OTOB je OTOBě

Na OTOB vyrážíme ve čtvrtek odpoledne. Z práce prchám 12:30 a cestou kupuji poslední chybějící položky na seznamu výbavy, abych 13:00 před domem zjistila, že klíče od domu jsou... ...v kanclu. Kromě toho, že už teď nestíhám, to znamená jednu cestu do práce a z práce navíc, sbalit všechno místo během 45 minut během dvaceti, návrat zpět do práce, naložení posledních položek (chleba a paštiky, běžecké boty), montáž nosiče na předpotopní herku, na níž se mám dopravit ke K., načež zjišťuji, že nosič nesedí, jak by měl. Telefonát K., že se zdržím. Záchrana v podobě ochotného majitele Kola Smíchov (který mě v mezičase, co mi ten nosič přemontovává na ulici, pošle pro pivo a ani mě nenechá mu ho zaplatit!!!). Cesta k McD na jižní spojce. Zjištění, že zkratka vede k McD v druhém směru. Jsem totálně vystresovaná, zpocená, M. už čeká na Pankráci a my s K. musíme udělat pár přestupků, než se nám podaří domanévrovat na místo srazu. Místo 15:30 vyrážíme pár minut po 16:00, abychom se záhy zasekly u v zácpě na Chodově. Navigace nás vede na Kolín. K. ale rozhoduje, že jedeme na Říčany a KH, což se ukáže jako... ...asi uplně jedno, protože jižní spojka je prý ve směru na Černý Most též ucpaná, takže jestli stojíme v zácpě u Říčan nebo na Hloubětíně... je totální buřt. A tak nám to začíná. Jsme všechny nervózní, vůbec netušíme, do čeho jdeme, jakou zvolíme strategii (strategii čeho, když nevíme, co bude?), co si s sebou nabalíme...

Na místo (autokemp Seč) dorazíme 18:01 a nejsme poslední. Hurá! Balíme kola a brašny a jdeme na to!!! V buse do KH si čteme pravidla, snažíme se to pochopit (intelekt už máme na hodně nízkém levelu všechny tři, K. navíc už od Prahy téměř nepřetržitě řeší nějaké problémy v práci, počítám, že pokud dnes půjde o nějaké přemýšlení, pohoříme. Naštěstí je začátek orienťák po městě, které důvěrně znám, takže ho zvládáme poměrně rychle a v klidu a před 22:00 máme dost bodů (a grošů) na to, abychom vykoupily zpět svá kola a zavazadla a vydaly se na opravdový start hry. To už je tma jak v pytli, jedeme přes pole, dorazíme na start, když už je tam spousta lidí před námi, a překreslujeme kontroly do obou map, které máme k dispozici. Teda překresluju já. Protože se v mapě orientuju celkem v pohodě, naštěstí oblast, kde se máme pohybovat, trochu znám, protože jsem její část projezdila na silničce.

Na první kontrolu se nedostaneme, protože špatně uhneme. Ocitneme se jinde, kde chceme sebrat jinou kontrolu, ale jsme ve tmě jak v pytli u řeky a kontrola tam není. Bloudíme ve tmě. Hledáme značku. Nacházíme jinou značku. Tma jak v pytli. Statek a zuřiví psi. Železniční přejezd a dunící nákladní vlak. To vše ve tmě. Cesta zpátky podél řeky, abychom našly zpátky žlutou značku (M. protestuje, ale naštěstí ji přesvědčíme), dostáváme se do Záboří. Bereme první kontrolu. Pokračujeme až k zámku Kačina, kde si v 1:30 ráno po delší diskuzi usteleme na střídačce u fotbalového hřiště. V noci je mi trochu kosa, ale přiobleču se a zabalím a na těch čtyřech šprušličkách se celkem vyspím. K. a M. prý o poznání míň, což se dozvídám až ráno. V cca 7 vyrážíme na první disciplínu – lasery – které za světla vlastně moc nefungují. V časovém limitu získáváme minimum bodů. Vydáváme se k dalším kontrolám. Na cestě snídáme K. pohankové palačinky s energetickým gelem (marmeládu nemáme). Tak tak stíháme přechod do II. etapy. Ale dozvídáme se aspoň, že ta první kontrola byla fakt chybná a získáváme řešení.

