Na poslední chvíli.

...aneb co bylo před OTOBem.

Vraťme se zpátky, asi tak týden před OTOB. Nebo ještě dále?

K., jakožto osoba pověřená registrací našeho týmu, nám 1.4. zaslala poslední info před závodem, a to rovnou s výzvou pro vznesení doplňujících dotazů k samotnému závodu, které by případně za nás všechny předložila organizačnímu týmu. Na kterýžto email jsme ani já, ani M. nereagovaly, poněvadž jsme byly trochu zaneprázdněny v práci a upřímně – trochu jsme se lekly, když jsme si pokyny přečetly. Třeba jako naučit se vázat lodní uzel. Nebo doporučujeme oblečení, které na vás může shořet. Nebo počítejte s tím, že se namočíte. Bude se hodit: stan nebo aspoň celta; sekyrka; kotlík... Dvě noci venku. Kolo s nosičem. Mapník. Mapy. 2 duše. Lepení. Sada na opravu kola. Ehm... Upřímně – já to sice věděla už od Z. a O. a H., kteří OTOB už absolvovali, ale uklidňovali mě, že to je pohoda a sranda. A pak se já, které výměna duše u kola trvá celé věky a která postavit stan neumí moc dobře proto, že nikdy žádný nevlastnila (krom tří půjčených, co jsem v nich spala v kdysi dávno v Roháčích, méně dávno na Korsice a potom asi tři noci ve Skotsku). OK. Vydržím se nemýt. Vydržím chodit, vydržím nosit těžké náklady. Ale jinak...

A tak jsme se s M. uklidňovaly, že OTOB je pořád ještě daleko. Ovšem 10.4. už mi to bylo blbý, tudíž jsem K. odepsala, že dotazy nemám, ale že na to mrknu zítra (moje oblíbená věta, když po mně někdo něco chce) a něco pošlu. Žádná odpověď. 16.4. další e-mail na K. a M., je týden do závodu, možná bychom mohly provést brainstorming. No reply. S M. se ještě naštěstí občas vidíme na cvičení, takže vím, že má stejné obavy jako já, načež 18.4. cestou na Mácháč usoudíme, že je to divný a že je na nás asi K. naštvaná, že jsme jí neodpověděly včas a neposlaly dotazy a vůbec že to nebereme dost zodpovědně. Začínáme mít trochu starost, že se náš tým rozpadne. Cestou z Mácháče plodí M. další mail, kde si sypeme popel na hlavu, a vznáší dotaz, zda tedy OTOB ano, případně jak to provedeme? Ve čtvrtek máme odjet a nevíme, kdy tam pojedeme, jak tam pojedeme, kdy a jak se sbalíme, nemáme kola, nemáme nosiče, nemáme nic, jenom M. má ve čtvrtek do odpoledne kurz, na kterém musí být, a já mám v práci ještě stále chybějící kolegyni, takže s tou dovolenou to taky vypadá bledě... Nakonec M. v neděli pozdě večer píše, že pokud se K. neozve do pondělí ráno, že nikam nejede. Pecka. Ještě stále nemám kolo.

K. odpovídá v pondělí ráno. (Opět podotýkám, že ve čtvrtek rovnou z práce odjíždíme. Spočítejte si sami, kolik máme času na přípravu.) Navrhuje sejít se v pondělí večer. V pondělí dopoledne tedy na mocný sociální nástroj FB vyvěsím prosbu o kolo a nosič (a během 10 minut mám kolo, za dalších 5 nosič a v záloze jednoho vymazleného Spešla rovnou i s nosičem). Bojová porada se s ohledem na K. plavecký trénink a náš kruháč s M. uskuteční v pondělí 20:45 v McCafé na I.P.Pavlova. Tam zcela efektivně zhodnotíme situaci, rozdělíme úkoly (kdo jaké jídlo a kolik), naplánujeme odjezd a dojezd (bude to naknap), doladíme detaily (na stan a celtu kašlem, budeme v obydlené oblasti, dobří lidé nebo podniky typu Zimmer frei to jistí) a rozejdeme se (ještě na odchodu uvažuju o tom, že bych si mohla nalakovat nehty, ať jsme jako dámský klub dokonalé). Nebudu radši ani psát o tom, že jsem v těch 21:45, kdy jsme se rozešly, jela ještě do práce. V úterý už měla M. nakoupeno jídlo, K. navařeno (resp. nakouleny Jurkovy chilli koule), já stále nic. Aha! S. mi přivezl alumatku, flašku a nůž. V úterý večer učím. V práci nestíhám. Ve středu ráno vyzvedávám nosič na kolo. Ve středu večer kupuju mapy. Vyzvedávám kolo. Cestou domů se pořád tlemím, protože na takovém kole jsem snad ještě nikdy nejela. Váží asi tunu a řetěz s nánosem zašlých nečistot pěkně píská. Dávám prát prádlo. A pak jdu na večeři. A na víno. A je mi jedno, že zítra „závodím“. Potřebuju vypnout, v hlavě mám přetlak jak v papiňáku. Ve čtvrtek ráno píšu Saulovi, jestli by byl tak hodný a pověsil to zapomenuté prádlo, než půjde do práce. Budu doufat, že do poledne, kdy se doma stavím pro věci, uschne. Neuschne. Doschnout musí v autě. Baterky do čelovky. Dvoje duše. Jídlo. To vše v cca T-6. O tom, jak jsem pak v 13:00 stála před domem a klíče byly v kanceláři, už tu řeč byla. O tom, že jsem se na celou akci sbalila za cca 20 minut, taky. A o tom, jak mě zachránil ochotný majitel bikeshopu na Smíchově, když mi přimontoval nosič, jakbysmet. Celou cestu si opakuju, že jsem nemožná, protože na poslední chvíli je na poslední chvíli, ale co je moc, to už je fakt moc. A tak si cestou na místo srazu v hlavě srovnávám, že příště to zvládnu lépe. A hlavně – včas!!!

