Až na dno (25.-26.5.2013)

Jako vždy, když se člověk už už chystá něco zabalit, něco mu do toho vleze. A když už jsem si už už řekla, že je to můj život a moje běhání a že se mi vlastně s tímhle kouskem sebe nechce svěřovat (a s těmi ostatními kousky už vůbec ne), přišel jako blesk z čistého nebe impulz, který je soukromý jenom tak napůl a napů zahrnuje taky soukromí druhého člověka. A protože ta druhá půlka je vlastně veřejný projekt, není důvod dělat, že jde o moji věc. O tu totiž vůbec nejde a to, že jsem jí na malou chvilku byla součástí, je vlastně jenom náhoda, za kterou jsem vděčná. Vnuknula mi nové podněty k přemýšlení a zase mě o kus posunula. Nebo obohatila? Nebo oboje.

Začalo to úplně nevinně, když jsem loni chodila na footcamp. Tam jsem poznala P., který byl jednou z duší projektu a vlastně také jedním z jeho hybatelů. Pavel se krátce po Novém roce, na Tři krále, rozhodl k na první pohled šílenému kroku. Jeho cílem bylo proběhnout napříč Českou republikou a v projektu „Neutíkám“ chtěl upozornit lidi před volbou prezidenta na to, jak je důležité při takovém kroku myslet. Měli jsme jedinečnou možnost překročit vlastní stín a nakonec jsme zvolili, jak jsme zvolili. Je otázka, nakolik celý počin českému národu pomohl, protože všichni víme, jak to dopadlo, ale byl to úžasný nápad a jsem ráda, že jsou lidi, kteří mají odvahu zvednout se ze židle a dovést k realizaci svá rozhodnutí podpořit dobrou věc. Mohlo by se zdát, že Pavlova snaha byla marná, ale já věřím, že nebyla. Věřím, že pár lidí třeba donutila se zamyslet a i to je z mého pohledu veliký úspěch. Víte přece, jak to bylo s tou Sodomou a Gomorou a počtem spravedlivých (no, možná nevíte, ale třeba vás to donutí si to dohledat :)...

V lednu jsem také měla šanci se k Pavlovi na jeho cestě na pár hodin přidat. Byla zima, mrzlo ne až praštělo, ale docela dost, a kolem Botiče jsme se pod Petrovicemi brodili do půli lýtek v čerstvém prašanu. Byl to jeden z těch lehčích dní na Pavlově cestě, potýkal se jak s komplikacemi zdravotními, tak s nástrahami počasí, v lednu totiž občas mrzne víc než v březnu. Občas, že jo... :o)

Od té doby byl dlouho klid. Až nezdravý, pokud jde o zážitkovou sezónu, protože počasí pobytu venku letos zas tolik nepřálo a kromě toho se ze mě stal tak trochu soukromník, jak jsem už tuhle psala. A upřímně, i tento zážitek už jsem se chystala uložit pěkně do šuplíku „private“ a nechat ho tam dřímat, ale pak mi došlo, že si možná přeci jen veřejnou noticku zaslouží.

O Timovi jsem se dozvěděla na Facebooku, právě přes Pavla. A od začátku mi to přišlo celé jako totálně uhozený nápad. Ten člověk (o kterém už jsem mimochodem několikrát četla, to když nastupoval do úřadu, nebo když se vydal na kole z Prahy do Brna) chce uběhnout za 3 dny 260km a podpořit tak nějaké nadace. Tak to by snad nedal ani Škorpil. Nebo jo? :o) Každopádně mi to přišlo jako dost velká šílenost. Jenomže když se pak objevily na internetu termíny, bylo jasné, že o víkendu, kdy budu s partičkou na tvrzi (a protože mám ještě pořád chromou ruku, tak moc práce nezastanu, a krom toho má být proměnlivo, takže ani silničářské choutky moc nehrozí), bude Tim probíhat zrovna kolem Kutné Hory, resp. zakončovat první den v Čáslavi, což je 15km od Malešova. A tak jsem se vypravila, děvenka moje starostlivá (necimrmanologové prominou)... nikoli pro šafrán a trochu toho zázvoru, ale pro koření poněkud jiného rázu. Sice jsem neměla úplně představu o způsobu realizace, ale ono se to postupně vykrystalizovalo.