páteční ráno na střídačce

upgrade palačinek Aminostar X-Power gelem
Pak se ocitáme na stezce v lese, kde M. pořád padá spacák. Pak je tam potok, přes který není most. Jenom tři ztrouchnivělé klády, přes které jaksi přetaháme ty naše supertěžké stroje. Slibujeme si, že odteď už radši po silnici. Už od rána jsem totálně zpocená. Představa, že v mokrých cyklokalhotách jedu až do večera, mě děsí. Nemluvě o tom, že celá akce se trefila přesně do tří dnů v měsíci, které bych si jako žena dobrovolně pro spaní pod širákem a nemytí se nevybrala. Co už. Po 11 jsme v Třemošnici u první disciplíny, suším cyklooblečení a převlékám se do pohodlnějšího na týmové aktivity, dáváme doping v podobě famózních Kaččiných kuliček s chilli dle Scotta Jurka. První je drama, které se skládá z cvičení krátkodobé paměti, resuscitace figuríny a transportu raněného po překážkové dráze na vlastnoručně vyrobených nosítkách. Druhý je biatlon na motokrosové dráze – koulení traktorové pneumatiky a střelba z plynovky. Los nám určí za parťáky tým č. 5, ostřílené a ošlehané sympaťáky v khaki košilích, po kterých pokukuju už hodnou chvíli. Ukážou se jako velmi trpěliví a vstřícní parťáci i v případě dámiček z Prahy, které mají největší zážitek z toho, že v noci bloudily ve tmě a spaly na střídačce na fotbalovém hřišti. Z posledního místa se nakonec probojujeme v této disciplíně na první a jedeme dál.

Další zastávka Penny Market. Doping v podobě Lučiny a housky (hurá! už žádná sladká tyčinka!) a hroznového vína. A kopec nahoru na hřeben Železných hor, které se nad Třemošnicí zvedají. V nakloněných serpentýnách doháníme jeden tým, za chvíli další tým, jsme přece známé vrchařky! A když chceme pod Lichnicí odbočit, že na kontrolu nahoře u hradu kašlem, protože už dál do kopce nejedem, kluci, co jsme je předjeli, nás vyhecují, že to snad nemyslíme vážně. Samozřejmě, že ne. Jak jde o závody s chlapama, nesmí se to podcenit. Ukážeme jim, zač je toho loket. A dáváme je zase. A z kopce taky. A tak se tam předháníme v té „rychlosti“ s příšerně těžkými brašnami a konečně mám zase pocit, že mě to strašně baví. Únava nastupuje až když dorazíme na místo třetí a čtvrté týmové aktivity – už je 17:00 a my jsme 10 hodin od rána v akci. Na to nejsem zvyklá. Stavba mostu z barelů mě nijak neosloví, ale stavbu lanového centra a lezení po síti a lanech si užívám. Jenom v těch 8 končím už fakt vyčerpaná. A k tomu se ozve břicho, nemůžu najít čelovku, nefunguje mi přední světlo na kole a padá tma a do Seče je daleko. Krize jak p*ase. K. a M. po chvíli naléhání a povzbuzování, na které jenom odsekávám, vhodně volí taktiku příliš na mě nemluvit, dokonce ani v Seči, kde odmítám jet kamkoli dál, dokud si před hotelem na chvíli sama nesednu a nenajím se. Je mi jedno, že v hospodě nevaří, odmítám už objíždět další. Mám bolavý zadek (zkuste jezdit celý den ve zpocených cyklošortkách) a hlad a jsem unavená. M. a K. jedou do hospody nedaleko na polévku a řeší nocleh. Že buď budeme jezdit, nebo neví. Ale že venku už nespí. Já na ježdění v noci už rozhodně nemám energii. Zima mi je fuk, ale nakonec volíme variantu „zbabělci“ – v hospodě zvané „Hotel Seč“ si vyžádáme klíčky od jednoho z pokojů a zaplatíme si asi 5-hodinový nocleh. Já naštěstí i sprchu. Jindy by mi to bylo jedno, ale tentokrát mi fakt bodne.

