Radši se podělím o další (radostnou? bolestnou? slavnou? - kurňa, to byly růžence, ne?) zkušenost - druhý masový závod v mé historii, první s černochy. Chtělo by se napsat s černoškami, ale když mně jsou davy ženských míň sympatické než davy a chlapů a upřímně - pětka, to už je příliš velký sprint na můj vytrvalecky nízký laktát... A když už jsem teda dala ty hříšné prachy PIMu (v domnění, že jich na charitu půjde aspoň půlka!), postavila jsem se klasicky na start desítky. Co jiného než desítku a půlku já taky umím, že?
Jenomže GP, pokud by to ještě někdo nevěděl (o čemž pochybuji), se běží večer. A to jako ne v šest, ani v sedm, ale rovnou o půl deváté. Takže máte za sebou vlastně celý den, kdy se snažíte nějak sbírat síly, a pak se večer, kdy se normálně jdete maximálně kompenzačně vyklusnout, snažíte z těla vymáčknout zbytek sil a pokořit něco jako PB (personal best), pokud něco jako PB máte, já teda jo, i když pro jiné by to byl spíš PWE (personal worst ever). No a když je ten den k tomu blbý tlak a den předtím si nejen že odřete loket, ale hlavně v den závodu zjistíte, že to lýtko není natažené, ale že to kolo, jak na vás spadlo, vám někde v hloubi lýtka vytvořilo parádní "hematómek" (to slovo se mi strašně líbí) a ta mrcha strašně bolí, hlavně když chcete, aby noha nesla tu váhu, co jste na ni naložili, to se pak na večer nesmírně těšíte. Jakože fakt hodně.
Odpoledne jsem zkusila aplikovat kompenzační procházku v lesích kolem Všenor. Jediné, co jsem si z toho lesa odvezla, byl pocit, že večer bude hlavní si najít nějaké pěkné odlehlé místo, kde mě nikdo neuvidí, a tam si v klidu vzteky poplakat, až noha řekne dost... Je pravda, že jízda dvoupatrovým vlakem zpátky do Prahy mi udělala dobře a zas mě trochu naladila, ale když jsem pak spěchala na Staromák a k tomu prošvihla focení SRPBŠMŠ, všude kolem pobíhali borci a borkyně, jeden chrt vedle druhého (no dobře, ženské na "pětku" všechny chrti(ce) nebyly), zas to na mě přišlo. Ten pocit, že se v tom davu asi ztratím a až se mi podlomí moje chromá nožka, ani poplakat si nestihnu, protože budu ušlapaná natotata. Krom toho vlastně nakonec umřu opuštěná, protože v tom davu nenajdu ani Lúcu, ani Petra, ani Honzu, ani nikoho.
Lucii jsem naštěstí našla. Jenomže to jsem netušila, že už za půl hoďky startuje... Tak jsme se stihly akorát přivítat, rozloučit a popřát si break a leg a ona šla rozklusávat, já převlíkat. A jak se převlíkám, moderátor zrovna dělá rozhovor s nějakým odborníkem na tejpy a zve všechny ke stánku, co je naproti šaten - tak si říkám, že by se to mohlo skoro i hodit :o) Vystojím frontu, zazpívám si pár písniček od Beatles spolu s rádiem a už se mi nějaký usměvavý pán hrabe v noze, říká, že mám v lýtku asi hematom.
Ha! Jak to poznal? A co s tím?, říkám mu. On že mi tam dá ten kineziotejp, ale že by tam udělal lymfu, jenomže na to tu nemá všechno potřebné. Ale že když se stavím po víkendu, že by mi to ještě přetejpoval, aby se to rychleji rozpustilo. No, říkám si, uvidíme, co dokáže tenhle zázrak... Nohu mám zelenobíle zatejpovanou, loket odřený, za chvíli si ještě vyzvednu žluté tričko Světla pro svět, myslím, že dnes večer budu nepřehlédnutelná...Pak už jen rychle šatna a spěchám do koridoru, kde mám sraz s M., který se uvolil dělat mi vodiče, plus taky s Terkou a Háňou, strašně ráda je všechny zase vidím, ta Šumava prostě s lidma dělá divy. Cestou ještě úplně náhodou vrážím do Simona s Honzou, no to je super, kluci budou fandit, tak jim říkám, jděte někam na trať, k čemu mi budete před startem? Před startem je mi platný akorát to, že se s holkama pošťuchujeme, kdo komu nebude stačit, a taky nakonec M. zprošťuju služby "vodiče", protože s těma nohama, co mě bolí jak ďas, je mi jasný, že na 50minut půjdu leda ve snu a on má přece na víc.
Jenomže pak vystartujem a davy se hnou a my se hnem s davem a je mi vedro a dlažba je tuhá a nohy tuhé a ta trať - probůh, kdo to vymýšlel? A už od začátku mám tepy v závratných výšinách běžných finišů, celé tělo mi hoří, snažím se běžet, tejp dělá divy, noha jako by byla lehčí, ale stejně - všechno to strašně bolí. A všechno je špatně. M. se snaží mě povzbuzovat, občas se snaží být vtipnej, ale asi tak od čtvrtého kilometru mu při každém dalším pokusu začnu říkat věci jako Drž už prosimtě hubu! a sobě Ty vole! a Do pr****! a tak. M. hlídá poctivě tempo i mě, vidí dokonce známé tváře, já vidím jenom žlutou tmu kolem sebe a davy, od 6. km cítím, jak se odlepuje tejp a mezi 7. a 8. odpadává úplně a nechávám ho na památku v pražských ulicích. Běžím pořád na doraz, pokouším se občas ubrat, občas přidat, ale prostě to nějak nejde. Vím, že tempo držíme pod 5 minut (díky!!!) a modlím se, ať už je konec. Ty davy lidí kolem trati jsou fajn, ale ty davy na trati a trať samotná - vím, proč v Praze neběhám. Jenom atmosféra asi nestačí. Vbíháme naposledy na Staromák a zatímco nejpomalejší chrti už probíhají cílem, dáváme poslední smyčku Ovocným trhem a pak už jen finiš, panebože, přežila jsem, mám šílenou radost, ale taky jsem šíleně unavená, a to jsem už zase v davu a rovnou jdu pro věci a hledám Šimona a Honzu a žádný výklus, žádný stretching, jede se domů, protože mám dost.
Abych nezapomněla - můj drahý vodič vzorně sledoval tempo dle mých instrukcí a nepustíl mě nad 5 minut, takže jsme doběhli ruku v ruce půl minuty pod 50, jsem trochu zklamaná, protože v srpnu na Rozdělovském čtvrtmaratonu jsem se dotáhla sama na mnohem lepší čas, ale pak si uvědomím tu bolest nohou a jsem... ...asi něco jako šťastná.
Recovery opět v neděli zabíjím dvacetikilometrovým kompenzačním bikovým snažením na trase závodu Transbrody, jedeme pomaleji než jsem běžela, ale terén není uplně jednoduchý a celý zbytek neděle už jsem zcela nepoužitelná. Stejně tak v pondělí, každý krok ze schodů je výzva rovnající se půlmaratonu, bolí jak čert. Večer se snažím to protáhnout na lekci body & mind a jak v úterý zjistím, docela se to povedlo. Ale možná pomohlo to, že v úterý jedu do práce na kole. Což je začátek zcela nové kapitoly. Na konec téhle už patří jenom druhý pokus o tejp, který se panu tejpařovi v úterý moc povedl a vydržel až do čtvrtečního večera.
No comments:
Post a Comment