bych zase strašně ráda zkusila lézt. Aspoň abych věděla, jestli ta moje kdysi lezením zchromlá ruka něco uvisí. No a dobrá duše D., která má nejen lezeckou minulost, ale taky lezeckého muže, nadhodila, že bych mohla přijet do Řeže a že bychom to zkusili. Varovala jsem ji, že nejsem ani zdaleka tak dobrá jako jistý norský spisovatel, a ten se s nimi chudák potil na skále strachy, co teprv budu dělat já? Byla jsem uklidněna, že polezu samozřejmě něco lehčího. Ehm.

Byly z toho tři krásné (a ne zas tak lehké) cesty, moje první opravdové skály, příšerné minuty, když jsem se v jednom místě zasekla a nemohla samozřejmě ani dolů, ani nahoru, obrovská radost, když jsem tu správnou cestu našla a odhodlala se udělat další krok, a neskutečné minuty nahoře na miniskále s výhledem na řeku a okolní lesy, kdy jsem si, ještě stále vnitřně rozechvělá, říkala, vidíš, holka, takhle to máš i v tom životě. Stačí to nevzdat. I když všichni už jsou nahoře a ty se na té skále placatíš sama, je jenom na tobě, kdy se rozhoupeš a ten krok uděláš. Ale udělat ho musíš, a čím dřív ho uděláš, tím míň tě budou bolet ruce, které už tě neudrží. A nota bene, nezapomeň, že máš jištění. Máš štěstí, že ještě pořád máš lidi, co Tě chytnou, kdybys fakt padala. Ale bacha. Fakt jenom kdybys padala. Nahoru Tě nikdo tahat nebude. Tam musíš sama.

H. se mě nahoře na skále ptal, co mě na tom tak fascinuje, když říkám, že mám vlastně v té výšce vždycky takový zvláštní pocit v žaludku, něco jako napůl strach nebo co... Hm, asi je to ta paralela s životní cestou. A hlavně pro ten rozhled nahoře. Ten prostor kolem, ten já odjakživa vnímám strašně silně. A pro svůj život ho potřebuju.

A upřímně, je jedno, jestli jste na zemi, ve vzduchu, nebo na vodě.

most v Řeži, nevím proč, ale prostě se mi líbil

H. natahuje cestu, tahle se jmenovala 'Strmá' :)

...a momentka ze soboty, kdy jsem v Údolí samoty mezi Cvikovem a Sloupem v Čechách zcela osamocena hodinu trénovala jemnou motoriku při sbírání borůvek, které jsem pak přes pískovcové skály a po hlavní silnici donesla až do České Lípy, kde mi je sež**** hladoví kluci z The Amplified Acoustic Band
A abych nezapomněla, ještě trochu k tématu druhého odstavce, jsem dnes narazila na článek, který je taky o všech těch krocích v životě... :)