nikie's: Začala lovecká sezóna...

...došlo mi, když jsem stoupala chodníčkem nad Mirošov a marně přemýšlela, co to ta dobrá pani naproti povídala o h***u - myslela tím, že je jako bláto? Pravda, měla jsem (ano, já vím, já blbec, ale někdy to prostě potřebuju) v uších pecky, takže jsem ze slova slyšela jen "h" "o" a "n", tak jsem odpověděla, že to nevadí, ale stejně mi to vrtalo hlavou. Odezírala jsem víc než ta tři písmenka, no, ale asi prostě jenom blbě vidím (což je nezpochybnitelný fakt). O pár metrů dál mi to došlo, když jsem zaslechla střelbu z přilehlého lesíka. Maminko, oni ňa tu zabijú! To je tak, když se exot (na Valašsku je kdokoli, kdo jde na pole běhat, nikoli pást dobytek nebo kopat zemáky, potažmo lovit zatoulané srnky, exot, no jo, panička z Prahy přijela na víkend k mamince...) vypraví do "divočiny".

Nevadí, stejně jsem měla namířeno jinam. Přebíhám přes kopec pole a v dalším lesíku se brodím bahnem které to h**** nemálo připomíná, taky mě připraví o spoustu sil, které nemám jak doplnit, protože dnes jsem se vydala na výlet bez pití a s půlkou gelu, co mi zbyl po nějakém závodě, ale i když jako prase, i když posledních pár kroků do kopce jdu, dnešního vytyčeného cíle jsem dosáhla. Vyfotím si svůj oblíbený památník (není hezký a ani to místo nepřipomíná nic hezkého, ale asi mě nikdy nepřestane fascinovat stejně jako všechny ostatní připomínky druhé světové) a vydám se na cestu domů, která už fakt bolí. A studený vítr fouká proti mně. Jsem ovšem dcera svého otce a přece bych mu teď nepřiznala, že mě bolí nožičky, a nežadonila, aby pro mě přijel (tentokrát k tomu nemám daleko). I bez pecek v uších, protože teď se vracím přes ten les, kde se honilo, to domů dotáhnu.

Oběd nakonec stíhám. Jupí. Dnes jsem si odběhla asi nejpomalejší půlmaraton, co jsem kdy absolvovala. Ale ten výhled na valašské kopce a pastviny, ten stál za to.