Díkybohu, že mám tak zodpovědné parťačky, které, byť také na poslední chvíli, mají všechno, co já ne (no, vlastně mám kupodivu taky všechno, co jsem mít vůbec mohla...). Na příště (a koneckonců je jedno, jestli jde o OTOB, nebo o cokoli jiného) bych vypíchla pár bodů (asi spíš pro sebe):

Když Ti někdo nabízí dobrý kolo (nota bene s nosičem), tak nedělej Zagorku, a vezmi si ho. Nebudeš muset pro obé zvlášť a nebudeš pak překvapená, když pojedeš na těžké vrzající příšeře (nic proti, to kolo bylo fakt úplně dostačující!!! jen mohlo být teoreticky pohodlnější).

I když nerada někoho o něco žádáš, neodkládej to na poslední chvíli, protože spoléhat na to, že Ti někdo něco půjčí ze dne na den, je blbost.

Do kvalitního spodního prádla se vyplatí investovat. To na tobě hořet nebude. Ale když ho nebudeš mít, bude hořet tvoje zadnice.

Alumatka v 5°C nestačí.

Když ti P. říká, že pytlíčky jsou na takové akce skvělá věc, věř mu, a pořiď si je. Ne že je pořídíš všem okolo sebe a ty pak celý závod trávíš rozčilováním se, že nemůžeš najít tu hřeben, tu čelovku, tu rukavice (kteréžto právě v tu chvíli akutně potřebuješ, že...).

Celta a základy bivakování se můžou hodit. Pokud teda nechceš být za dámičku a zase spát někde v hotelu.

Dvoje boty se taky hodí (to jsem náhodou měla!!!). Ale ani ty nášlapy by nebyly k zahození.

Ručník se hodí vždycky. I když se nekoupeš.

Na konci dubna je sezóna pylů už v plném proudu. Nemysli si, že když budeš celý den jezdit mezi rozkvetlými lesy a loukami, tvoje oči a nos to nepoznají. Když je nenadopuješ nebo se odmítneš mýt, po první noci ti to vrátí i s úrokama.

Vyplatí se mít něco naježděno :o))) (kurňa, letošní sezóna je fakt totálně zabitá, vůbec nejezdím :()

Když najdeš potok nebo říčku, případně rybník, pomni, že se v nich často dá umýt.

Do týmu tří lidí se vyplatí dva mapníky, protože když to jeden poplete, druhý kontroluje ze zálohy. Navíc nemusíte pořád zastavovat a dívat se jeden druhému přes rameno.

Když máš v propozicích ‚Naučte se vázat lodní uzel‘, tak se to laskavě nauč. Protože pak budeš za blbce a ztratíš body. Co na tom, že takových blbců tam bude polovina. Nemusíš jít se stádem.

Když předpověď říká, že by mohlo svítit slunce, možná by nebyl od věci krém na opalování. Ušetříš si povíkendový vzhled rudého válečníka s bílými kruhy kolem očí a následné pelichání spáleného nosu.

Nehty si klidně nalakuj, ale hlavně - hlavně si je ostříhej! Vyhneš se nadávání, až se Ti budou jeden po druhém lámat a následně se zachytávat za všechno od oblečení přes brašny až po tvoji spálenou kůži.

Vykašli se na to, že se tě někdo bude neustále ptát ‚A kolik jste ujeli? Jenom 140, jo?‘ ‚A kolikátí jste byli?‘ ‚A kolik jste měli bodů?‘ Když jedeš přežít a přežiješ to, nota bene bez úhony, máš splněno.

Když to do kopců jedeš jak pitbul a předháníš se s chlapama, nepočítej s tím, že na druhý den porazíš kohokoliv v člunkovém běhu (zvlášť ne ty chlapy, cos je musela předjet na kole :o).

Po dvou dnech šlapání do pedálů není špatný nápad si protáhnout nohy :o)

Jo a nezapomeň pít a mazat si pusu. A nehroť to a odpočívej a tak. Jinak budeš mít zase hubu plnou oparů jako teď.

Tož asi tak.