Jak sa běhá na Valachoch

Je sobota ráno, sedím v minautě, co sem si pučila od našich, a jedu na Vsetín. Z rádia hraje valašská muzika, okolo sú valašské kopečky a já jedu pokusit Valachiarun, můj první závod „doma“ a říkám si, byla by škoda o tom neco nenapsat. Ale jak vystihnút tú pravú atmosféru??? Poďme to zkusit po valašsku...

V pátek, deň před závodem, su nervózní jak pes. V práci sa rozdávajú dorty, protože E. je dneska poslední deň, pak mosím odejít dřív a strašně spěchám na vlak, a když konečně najdu místo, je tam vedro a po pár kilometroch vlak zastaví a stojí, prej porucha na trati. To ani nemluvím o tom, že sem sa musela nastokrát dohadovat s taťkú, aby pro mňa večer dojel na Vsetín, abych byla dřív doma. Taťka totiž o zitřejším Valachiarunu nic neví...
Krom teho celú cestu řešim, esli nebudu náhodú moset spat v Olmiku, protože vlak má zničehonic zpoždění 25minut, tož to asi přípoj nestihnu. Před Olmikem hlásí průvodčí, že v klidu, že Bečva (rychlík, co do něho mám přestupovat) je až za nama, to je super, tož já z vlaku, co má 25minut, přestúpím na iný, co má 45minut, tož to chcu vidět, co na to taťka s tým odvozem. Nakonec sa šecko vyřeší, taťka mňa čeká a cestú ně povykládá šecky zážitky z „pánské jízdy“ v Orlických horách a ptá sa, co že to zitra na tom Vsetíně mám, že si myslel, že asi nejaký běh, ale že to na netu nenašel. Tož mu to pěkně vyklopím, už sa ničemu nediví a ani ně po příjezdu nenutí nic k jídlu jak dycky, prej enom jestli nechcu jogurt. Děkuju, jogurt si fakt nedám, mohlo by mňa to zitra honit místo po kopcoch ve křoví, to nechcu. Vyhrabu v ledničce mamčinu hořkú čokoládu a říkám si, že tá by mohla na případné obtíže zabrat :o)
Ve svojí postýlce spím jak miminko a ráno sa ně nikam nechce, zvlášť když mamka prohlásí jak dycky:

„A Verunko, tož je ťa tam třeba?“ „Je, mami...“ „A jak je to dlúhé?“ „Dlúhé, mami.“ „To je kolik?“ „To je pro tebe dlúhé. Bude to tak max 18km, to neni tak hrozné.“ „Edo, ona je blázen! Uplně jak ty!“

