I hate Tuesdays!

Tak jsem se tu minule radovala, jak budu úterky večer trávit ve Stromovce, a plná nadšení ze sobotního toulání po kopcích jsem se užuž chystala na příjemné vyklusnutí. A pak si člověk v neděli ráno přečte mail a zjistí, že je to zase všechno jinak, že úterky večer budou až do 9 vyhrazeny práci č. II, a já se tolik těšila, že se nálepky „úča“ na chvilku zbavím.

A tak jsem včera absolvovala opět první hodinu s novými tvářemi dychtícími po ovládnutí nejmenovaného severského jazyka a domů, stejně jako prakticky celou první polovinu roku, od kdy bydlíme za Prahou, se dostala po desáté, a to jen díky odtahové dopomoci (no jo, do pr**** pár km za Prahou to prostě po 9. večer už moc nejezdí).

Ten den byl nějaký zakletý. Spousta věcí kolem mě jako by se nedařila, nevycházela tak úplně, jak by měla, v práci stres, lidi kolem mě unavení, smutní nebo naštvaní, nebo všechno dohromady, a mezi tím stojím já, je devět/ deset večer a mám hlavu plnou myšlenek, kterých se ne a ne zbavit, na tohle vždycky zabírá běhání, ale po 11 hodinách v práci a v půl 11 večer v černých polích kolem zapadlé vesnice... To by asi nebylo ono. Chvilku jsem uvažovala, že by to byl možná dobrý trénink spánkové deprivace a extrémních podmínek pro noční část našeho velkého plánu s L., ale pak si vzpomenu, že L. říkala, že takhle se spánková deprivace netrénuje. Koneckonců, když dorazím domů, jsem tak tuhá, že si udělám zeleninový salát, vezmu si ho do postele a než ho sním, pokouším se udržet v bdělém stavu. O moc déle to nevydržím.

Usínám, aniž by mě jakkoli vzrušovalo, že za mými zády probíhá válka v kdovíjakém Arabistánu, propadám se do snů za nepřerušovaného rachotu M-16 a hučení helikoptéry, o bojovém řevu osmahlých zakuklenců nemluvě... Když se ráno vzbudím, kupodivu vcelku vyspaná, pro jistotu si nepamatuju, co se mi zdálo. Tak proč se bojím znovu usnout? I když připravená na nový den, hlava má pořád ještě včera.



Raději se vykopu z postele, polehoučku potichoučku vytáhnu ze šuplete věci na běhání a vzpomenu si na kolegu Z., který vždycky říká, že „dneska by to šlo“. Jo, dneska by to šlo. Má to jen jeden drobný háček – kolo je v práci a s ním čelovka i červená zadní blikačka. Je půl šesté a venku tma jak v pytli. Dám rychle dobít mp3, udělám si čaj a ukradnu S. dva polomáčené chlebíčky a za 10 minut jsem ready na výlet do tmy. Na dvůr dopadá světlo z kuchyně, u rybníka svítí lampy, ale jakmile minu konzum, ponořím se do černé tmy. Ještě že tu cestu znám skoro zpaměti. Nalevo nad obzorem pražský světelný smog, napravo tmavé obrysy radlického lesa. Pod nohama rovná silnice, nad hlavou hvězdy.

Po chvilce přebíhám hlavní cestu a dostávám se na rozbitou asfaltku mezi poli lemovanou pár stromy. Běžím na východ a přemýšlím, kdy už začne svítat. Dávno jsem se ve tmě rozkoukala a tak uhýbám, jakmile mám pod nohama tmavší skvrnu, to je díra, zbytek je prašná cesta, sem tam kámen, ale nohy došlapují už automaticky, cestu znají, tohle je moje „krátká rychlá“ trasa. Nad pravým ramenem mi svítí Orion a vzpomínám, jak jsme se na Šumavě dohadovali, jak je možné, že je na letní obloze, když má být na zimní. Upřímně, dokud mi jeho dva psi ukazují cestu, je mi jedno, jaké je roční období, vím, že se nemusím bát. Vyběhnu na nejvyšší bod polňačky a uvidím světla sousední vesnice. Nad obzorem se černá obloha pomalu mění v hlubokou tmavou modř, kterou už stihly protít dráhy dvou letadel. Orion se za mými zády pomalu ztrácí a když se u hřbitova otáčím, začíná pomalu svítat a mizí i ostatní hvězdy. Myslím na všechny blízké a přemýšlím, jestli už taky vstávají a jestli se jim taky nechce do práce jako mně a jestli by nebylo lepší teď přiběhnout domů, umýt se a ještě jednou se zachumlat do peřin a pokusit se vyspat to, co se v noci nepovedlo. Protože teď by to šlo. Hlava se uklidnila, po těle se mi rozlil příjemný klid a v duši mám uklizeno.

Kéž by mě tenle pocit provázel celým dnem...