Zase se musím podívat zpátky, do tréninkového deníčku, abych si připomněla, jak to vlastně bylo. A po pravdě - nestačím se divit!!!
Poslední zápis je z 12.3., jen pár dní po začátku předvelikonočního půstu. Ne že by se můj rytmus od té doby výrazně změnil, ale sem tam se něco najde...
Začnu jednoduše - miluju buchty. Což je prostě fakt. Až na to, že tentokrát jsem se rozhodla se jich na čas vzdát. Stejně jako sladkostí typu čokoláda a podobně. No, upřímně, bez sladkostí žít nemůžu, takže to občas kompenzuju sérií 3 müsli tyčinek nebo 2 balíčků sušenek BeBe, ale budiž, jelikož jsem pořád v pohybu, jinak to asi nepůjde. Na druhou stranu, někdy na začátku března jsem zjistila, že jsem se přes podzim a zimu (nehledě na přebytek zátěže, nebo možná proto) dost spravila a z 1-2kilo navíc je najednou 5, což už je docela poznat. OK. Zase žádná velká tragédie. Ale začala jsem si trochu víc dávat bacha na to, co do sebe cpu. Spolu s jedním celkem chytrým pánem jsem místo x kusů sice celozrnného, ale pečiva, pečiva a zase pečiva (čili rychlých sacharidů, pro ty, co je to zajímá), zařadila "normální" chody jako maso s přílohami a přílohy s masem, no jo, někdo se to odnaučuje, já se to učím. A i když mi to nejde 100%, asi to k něčemu je. Ale o tom se tu bavit nechci.
V běhu jsem se od podzimu nebyla schopná dostat moc přes 10km. Byla pořád zima, tu nesedlo to, tu ono, k tomu sem tam zdravotní trable, prostě to nějak nešlo. Ale od půlky března to šlo ráz na ráz, těch změn najednou přibylo:
1. někdy běhám ve dvou 14.3. jsem si s D. odběhla první venkovní patnáctku a v euforii z toho běhu jsem mu na další týden slíbila dvacítku, protože potřeboval trénovat na 1/2PIM.
2. někdy běhám i ve skupině
21.3. jsem byla poprvé ve Školce!!! Konečně se mi podařilo doladit program tak, že jsem se vydala na společný trénink do Krče, kde jsem ještě loni proběhala většinu svých volných chvilek. Výsledek? Příjemný běh s příjemnými lidmi a navíc, jako bonus, seznámení s běžeckou abecedou - ano, když běhám sama, pořád razím teorii zcela totožnou s velkým lámou 12, čili vyběhnu, chvilku běžím trochu pomaleji a pak běžím trochu rychleji a ke konci zase trochu pomaleji, to je moje představa o warm-up a cool-down :o), ale sem tam tu rutinu rozbít nezaškodí, ne?
3. někdy si při běhu povídám
I když 23.3. to tak nevypadalo, ten první běh s D. jsme prokecali. Neviděli jsme se od října, pro ty, kdo si pamatují všechno, D. je jeden z těch cizích chlápků, co jsem se s nima loni v říjnu brodila v dešti lesy kus od Černošic. Náš druhý společný běh měl být 20, ale jak jinak, trochu se to protáhlo, no, byla z toho krásná "půlka". Teda po hodině mi tak krásná nepřišla, po několika kilometrech v kopci jsem už přestala mluvit a druhou půlku běžela silou vůle. Přece to nevzdám, když už jsem se do toho navezla... A tak jsem potichu "trpěla" a posledních 5km byla vděčná, že ty bílé čáry na silnici jsou u nás jen po stranách, ne uprostřed, protože s přivřenýma očima mě vedly domů jenom ony.
Jasně, přesvědčila jsem sama sebe, že to zas tolik nebolelo, ale upřímně - bolelo. A hlavně, tělo to ještě pár dní potom cítilo a dávalo mi celkem hlasitě najevo, že by si jako dalo "oraz". A tak, abych na tu bolest z běhání zapomněla, a aby mě nepřešla radost, udělala jsem si ji (viz bod 4.). Ale to s tím mluvením: pokud by vás to zajímalo, ptejte se 12, ten ví moc dobře, že mluvit se dá vždy a všude a někdy na to vůbec nepotřebujete běhat ve dvojici nebo ve skupině (Teď mě to teprve trklo! Honzo! Proto Ty si tak rád při běhu povídáš! Protože normálně běháš sám! Vidiš, možná stejně jako fartlek nebo tempo bys měl sem tam do tréninku zařadit "běh s někým" a možná by sis pak nemusel na závodech povídat s cizíma lidmama! :o)))))) 4. někdy dvě kamarádky nestačí
24.3. jsem si, po třech (ano, TŘECH!) dnech přemýšlení, přivezla domů nového člena mé stáje - Gábinu. A jelikož život s Gábinou je skoro tak zajímavý jako život s S., s Pepinou i Bobinou, vydá za samostatný článek. Ovšem ještě je tu pár novinek z běhů "po svých".
5. někdy běhám i ve městě
Ano, vrátila jsem se do Prahy, dokonce v běhu. Je pravda, že k běhu v ulicích jsem se uchylovala především tehdy, když už byla tma a nebo nebyl čas jet do lesa, a s přestěhováním "na venkov" jsem byla přesvědčena, že ta doba je nenávratně pryč. Houby houbičky. Jednoho dne mi došlo, že moje volná úterní odpoledne, která trávím většinou ve fitku, by si zasloužila v tom jarním počasí o něco lepšího využití. Jenomže jít se dusit na cyklostezku někam z centra do Podolí? Jsem magor, ale astma ještě naštěstí nemám a o jeho rozvinutí ve svém organismu ani neuvažuji. Tak co s tím? Ejhle, jeden by nevěřil, ale ty stezky kolem Vltavy vedou i opačným směrem než jenom podél cesty do Podolí (až se mi nechtělo věřit, že tam je taky ještě civilizace!). A tak jsem se rozhodla je prozkoumat.
29.3. jsem se vypravila na svůj první běh podél řeky do Libně, Tróje a Stromovky a přes most zpátky do centra, kde jsem měla uložené věci. Juchů, funguje to! Na tuhle stranu nevede stezka celou cestu hned vedle silnice, stačí přežít to hnusné plané pole kolem Invalidovny a pak už jsou kolem i stromy, lidi, zvířátci a kytičci a v Tróje vodáci a na Císařském ostrově konící a ve Stromovce spousta dalších "běhačů". Jeden by nevěřil, jak taková "nudná" změna může člověka potěšit.
Pořád je něco nového, co se dá vidět a zažít. A tak zážitkové přijdou. Příště. Jen co je všecky sepíšu. Už je vidím, jak se ve frontě pomalu začínají pošťuchovat. :o))))
No comments:
Post a Comment