Radši rychlo zbalím klúče a bágl a jedu, nebo ňa nezaregistrujú. Strach mám pořádný, každý deň měníja popis tratě, raz je to 17.5, raz 19km, raz je převýšení 600, raz 900m. Co mám teda jako čekat?
Tých 25km v miniautě mňa naštěstí uklidní natolik, že gdyž parkuju u parku u gymplu (Jak dlúho sem tu nebyla? 10? 12 roků?), už zase cítím hlavně radosť, tož sa ně to konečně podařilo, su „doma“ a čeká ňa krásný deň ve valašských kopcoch...
Zaregistruju sa a idu sa přesléct do gympla, vůbec to tam nepoznávám, ale šatna je ve třídě v přízemí, tam si to eště pamatuju, aj když my zme od prváku byli myslím hneď v patře. Akorát ten Vašek nad umyvadlem je iný, než byl za nás. Ten „náš“ nebyl taký panák.
Idu sa rozběhat, eště před tým akorát pozdravím Zuzku, co zme spolu chodily na gympl, chvilku pokecáme, pak zmizím k Bečvě, no je to krása, běžím směrem k intru, kde sem bývala ve třeťáku a ve čtvrťáku, a pak běžím dál kolem řeky směrem na Ústí, trasa je perfektně značená nasprejovanýma panáčkama, vede směrem, kde zme na gymplu dycky běhali v tělocviku, šeci to neznášali, enom já sem běhy do Ústí měla ráda, protože sem sa nemosela honit po stadióně na Ohradě, z tělocviku sem měla mět podle tabulek (a naší tělocvikářky Nadi) dycky tak přinajlepším šestku. Ó gdyby tá ňa dneska viděla, šak by třeba konečně uznala, že zas taký ztracený případ nejsu :o)
Kolem půl jedenácté sa idu eště raz obléct, nasadím do boja vrchní díl korzetu, dokonalé 2XU triko zvané ‚klobása‘ (viz minulý článek) a jak idu na start, potkám konečně Móňu aj s Davidem, šak je to chvíla, co zme sa viděly/i v Plasoch na Baroku, tož dneska si to dáme spolu zas, ne?
Domlúváme sa na strategii, poslední správy mluvíja o 600m nahoru na necelých 18km, tož to by zme sa nemosely tak šetřit jak na tých 900. Startujeme v klídku ze zálohy, protože púšťáme dopředu „desítkáře“, co to majú po rovince, to by mňa tak nebavilo, podle Bečvy do Janové a zpátky, to je nuda. Ideme první kilometry na pohodu kolem 5 – 5:30, kecáme, o botách a tak, no tož baby v běhu, co byste čekali?
Trochu ňa štve, že běžíme furt po tej asfaltovej cyklostezce, ale šak ono to přijde, ty kopečky. Co ale přijde dřív než kopečky a Janová, je zase moje břúško, no tož to snáď né, šak sem tentokráť byla tak svědomitá pokuď ide o životosprávu, ani kafe sem si ráno nedala... No, za první občerstvovačkú sa nedá svítit, mosím zabočit do prútí u řeky, lúčím sa z Móňú, šak sa potkáme v cíli. Aj gdyž sa bleskurychle zas z vŕbek vyškrábu, předběhli ňa minimálně dva další. Neni ich moc, ale je to hlavně tým, že nás je celkem enom 36 a ty největší laně v čele z Vabrochem už sú dávno vepředu.
Podle instrukcí zahnu u hájenky doleva po lesní cestě, sú tam jakési popadané větve, no tož nic moc, ale dá sa to. Regulovčík hlásí, že „na konci doprava“, kurňa, ale gde je „na konci“? Ale značení je fakt výborné, odbočku nemožu minút, na levo je křížek, že tam ne, trať vede do takého kolmého krpála nahoru, prakticky jakýmsi úvozem. Bomba. Tož totok mám problém běžat aj já. Ale dávám si, tepy idú nad 180, to je jasné, cupitám jak baletka, ale pomalu a jistě sa sunu dopředu, za chvílu před sebú zahlédnu jednoho borca a před ním černú tečku – Moniku. Než vystúpáme ten nejhorší úsek, mám je, říkám Moni, ať si v klidu drží tempo, jak sem ten prvotní krpál dávala, mám pocit, že ně v tom mírnějším úseku sily chybíja. Ale Moni taky bojuje, prej cukry, tak ju pomalučku nechám za sebú, pak eště jedného kolohnáta, co funí, jak gdyby měl za chvílu padnút, a idu dál a dál, výš a výš. Ten krpál je nekonečný. Vidím před sebú regulovčíka s flaškú vody, tož si říkám, už bude konec, beru si trochu vody do ruky a trochu si omočím pusu, ale naraz před sebú vidím, že ten krpál eště konec vůbec nemá, a tak je to eště tak dobrých 200 metrů. Střídám sa z jakýmsi ogarú, co chvílama ide, nakonec ho dám, ale je ně jasné, že za kopcem ňa zas má on. Hurá, vidím vrcholovú tyč!!! Ale co tyč, ten výhled!!! Kurňa, skoro sa ně zastavilo srdce...
