Tradice je tradice...

...a měly by se dodržovat. A neporušovat. Ani když se vám nechce běhat a máte těžké nožičky a tuhle píchá, támhle bolí a tak podobně. Dle běžecké latiny se takhle cítí 90% běžců před startem jakéhokoli závodu. Tak jako co?

Loni jsem zápisek z mého jediného tradičního závodního půlmaratonu prostě vynechala. Takže nikdo neví, jak jsem noc předtím napůl probděla nad mužem zmítajícím se v křeči nad záchodovou mísou, jak jsem se od Rudné vracela pro boty (rozuměj, na závod bez běžeckých bot, to už je na pováženou!), jak mi cestou došel v autě olej a na parkoviště na louce jsem vjížděla úderem deváté, kdy končila registrace (ne, ještě nikdy ji v devět neukončili :o))). Ale to bylo loni. Letos to přece bude jiné, bude to velká společenská událost a poprvé nepojedu sama! Tím pádem to bude 100% v klidu...

Kdeže. Po týdnu dovolené v Brně, kdy jsem běhat byla jednou a ještě k tomu v dešti, a dalším týdnu v práci, kdy jsem běhat byla jednou, a ještě k tomu potmě, jsem večer před "závodem" vytáhla svou drahou ženu L. aspoň na cyklostezku, ať na mě mrkne, že mě bolí noha a podle mě prostě tu levou dávám blbě a proto mě furt bolí. L. odhalí, že mám ztuhlý kotník, což jsem odhalila už i já, poradí pár fintiček (něco jako protažení před během a po běhu a taky sem tam nějaké kompenzační cvičení že by to chtělo - kompecože? jako já?) a pak už si uvaříme večeři (do toho volá I. jako že má jeden dotaz, že prej si tu trasu naklikala do GPS a že jí to hned kousek za startem ukázalo děsnej kopec, chtěla bych ji uklidnit, ale tentokrát má smůlu, jednou seš mistryně světa v běhu do vrchu, tak tam máš prostě kopec, no, kdo jinej než Ty už by měl zajásat?) a ještě sfouknem rychlolekci jógy a balení a takové ty věci nechávám na ráno.

Takové ty věci jako třeba výměnu žárovky u našeho auta, které asi ví, že ho nemám ráda, a občas mi stejnou měrou oplácí. Je 6:15, 6:30, za 10 minut máme vyzvedávat I.+D. a já se ještě pořád snažím vyndat tu starou žárovku, která klade odpor. No nic, je 6:40, kašlu na žárovku, už jsme měli být na Zličíně. Proč aspoň jednou, do háje, nemůžu vyrazit v pohodě a v klidu a včas?
Aby to nebylo málo, přejedu (neznačený) exit na Zličín. Jako obvykle. Protože prostě z naší strany značený neni. Přijíždíme 7:05? 7:10?, ale v McCafé už mají aspoň otevřeno a vysloužím si na cestu jedno capuccino, hned je mi líp. V autě ve čtyřech semeleme možné i nemožné, holky chudáci moc nevědí, do čeho jdou, tak je uklidňuju, že kopce tam jsou, ale krásné, a že se jim to zajisté bude líbit. Dyť komu by se tam mohlo nelíbit?

*****

Ha! Po víc než týdnu od akce mohu navázat na všechny spřátelené blogy, které už jsem stihla pročíst, a dát za pravdu komu že, kdo to řekl, "jo Ty seš ta, co už nepíše!"... No jo no, já vim. Ale aspoň taky přispěju svou troškou. Protože když jste někde počtvrté, už vás nepřekvapí ani kopce, ani horko, ani louka. A tak přijdete o kus trápení, o kterém by se dalo psát (a o kterém prý lidi rádi čtou, jak poznamenal tuším ll). O to víc se zas kocháte. Jenže taky vás o to víc štve, když víte, že letos osobák nebude (loni taky nebyl, ale ten předloňský, ten stál za to!).

Tak ve zkratce aspoň momenty:
Leona vyrazila prý s nedokonalým účesem. Martina prý s neoholenýma nohama. Já si pro jistotu hlavu nemyla, nohy jsem nechala nohama a upřímně jsem si oddechla, když jsem zjistila, že tentokrát mám jak spodní prádlo, tak boty. Trochu mi zkalila radost jenom jedna běhací ponožka, ale narozdíl od některých mám většinou aspoň jeden pár v záloze :o))), takže jsem nemusela běžet naboso.