Tim je sice rychlík, ale z Prahy mu to ke Kolínu chvilku trvalo. A tak jsem zvládla Zuz pohlídat dítě, klukům nachystat svačinu a ještě k tomu upéct mrkvový dort. Po poledni byl ale už čas vyrazit a S. byl tak hodný, že mě hodil do Kolína, kde jsem měla na benzínce sraz s Timovým konvojem :o) Za chvíli dorazil i Tim s Pavlem, který se k němu přidal chvíli přede mnou. Do Čáslavi na základnu, kde byl domluvený cíl prvního dne, to bylo nějakých 17-18km a pořád rovně. Tudíž není moc co o tom napsat, ne? Občas se těžko sdělují pocity, které jsou ryze osobního charakteru, a kormě toho by popis celé cesty v mém podání vydal na několik stran a to bychom se ho nikdy nedočkali. Tak tedy heslovitě.

Kolín, benzinka – Tim a doprovod dostává občerstvení zdarma. Někde psali, že po běhu je dobré si dát čokoládové mléko. Tímto všichni děkujeme za radu a Timovi, že vyzkoušel, že dát si dvě flašky po běhu, ale zároveň před dalším během, není dobrý nápad. Až do Nových Dvorů (další benzinka) je mu pěkně blbě. Pavel si dal jenom jedno, tak mu je blbě jenom trochu.

Silnice 38, mezi Kolínem a Novými Dvory – Pokouším se o konverzaci, ale napadají mě pouze blbé otázky typu „Bolí to moc?“, „Už ti je líp?“ a povzbuzení jako „Už tam skoro jsme.“ Tim odpovídá jako správný Brit s humorem, takže je mi samozřejmě po chvíli jasné, jak moc blbé ty otázky asi jsou. Slunko vylezlo a zahřívá nás až moc, černé mraky jsou všude kolem. Čeští řidiči jsou věrni svému heslu „Na silnici nelezte, patří jenom nám!“. Obzvlášť drsní hoši v kamionech jsou dost neústupní. Právo většího a silnějšího je zřejmě neotřesitelné.

Nové Dvory, benzinka – Obsluha taktéž milá, zbývá odhadem 8km, já osobně jsem plná optimismu, ale já nemám za sebou půl dne na cestě, že jo... Tim se rozhodl zúčtovat s čokoládovým mlékem na magické toaletě a rovněž se zbytky kyseliny mléčné ve stehnech. Poprvé mě napadá, že zítra ráno poběží sám a Čáslav není tak daleko.

Chotusice na dohled – Čím víc se blížíme, tím častěji vidíme vzlétat stíhačky. Říkám Timovi, že to je na přivítanou. Létají nízko a vypouštějí světlice a dým a já jsem úplně blažená. Jak mám z létání motýly v břiše, tohle mě vždycky děsně fascinuje. Když se jednou za čas poštěstí, a nad Malešovem zahlédnu otáčet se gripeny, úplně mám zimomriavky. Jako dnes kolem poledne, kdy jsem pečlivě střežila dítě spící v postýlce a mrkvový dort pekoucí se v troubě.

Chotusice, vojenská základna – Dnes zrovna mají den otevřených dvěří a přes rozsáhlé řepkové pole vidíme stany a hemžení a tak. Tim navrhuje zkratku, já jako alergik jsem vysloveně proti. Krom toho nás má uprostřed vesnice očekávat vojenský doprovod! Opíšeme nekonečný kruh kolem řepkového pole, na bráně základny nás pošlou pořád za nosem a za odměnu se můžeme proběhnout po rozlehlém areálu, kde se k nám vojenský doprovod připojí na posledních 250m. V autě, jak jinak. A pak už jen Tim na tribuně, další masáž nohou a zasloužený odpočinek. Já s ostatním doprovodem si dopřáváme v závětří hangáru VIP sváču a teplý čaj, venku je totiž pěkná kosa.

Tim toho má dost, za sebou cca 78km. Když se snaží rozmasírovat nohy a Nia, jeho žena, je stejně jako po celou cestu s ním. My ostatní se snažíme odhadnout, jestli ho zítra čeká 114, 130 nebo 140km. Celý ten podnik je naprosto šílený. Ale Čáslav není od Malešova tak daleko, a když kluci nabídnou, že mě zítra hodí zpátky, když budu potřebovat, rozhodnu se dělat Timovi ještě kousek společnost.