Tak si říkám, teď už to bude brnkačka, ale gdeže, ten zeběh, to neni zeběh, to je... to je sila. Trochu ně to připomíná to video, co ně Lucka toťkaj posílala, jakýsi Salomon trail, jak tam borec krosí dolu jakési americké sutiny, tož já tu krosím hlinu, šutříky a listy a brzdím, co možu, myslím na Miloša, tož tady to asi moc nepustím, podle kilometrovníků zišťuju, že aj gdyž to chcu pustit, co to dá, mám 5:30/ km, co to je za čas? Asi su na sebe moc opatrná... Ale fakt sa chvílama bójím, že další zeběh kolena nedajú. Tož sa šetřím.
Tak to ide furt dál. Dole kus po asfaltce, borec už ně funí na záda, prohodíme pár slov, púšťám ho před sebe, ale v tom dalším krpále, kerý už aj já mosím jít, protože sú tam šutry a hlina a celé to ujížďá a je to strmé jak sviňa (no, s tema Roclitama sem asi moc dlúho otálala, teď by sa šikly, gdo ví, v čem běhá Vabroch, ani sem sa nestihla podívat), tam ho zas dám, a eště asi dva, vlastně tři další. Ale slunko praží jak sviňa, vedro je příšerné, kusy kopca sa ide po lúce, gde sa to opírá přímo do mňa, v puse sucho, eště že ti regulovčíci nabízajú vodu z flašek, gde fšade to ide. Sice to je na prd hygiena, dyž z jednéj pijeme šeci, eště k tomu uslintaní, ale tož na Valašsku sú šeci drsní, né?
Už vidím před sebú horizont a dalšího ogaru z vodú, ptám sa, esli to už je poslední kopec, no prej jo, že teď už to bude mírné, no ale za tým horizontem je eště jedna lúka a vrcholek, pod kerým sedí lepá regulovčica z ramínkama dole a čte si, tož si říkám, dobré, chlapy to možná rozptýlí, že by sa tu zapomněli, ale co já tu z téj polonahéj baby jako mám mět? Naštěstí už zase vidím cedulu, že su kúsek od občerstvovačky, pánbůhzaplať, tam ně hlásíja, že su štvrtá nebo pátá, no ale šak nás ženských moc nebylo, pravda, tož nevím, esli ňa to má těšit, prý za mňú je eště tak osum až devět lidí. To mňa těší eště míň, tož sa sústředím zase na zeběh, snáď už poslední. Houby. Eště asi dvakrát mosím popoběhnút směrem hore, to ňa trochu rozhodí, ale tož jinak už to púšťám, co to ide, na paneloch nad Sychrovem to veznu bokem a jedu. Teď už to je akorát zešup. Serpentýnky po kostkách dolu ze Sychrova a sprint do parku. Nohy ňa bolíja, ale mám dojem, že idu fakt rychlo. Na ceduli svítí 1:44:4X, tož sem to dala pod 1:45, to sem dúfala, pěkně.
Su hotová. Slečna z medajlama ňa chvilku naháňá, protože přemýšlám, jak a gde sa nejlíp vydýchat, ale nakonec si idu hlavně pro ionťák a čekám na Moni, která dobíhá dvě minutky po mně. Bomba, máme to!!!
Idem vyklusnút a já pak eště kecám ze Zuzkú a u toho si fotím Vabrochovy záda. Jelikož sem předtým viděla aj jeho pekáč na břuše, trochu slintám, ale dělám, že je to šecko z té únavy a z tých hromad müsli tyčinek, co tam majú u stánku. Mezi nama – kdo by slintal na müsli tyčku, no né? Nakonec kašlu na sprchu, protože neni proč sa umývat, gdyž na bedně nebudu (su štvrtá v kategorii, pátá v ženách, ale z pěti/ šesti, ty přede mňú majú šecky o víc jak 10 minut míň, tož s takovýma sa naháňat moc nedá; celkově 29. z 36., Vabroch ně to nandal o 33minut, ale zas to je asi nejslavnější (a nejpěknější) chlap, co sem s ním byla v jedném startovním poli). Jedu dom, gde ně naši eště raz zopakujú, že su magor, a ideme na vycházku do lesa. 5.5km už sotva dolezu.

Děcka, dneska to bylo fakt výživné!

P.S.: Tak prej sa tam fakt zešla elita! Číhajte: