Intimně na dámskou notu pro pány aneb běh v korzetu

Úterní večery jsem si pomalu ale jistě rezervovala pro tréninky ve Stromovce. Sice to zatím vypadá, že to nebude vycházet stoprocentně, ale nutno podotknout, že pokud ano, je to pro mě jedině dobře – donutí mě to totiž vnést trochu systematičnosti do mého nesystematického pobíhání pro radost. Za těch pár úterků, co jsem měla šanci, jak říkají Norové „bli med“, už jsem absolvovala intervaly, kratší tempový běh a trénink kopců. To by mohlo fungovat.
Nicméně minulý týden se stala taková věc. Hrozně jsem se těšila, že se pohodově vyklusnu po Baroku, že se uvidím s Lucií a jako bonus od ní obdržím balíček objednaného běžeckého oblečení – moje první kompresní, no byla jsem zvědavá a natěšená, protože co si budeme povídat, ženská potřebuje mít pocit, že drží pěkně pohromadě, a když ne, je potřeba tomu trochu pomoct, pokud to má jako bonus vliv na rychlejší regeneraci a kdovíco ještě, tím líp.

Jenomže minulé úterý se všichni zbláznili. Jako obvykle, všichni si vzpomněli, že něco potřebují, za deset pět, zvlášť věci jako expresně odeslat smlouvu klientovi, ale to na poště nevěděli, takže tam byla zrovna fronta jako blázen, no a do toho volá L., že ji možná zabiju, ale že zapomněla doma ty moje věci. Což by nebyl až takový problém, kdybych, počítajíc netrpělivě s možností vyzkoušet vlastnosti kompresního prádla v praxi, neměla v batohu kromě bot, ručníku, spodního prádla a jednoho trička zhola nic, čím by se to zapomenuté dalo nahradit. A tak jsem svěsila uši a jako spráskaný pes šla najít jinou poštu, kde bude menší fronta, a dát si kafe, protože už mi ujel i autobus domů...
Pak přišlo pár dalších bláznivých dní, vlastně celý týden, takže už jsem se s L. vidět vůbec nestihla, což znamenalo, že jediná další šance bude další úterý, dáme si ve Stromovce repete, Miloš slíbil dokonce dvojnásobný kopec. Och, jak jsem zajásala! Lucie si ze mě dělala srandu, že jak slyším „kopec“, tak se neznám. Pak jsme se konečně potkali, nakonec nás byla kupa, holky ze Šumavy, Jarda od L. z práce, legrace bylo už cestou plno, zvlášť, když jsme se s L. zase zanořily do sdělování si zkušeností s nákupem na Wigglu, no, L. sdělovala mně, jak mi objednávala moje nové krosovky a jak moc dobře jí to jde s počítáním v cizích měnách. Já měla obdobné zážitky s IT vybavením pro nejmenovanou firmu, tak jsme se děsně vzájemně smály, jak jsme pitomé, a těšily se, že „to vyklusnem“.

Do šaten na Spartě jsme dorazili na čas, tak jako obvykle prosím pána na vrátnici o klíče. Načež pán je totálně zmatený, trochu nepříjemný, říká, že „už tam jsou“. Tak se neptám dál, akorát když v nejbližší odemčené šatně narazím na polonahého chlapa (no, takovej hubenej klouček to spíš byl), jdu si pro druhý klíč. A pán na vrátnici vyskočí jako čertík z krabičky, že jako za to nemůže, že má málo šaten a že dřív jsme chodili tři a měli dvě šatny a teď nás zničehonic chodí tolik, že smůla, máme jednu šatnu. Tak fajn, pane. My se zas tak nestydíme, když na to přijde.
Kluky v šatně příchod 4 ženských a obra trochu překvapí, ale co mají dělat, pustí nás dovnitř.
Dělám si srandu a říkám Lucii, no, to bude prča, až se tu budu soukat do toho kompresního oblečku tady před klukama, ha ha ha, vybaluju boty, vybaluju batoh, pak se trochu zarazím, hrabu, hrabu ještě hloub, vypakuju celý batoh a pak propuknu v zoufalý smích – tak dneska jsem za debila já. Je sice pravda, že budu mít krásnou novou horní vrstvu, ale co sakra dát pod ni, když sportovní prádlo zůstalo doma??? Koukám na Lucii (to všechno se odehrává za přítomnosti minimálně osmi dalších osob obého pohlaví ) a zděšeně jí sděluju, že asi nemůžu jít běhat – přece sakra nemůžu jít v civilním prádle!!! Bože, buď mi milostiv, dámy prominou a pánové ať si klidně užijou, kdo mě zná, ví, že jsem ženská se vším, co k tomu patří, čili jít běhat „bez“ nepřichází v úvahu, holky sice tvrdí, že kompresní top by to mohl vyřešit, ale já teda se rozhoduju pro variantu „vespod civil, horní vrstva to zakryje“. Už to ve mně vzbuzuje nemalé zoufalství, které jako obvykle překrývají záchvaty smíchu. To ovšem není všechno.

Když vybalím Lucií zadovážené kompresní legíny, trochu zapochybuju, že opravdu objednala tu velikost, o kterou jsem ji výslovně prosila. Vyjevím jí své obavy, načež Hani prohlásí něco ve smyslu jako že „klid, já jsem se taky barokně zakulatila“, no, dobrý, ale že by mě to utěšilo, o tom žádná. Jak taky??? Jak zakulatila???
Opatrně se soukám do jedné nohavice a ona na to odpoví takovým tichým „rup“, trochu vzpomínám na svoje marné pokusy dostat se do pánského neoprénu a říkám si, sakra, ten se potrhat nemůže, ale co když rupně tohle? Takový hříšný prachy!!! No jo. Povolil šev na stehně. L. mě utěšuje, že je prošitý třikrát, že to snese. Tak pokračuju. Ten zadek, co mi to vytvořilo, jako by nebyl můj. A kam mi zmizelo břícho? Ahaaaaa, tady... To prej spraví top, který L. nenosí, protože v něm vypadá taky jako klobáska... Ehm...
Pokus číslo 2 o kompresi, tentokrát vršku – nic nerupá, ovšem najednou jako by se mi zatmilo před očima, ha, už vím, jak těžké to měly dřív dámy v korzetu – překvapivě ještě dýchám, ale úplně jinam, než normálně, tak takhle se cítí klobáska, když ji narvou do obalu???
Chvíli se snažím to rozdejchat, všichni okolo mě uklidňují, jsou minimálně tak veselí jako já, ještě jsme nevyrazili a já už mám kašel z tolika smíchu...

Však on mě přejde, až vyběhnu, říkám si. Ale ejhle, od šaten se nohy rozběhnou, komprese funguje tam, kde má, záda drží rovně, aniž bych se o cokoli snažila, sice mám trochu obavy o ten jeden šev na kalhotech, ale ukazuje se, že opravdu drží, holka, připrav se, jde se běhat, jde se testovat, a až se Vsetínské vrchy zeptají, jak ses přiipravila, koukej se jim postavit čelem a vzpřímeně. Kdyby tvůj svalový korzet náhodou povolil, máš odteď v záloze ještě jeden :o)))))

P.S.: Pro rejpaly - kdo čekal fotodokumentaci, má smůlu. Některé věci prostě zdokumentovat nejdou. Jako třeba skleróza. Nebo blbost :o)

P.P.S.: Support odspoda, čili o mých vysněných Inov-8 Roclite, přijde doufám na přetřes co nejdřív, jakmile zboží dorazí :o)