Btw., když v 6 odjíždíme směr Kolín, potkáváme 5km od vojáků Tomáše Poláčka, redaktora MF DNES, který se vydal na stejnou cestu jako Tim. Bez speciálního tréninku, samozřejmě. Přijde mi v tu chvíli jako totální „tydýt“. Ale když se tak na to koukám, zjišťuju, že to je ten, co dostopoval na OH v Pekingu, přejel ČR na Segwayi a na OH do Londýna dojel na elektrokole, o pokusu stát se kulturistou nemluvě. Pak začnou vypadávat další články – a už jsem doma. Všechny ty seriály jsem četla a nějak mi nedošlo, že to všechno podniká pořád jeden a ten samý člověk. Tak to byl on... Že jsem vůbec pochybovala, že by něco takového dokázal :o)

Den 2, 5:52, Čáslav – Nádrž téměř prázdná, k ubytovně jsem dojela na výpary. Volám Pavlovi z ANO, ANO a asi jako jediná jsem ready tu go. Nemám v nohách než těch včerejších 18km a v útrobách ještě zbytek hamburgera z večerní „hamburger party“ na tvrzi. Ten hamburger mě hned na začátku zpomalí, a když na cca 2. km odbíhám do křovíčka, odměnou mi je stíhací závod s Timem. Na 4. km se občerstvuje velmi krátce, aby mu nezatuhly nohy, takže než doběhnu k autu, je Tim už zase vepředu. Drží pořád konstantní tempo cca 6:00 min./km, což je pro mě v poměrně nových Minimusech s namožneými lýtky dost obtížné překonat. Cca o 1,5-2 km dál ho konečně doženu a jsem zralá padnout, je kosa jako blázen. Ale běžíme dál a chvilkama si povídáme a chvilkama jen tak běžíme. Na cca 10. km už je jasné, že to bude dnes na morál, neb i přes sem tam se ukazující slunko je zima, začíná pekelně foukat a zatahuje se a před námi je jen nekonečný asfalt. Co 4km děláme zastávku se servis-týmem, ale čím dál kratší, aby se Tim vůbec rozeběhl dál. Pořád nad tím uvažuju, vzhledem k situaci bych chtěla zůstat déle, ale vzhledem k lásce ke svým ubohým nohám, které za týden čeká velký horský test a potřebují se vzpamatovat z téměř „bosého“ běhání 3dny na asfaltu, to balím po 20 km a nechávám Tima v péči doprovodného týmu.


fotka zapůjčena z FB, fotil tuším Petr


Den 2, 9:45, Malešov – Tvrz právě vstává, stíhám si s ostatními dát snídani. Zbytek dopoledne hlídám pospávající mimino, taky pospávám a bedlivě sleduju na netu, jak si Tim vede a jak zápasí s počasím i vlastním tělem. Přidávají se k němu sice další lidé, což je super, ale než dojedeme odpoledne domů, Tim je nucen vyčerpán skončit místo Náměště nad Oslavou v Měříně. A jako bonus ho ještě ten večer odveze sanitka. Jak jsem předpokládala, běžel, dokud nepadne.

Otázkou samozřejmě zůstává (pro některé) smysl toho všeho. Ze zkušenosti vlastní i ze zkušenosti několika blízkých ultráků vím, co pro tělo znamená taková porce km a že příprava na takový počin je dlouhá a výživná, jinak jsou dopady devastující. Ale na druhou stranu, pokud už se někdo rozhodne jít za svým snem, kterému věří, nebo něco udělat pro dobrou věc, i kdyby zůstalo jenom u toho pokusu, za ten pokus ho obdivuju, a proto jsem se rozhodla Tima podpořit. Pokud chce někdo taky přispět na dobrou věc (a je mi jasné, že s téměř dvoutýdenním odstupem a po povodních to je možná zbytečný návrh), více info zde.

Btw. zrovna dnes, 06/06/2013, vyšel konečně Tomášův článek o celé té šílenosti. Teprve teď, když příběh prošel mozkem a kořenící směsí správného žurnalisty, mám zimomriavky z toho Timova běhu větší, než jsem měla z čáslavských stíhaček...