Před startem všichni řeší Louku. Já teda nevim, ale podle mě si na to člověk zvykne. A když se vám ta Louka vryje do paměti nesmazatelným zážitkem, kdy doprovázíte potácejícího se a chvílema se plazícího, leč stále neoblomného mladíčka, který na ní málem vypustil duši, ale do cíle se prostě dobelhá, i kdyby měl zkolabovat, nikdy už vám nepřijde tak strašná. Je to "jenom" delší finiš. A krom toho, těch posledních pár desítek metrů na asfaltu, ty pak stojí za to :o)))

Před startem je taky (poprvé za čtyři roky!) fronta na záchod. Naštěstí ji napůl nevnímám, protože sleduju I., jak nadšeně poskakuje testujíc Jitčinu chytrou ultráckou vestičku (a od tehdy vím, že Jitka je tahle Jitka, protože vypadá uplně jako na těch fotkách a zrychlená je uplně stejně jako jsem si ji vždycky představovala). Tam ještě postávám vedle L., ale pak jdu hodit pár věcí do šatny a na startu už ji nenajdu.

Na startu Bubo rozvíjí teorie, o kolik je možné očekávat horší výsledek oproti PB (OR) na téhle trati a prorokuje si něco ke dvěma hodinám (jde "na pohodu") a Machymu taky tvrdí, že dvě hodiny jsou reálný čas. Já teda jsem asi úplný ufoun. Na tomhle závodě jsem si před 2 lety zaběhla PB a jaké je běhání po rovince (vyjma loňských Pardubic a letošního Nymburka) vlastně vůbec nevím. A pánbůh zaplať za to... Bubovi nevěřím ani slovo, ale s Machym se dohodneme, že chvíli poběžíme spolu.

První půlku trati prokecáme, sice jsem párkrát v kopečku lapala po dechu, ale jinak se spíš kocháme a probíráme všechno možné, od běhání přes kolo až k plavání přes Beringovu úžinu. Ani si nestihnu uvědomit, že už jsme před 15. kilometrem, kde je "oblíbený" kopec po kraji pole, který všichni "pomalíci" svorně nesnáší, protože se k němu dostanou krátce před polednem a slunko peče a peče... Jojo, tak je to v Plasech každý rok, i když to tak třeba ráno nevypadá, za ty 4 roky jsem nezažila chladno a zataženo. A to se mi na tom nejvíc líbí. Že už tu trať znám, že vím, kde je les a kde pole, kde kopeček a kde skopeček, kde se dá odskočit do křovíčka (letos ani jednou!) a kde mají vodu a kde buchty :o)

Někde kolem 17. km je poslední stoupák po asfaltu a tam už vím, že vběhnu do lesa, bude tam můj oblíbený trailový sešup a pak už to bude "rychlý". Machy trošku funím, tak se omluvím a běžím si ten lesík užít, ale než seběhnu až dolů, už ho mám v patách - jsem ráda, že nakonec ještě neběžím sama. Opravdu ho nechám za sebou až těsně před vběhnutím na začátek trati a louku, kde už cítím hodně, že mi ubývá sil. Já vím, Louka. Kdyby tak byl cíl už tady... Odbíjí 12 a mně je jasné, že jako loni to ani těsně pod 2h nebude. Ale nohy to vědí, nohy s tím počítají a i když melou z posledního, louce se nevzpouzejí a já předbíhám všechny ty, které tráva a hlína zpomalí. V poslední zatáčce ze sebe ždímám všecko

a i když mám pocit, že padnu, najednou probíhám cílovou bránou a berou mi čip a je tu I. a taky Dan, co jsem ho loni dotáhla do cíle (viz foto z loňska :o))).

Letos byl ještě o minutku lepší než loni a diví se, co že já ne...

No jo, není všechny dny posvícení a bez systematického tréninku se osobní rekordy překonávají jen dočasu. Pak už to chce jiný přístup. A k tomu jsem letos prostě nedošla. Ale zase si o to víc užívám. A užila jsem si i tuhle akci. Tolik běžeckých kamarádů pohromadě jsem snad ještě nepotkala. A dlouho jsem se tak nenasmála. Díky!!!

Před cestou domů jako třešinku na dortu za asistence Machyho a Pavla násilím vyrveme starou žárovku z "lůžka" a hurá, na cestě zpátky už zase svítíme. L. spěchá na večerní desítku, tak ještě u Honzíků vyzvednout Báry startovní číslo a pro dnešek mám padla. Jediné, co po těch letech pořád nechápu, je, proč jsem pak večer a druhý den vždycky jak přejetá parním válcem. V neděli vzdávám i pokus o bike a další víkend závod, asi mi je letos souzené jenom to baroko. A asi mi je souzeno, že "už nepíšu". Ale třeba zas za rok... :o)))