Nečíst, pokud chcete zodpovědně trénovat

Protože kdybyste se teď náhodou inspirovali tím, co praktikuju poslední dva týdny, asi by vám všichni trenéři světa řekli, že jste se zbláznili a dláždíte si maximálně cestu do špitálu, rozhodně však ne na stupně vítězů. Ale co máte dělat, když všude kolem je tma, pomalu ale i jistě i zima a času není nazbyt? Dělám jednu tréninkovou botu za druhou a mohla bych si z nich pomalu složit botník. Ale dobrá zpráva – ještě pořád žiju a ještě pořád mě to baví :o)

Tak po pořádku:

1) trénink musí být pravidelný – tj. nikdy nedělejte to, co já, čili že si dvakrát týdně dopřejete běh v délce cca 5km a pak to o víkendu doháníte 15-20km :o)

2) trénink musí být systematický – tj. nelepte ho tak, že dneska se mi nechce spát, tak jdu běhat v 5:45 a dneska neprší, tak jedu na kole, co bude zítra, no nevím, protože možná vstanu a půjdu cvičit, ale možná taky ne a kašlu na to, a pokud by mě náhodou extrémně tlačil čas, vždycky se to dá vyřešit superefektivním půlhodinovým posilováním, které vám rozklepe ruce i nohy, takže to, co ušetříte na tréninku, budete potřebovat v šatně při oblékání

3) regenerace musí být dostatečná – tj. nechoďte spát kolem půlnoci, když vstáváte v 5:20

4) příliš mnoho kávy škodí – tj. nepijte víc než 1 – 2 denně, jako to poslední dny praktikuju já, jinak padnu na hubu

5) hlavně se nestresujte – tj. nechoďte do práce, kde po vás chce několik lidí naráz něco, co musí být hotové HNED, nejlépe včera; taky bacha na zapomenuté klíče, mobily a peněženky – to na klidu nepřidá; jo a jen tak mimochodem, kdybyste třeba koketovali s myšlenkou práce po práci - zkusit to můžete, ale počítejte s tím, že level stresu vyskočí asi tak z 8/ 10 na 20/ 10

Mezi náma – já si tu vůbec nestěžuju. Já jenom prostě nechápu, jak to mám všechno stíhat, když už nežiju sama a je mi blbý chodit domů denně v osm, devět, deset... ne-li jedenáct. Jenomže poslední dobou je to s tím časem nějaké začarované. A tak o to víc potřebuju to, co jsem si podle Miloše nazvala 'očistnou túrou'. Doteď to pro mě byly ranní cesty do práce a odpolední z práce na kole, ale s tím je teď asi dost utrum. A tak se snažím, ano, vím, že to není moc chytré, ale prostě mi to jinak nevychází, dohnat všechno o víkendu.

Ten minulý jsem vyrazila v sobotu do Hornopožárského lesa. Bomba. Sice to nakonec bylo kratší, než jsem čekala (no jo, byla jsem zklamaná, přiznávám), ale řekněte mi, kdy se vám podaří zkřížit dvakrát za jeden běh cestu stádu divočáků, aniž by se na vás vrhli? Užila jsem si lesních pěšin, které kolikrát ani na kole neprojedu, připadala jsem si tam mezi všemi těmi výletníky hrozně drsně, krásně jsem si provětrala hlavu a ještě jsem se poučila o životě v přírodě.

V neděli to bylo trochu horší, protože jsem se díky pár věcem cítila opravdu... řekněme nic moc, takže jsem si potřebovala vyčistit hlavu víc než kdy jindy, jenomže tím, jak jsem byla trochu mimo, jsem měla taky pěkně těžké nohy a bylo mi, jako bych s sebou táhla další dva lidi. Ono to koneckonců nebylo daleko od pravdy, pár jsem si jich s sebou nesla v hlavě a nedopřáli mi klidu, ale když jsem z Psár vyběhla nahoru až k Nechánicím, cestou dolů už jsem zase běžela sama a s hlavou pevně na krku, všechno pěkně urovnané ve škatulkách tak, jak to má správný chlap. I když vím, že jsem ženská, tudíž se mi to zanedlouho po příchodu domů v hlavě zase pomíchá, protože to z těch škatulek zase ta ženská vytahá a začne převracet ze všech stran a přerovnávat to, takže je z toho za chvilku zase ten pulzující guláš, aspoň na chvilku to vždycky zabere.

Na chvilku. A pak je nutno 'očistnou túru' aplikovat zas. Opakovaně. Pravidelně. V dostatečných dávkách. Jednu takovou jsem si „šlehla“ tento víkend opět na Valašsku. Ale o tom zas za chvilku... :o)