Brdky, kopce a kopečky.

Má krize středního věku dosáhla vrcholu s již dříve zmiňovaným šíleným plánem, který zahrnuje Lucii, se kterou se budeme muset společně zaregistrovat, a pak taky 7 kopců, které bude třeba zdolat. Ale všechno je to zatím příliš daleko, než aby to nabralo konkrétní obrysy.

Nicméně - ten šílený plán se v mé hlavě zrodil po Šumavě, která mě letos opět pouze utvrdila v tom, že jsem dítě kopců a že ty kilometry a nastoupané metry, které jsem absolvovala ještě v sedačce na tátových zádech, ve mně kdesi hluboko zůstaly, zapustily kořeny, a byla z toho láska jako trám, které se prostě vzdát nedokážu, nechci.
Nejsem ani horolezec, ani outdoorový specialista na několikadenní bivakování v horských kotlích a podobně, mám prostě jenom pocit, že když je obstojné počasí, obstojné podmínky a když mě popadne rapl, je potřeba najít nějaký pořádný kopec, na ten vyšplhat a pak se nahoře rozhlédnout do dálky a nekonečně dlouho (než se zase nohy ozvou, že by někam chtěly) se kochat. Nehledě na to, že tam nahoře, ať jsem kde jsem a kdy jsem a s kým jsem, se vždycky cítím 100% svobodná a tak nějak blíž tomu univerzu, do něhož asi patřím.

A tak jsem si na sobotu vymyslela výlet, který do sebe zahrne jak "regenerační" procházku, tak nějaký ten pěkný výhled (aspoň fotky na internetu to slibovaly), pak taky trochu dobrodružství (takový bývalý VVP má vždycky nějaé překvápko v záloze) no a tak vůbec. S. kupodivu nebyl proti. Našli jsme si nějaká ta místa, která by stálo za to vidět a nějaký okruh v mapě, který jsme pak modifikovali podle toho, jak moc jsme zrovna byli ztracení.
Tedy první modifikace přišla, když okruh vedl kolem takové pěkné skály, která tedy je naprosto kolmá a pískovcová, čili pro nás nehorolezce je úplně neslezitelná, ale tamhle o kus dál byl takový svah s vykácenými stromy a ten byl sice kolmý až hrůza, ale nahoru by se po něm vyškrábat dalo, tak jsem to vzala (už celá natěšená, že se poleze nahoru) po vrstevnici takovou jakože stezičkou, která možná byla akorát tak pro srnčí, protože vedla mezi stromky, no, tak přece to nemůžeme mít tak jednoduché, ne? Pod tím svahem S. pronesl svoji oblíbenou větu "...si ze mě děláš prdel, ne?", ale pak se nahoru vydrápal po čtyřech jako nic, zatímco já jsem opatrně hledala nejmíň klouzající a ujíždějící místa, kde by se dalo bezpečně vystoupat nahoru. Mákli jsme si, ale ten rozhled nahoře stál za to.

Došli jsme až k tomu okraji, kde byla ta pískovcová skála, já se kochala pohledem na ty rovné cestičky, co je jima Ralsko protkané, a chtěli jsme se vydat zpět v domnění, že tam, kde je svah na jedné straně, bude i na druhé. Ale Široký kámen je fakt jak široký kámen a jak jsme se postupně procházeli po tom okraji náhorní plošinky, zjistili jsme akorát, že jediná cesta asi povede zpět tím naším svahem. Ovšem to až poté, co se na jednom krásném okrajovém místě S. rozhodl hrát na hrdinu a přelézt až na okraj popod stromkem. Když jsem se na to místo dostala já, už jsem ho jenom viděla zděšeně zírat a volat Ne! Ne! Ne! a zírat na černý pomalu se sunoucí objekt na skále - v první chvíli jsem se dost polekala, že vidím hada, ale pak mi došlo, že ten had není had, ale iPhone, co když se S. přikrčil, vypadl z krajní kapsy batohu, a teď klouzal po tom pískovci až k okraji, kde udělal hop hop! a zmizel asi 20 metrů pod námi.

Ooooooooups!

Následovalo Dopr****! a několik mých pokusů ze skály slézt, které se vzhledem k blbým botám, nedostatečnému horolezeckému výcviku a pískovcovému povrchu ukázaly jako vskutku marné, takže nezbylo než se opět vrhnout přes okraj toho zatravněného srázu na druhém konci náhorní plošinky (plošina vypadá jinak, že...).
Cestou dolů jsme se shodli na tom, že je to koneckonců úžasně dobrodružné, že to máme i se záchrannou misí, protože jak se popzději k této kritické situaci vyjádřil mluvčí S.S. na fejsbůku "vzhledem k nemožnosti navázat spojení byl status iPhonu mia/ kia, takže jsme nastoupili do záchranné akce a po 45min. na nepřátelském území se podařilo jej nalézt a pouze s lehkými zraněními medevacem transportovat na základnu".


No co si budeme povídat, po dvou hodinách výletu jsme měli dobrodružství za sebou, co víc se dá někde uprostřed lesů zažít... Možností je asi tak milion, ale když si vyjdete jen tak nalehko, tlačí vás boty a o poslední kus bagety jste se podělili s parťákem při záchranné misi, myslíte už jen na to, jak se dostat domů. Vzali jsme to přes zříceninu Děvín a kolem nějakého místního vodopádu a najednou byly 3 hodiny, takže jsem úmyslně některým členům našeho týmu zatajila, že mají v nohách přes 14km, protože by nemuseli dojít k autu :o)

Následovala zastávka v Mnichově Hradišti na tak ne-chutném jídle, že se o něm radši nebudu zmiňovat. Ale kdybyste někdy jeli do Mnichova Hradiště, hlavně nechoďte do pizzerie na náměstí. Tedy pokud nechcete přijít o všechny chuťové buňky.

Upřímně - mně se výlet moc líbil. Ale kopců tam bylo na můj vkus málo. Tak jsem to chtěla v neděli napravit a jít trénovat kopce v běhu. Výsledkem bylo pohodových 18.5km po okolních lesích, které jsem si nesmírně užila, včetně těch dvou strmých kopců, co jsem vyběhla, ale pořád jsem z toho nějaká zklamaná - když jsou strmé, jsou krátké. Dlouhé jsou jenom po silnici. Tak já už nevim. Kde mám asi tak ty kopce natrénovat?

Tak jsem se konečně rozhoupala a vyplnila přihlášku na Valachiarun. Zaběhnu si "něco relativně delšího" (slibují 17.6km) doma, připomenu si kopce (zas tak vysoké se mi nikdy nezdály) svých středoškolských let strávených na Vsetíně a ještě si tím spestřím návštěvu u rodičů. Ovšem dneska ráno, mor fejsbůk, co mi nehlásí:

Trasa Horského běhu, který povede po kopcích kolem Vsetína, je již připravena a vyznačena v terénu. Na cca 19 km zde závodníci nastoupají na 900 výškových metrů a většina trati vede volným terénem po lesních a polních cestách. „Již máme několik přihlášených závodníků na tento závod a podle jmen lze usuzovat, že závod bude velmi kvalitně obsazený“, řekl Libor Procházka, jeden z pořadatelů.

No ty p***! Jestli já jsem to s tou horskou přípravou trochu nepřehnala...