Něco pro Machyho

Teda možná jen trochu. Ale je to o zimě. A otužování.

Začalo to Richardovým úspěšným dosažením hladovkářské mety, kterou jsem následovala z důvodu hypersacharidózy (to není žádný termín, to jsem si teď a tady vymyslela jako jednoduchý název pro předávkování sacharidy, jednoduchými, samozřejmě :o) z předchozího dne (no někdy to tak mám, no) - asi tak dvě hodiny po probuzení jsem však zbaběle vzdala a cukrovému opojení opět podlehla. Prostě to byl takový ten den, kdy se vám už od rána nechce ani z postele, natož do práce, do zimy (venku mrzne!), mezi lidi... Předpokládám, že většina čtenářů sportovních blogů tyto stavy nezná, ale i já, o které si nesportovní okolí myslí, že je magor, jenom proto, že dokážu běžet i hodinu (!) v kuse, tyhle stavy občas mívám. Včera jsem se jako obvykle vstát přinutila, ale stálo mě to nějaké ty rychlé sacharidy jako úplatek vlastnímu tělu. Ještě pořád si úplně nerozumíme. A běh jsem prostě vzdala. Sice jsem si ve spěchu nabalila do igelitky věci, odjela do práce v Cabrakanech a s běžeckým batůžkem, ale vzhledem k večerním popracovním povinnostem a celkové demotivaci jsem si nic neslibovala. Naopak jsem slíbila být do 8 doma.

Když jsem se 18:30 teprve v práci převlékala, už jsem si neslibovala ani tu Zbraslav. A když jsem navíc zjistila, že dlouhé teplé kalhoty zůstaly pravděpodobně viset doma a já mám jenom 3/4 bezpodšívkové šusťáky a jednu rukavici, dlouze jsem se zamyslela. Jsem dost magor na to, abych v 0 běžela s nulovým zateplením nohou? Odpověď 1 zněla, že jsem magor už jenom proto, že se tak blbě ptám, kolegyně už od září chodí v kulichu a zimní bundě s šálou přes pusu, uši i nos. Odpověď 2 zněla "ale Machy byl běhat v mraze hladov v tričku a šortkách a taky žije!". A tak jsem se do toho obula. Normálně jsem si hodila na záda baťůžek a vyběhla do smíchovské mlhy, lýtka mi hoří mrazem, obnažený krček se svírá a ruce velmi rychle chladnou, ale já se nedám! Po 5km to zabalím, protože mlha je mrazivá (telefon ukazuje v Chuchli -2!) a čas se nachyluje, do 8 bych to stihla sotva na Zbraslav, domů ani náhodou. Mám štěstí, že na autobus nemusím čekat dlouho, chudáci lidi, co si o mně, v těch vlněných ponožkách a výletních tříčtvrťákách, s čelovkou na hlavě (a blikajícím zadkem), asi myslí. Na Zbraslavi rychle rozmrazím auto a doma jsem přesně 19:46, návštěva u tchýně proběhne už po rozmrznutí ve sprše a bez jakýchkoli známek mého neslavného poklusu mrazem.

Dnes ráno si dám reparát. V dlouhých kalhotech a s rukavicema na rukou. A stejně mrznu. Ale asi jsem na tom pořád dobře, protože kolegyně zas přikluše v zimní bundě a kulichu a kňourá, jestli si může zatopit, že jí je zima. V kanceláři je asi 25 stupňů. A když vstanu, skoro to se mnou šlehne. S takovou přijde všecko to otužování vniveč. Povinně na školách by se to mělo vyučovat! Tak! No ne, Machy?