sobota ráno, romantika těsně po východu slunce
Narozdíl od holek usínám až po půlnoci, takže 4:30 se mi z postele rozhodně nechce. S ohledem na moje střevní obtíže beztak vyrážíme až hodně po páté ranní, abychom před ranními týmovými aktivitami sebraly ještě nějaké kontroly. Sobota se nese v duchu dolů – nahoru. Dolů – nahoru. A zase. A zase. A pořádný kopeček. A prudký kopeček. A další. A mlha válející se v údolí, mlha na rybníce, tichý kraj, kde všichni ještě spí, konzum v zapadlé vesničce, kde si kupujeme tři z pěti koblih, co tam ten den mají k dispozici, pan prodavač se děsně zajímá, ale my už musíme spěchat. V 8:00 totiž začínají Duely. Ty se ukazují jako aktivita šitá na míru holkám z BootCampu :) Rozdrtíme většinu družstev, i ty nejlepší chlapy, na sed-lehy a kliky. Jelikož nám postup na druhý level vybojuju proti nejsilnějšímu klukovi z nejlepšího družstva na obrácené kliky, mám ego asi jako sečská přehrada. Což je po včerejšku, kdy jsem usínala v byť velmi prosté, ale čisté posteli s pocitem, že jsem v celé akci totálně selhala, ta najlepší náplast (aspoň na chvilku :o). Čeká nás poslední disciplína, lodě. Jelikož hádanku za nás naštěstí vyřeší chytré hlavy z ostatních týmů, nezbývá nám už nic moc jiného než pádlování. Doplout k ostrovu cca 1000m vzdálenému, ten obeplout a pak se zase vydat zpátky. A přitom se vystřídat v lodičkách – přidávám se dle svého zvyku k ryze mužské posádce a střihnu si celou trasu, to abych si trochu odpočinula od dámského kolektivu :) Užiju si půlhodinku na vodě, pravidelné záběry pádlem, slunko, vítr a vodu. Škoda, že není dost teplo na to, abych do té vody rovnou skočila.

Upřímně, po skončení téhle disciplíny, někdy kolem poledního, už mám všeho dost. S holkama se najíme (chleba s tofu paštikou už nám myslím všem trochu leze krkem), jako doping dáme předposlední Jurkovy chilli koule (poslední necháváme na dothlon) a vydáme se pro poslední kontroly. Zase jeden kopeček (a to má M. velké oči, že jich zvládneme víc), ale to už si říkám, že je FAKT poslední. Kolem kempu projedeme až k místu dothlonu, ale máme ještě chvíli, tak narychlo sebereme ještě 5 bodů na zřícenině kousek od hráze přehrady (zase kopec!!!). A pak už nás čeká ten obávaný finiš.

Letos překvapil i ty nejostřílenější a nejzkušenější – oproti předchozím ročníkům se totiž koncept změnil a prakticky byl založen na jediném – sprintech. Které všechny tři svorně nesnášíme. Ale když se při předzávodním kecání s ostřílenými kluky z Apaluchy (jojo, náš oblíbený tým č. 5) podřeknu, že občas běháme, a když se pak máme sdružit do dvoutýmů, kluci nabydou dojmu, že jsme vhodné parťačky, a vyzvou nás, ať kolem louky z depa do depa sprintujeme s nimi. No, upřímně, mohli si vybrat mnohem lépe – ale takhle to byla mnohem větší „sranda“ a pro nás myslím i motivace. Když vás totiž do zatáčky tahá silný chlap a vy pak napůl letíte, i když nohy jsou už úplně tuhé a dechu se nedostává, co na tom, že jste ještě před chvílí měli pocit, že nic nezvládnete? Co na tom, že za chvíli budete asi tak půl minuty klečet v trávě a přemlouvat mžitky, aby se vám nerojily před očima, pokusíte se vstát a zase necelou minutu běžet naplno a nepustit se toho parťáka, co vás tak ochotně tahá? Intervaly 8 – 8 – 5 přežijeme a JE TO ZA NÁMI!!!

Krutý klikařky :)

3x5 je někdy i 25 :)
K. pláče dojetím, že to máme za sebou, že jsme to dokázaly, že jsme nejen přežily, ale že jsme si to hlavně užily. Poslední společné fotky, kafe a pivo s parťáky z Apaluchy, sprcha a dlouhé povídání do večera, které kolem desáté musíme zabalit, abychom dojely domů. V autě už holky skoro nevnímám, neustále se propadám do říše snů, jsem totálně vyčerpaná, protože jak víme, neumím spát a 5 hodin v běžném provozu je ok. Ale v tomhle...

památeční s absolutními vítězi z Apaluchy
A co jsem se dozvěděla O SOBĚ? Kromě analýzy chování v určitých situacích si v duchu sestavuju seznam, co příště jinak a lépe (myslím, že to vydá na samostatný zápisek, stejně jako to, co celé této akci předcházelo - ZDE).
Když dopisuju tento příspěvek, je 29.4.2014, 1:50 ráno. Myslím, že pro další plánované aktivity, ať už s týmem Krutých klikařek, jak jsme byly nazvány, nebo bez něj, je první goal jasný – slovy odborníka: víc spát a mít pohodu :))) A ten zbytek pak půjde jak po másle.

Tak tedy dobrou noc. Nebo dobré ráno? :)