Ready, steady, GO!

A je to tady, po několikerém odhodlávání, váhání a nakračování jsem se rozhodla udělat ten krok...

Nene, na závody si ještě počkám. Tentokrát jsem si dala cíl mnohem větší a těžší – hodlám se pustit do polemiky s „velkým lámou“ 12. I když jsem si jistá, že jsem si na sebe vzala víc, než unesu, a že mě možná jeho věrní příznivci a následovníci ukamenují ještě než to publikuju, tentokrát jdu do toho. Protože se říká „třikrát a dost“ a už cca po třetí se chystám Honzovi taktně naznačit, že jeho zjednodušený optimistický pohled na skutečnost „běhat může každý, tak proč to ještě nedělají všichni, když to zabírá?“ se mi sice strašně líbí a ve většině rovin s ním souhlasím, ale zároveň to má pro mě pár háčků, které té jednoduchosti trochu ubírají na kráse.

Osobně se nepovažuju za pesimistu a i když jsem jím možná kdysi byla, dnes jsem racionálně přesvědčena, že házet flintu jen tak do žita, utíkat bez boje, nebo stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, není ten nejlepší způsob vyrovnávání se s nástrahami života. Na druhou stranu (já mám vždycky dvě strany, jsem váha) dokážu pochopit lidi, kteří nejsou 100% optimisté. A dokážu se velmi dobře vžít do lidí, kteří nemají dostatečně pevnou vůli, jasné cíle a podobné předpoklady k procházení životem, jaké jsem našla u Honzy. Honza je vzácný a ryzí člověk a svým přístupem by měl být inspirací možná mnohem více lidem, než teď, a možná by jim (byť nevědomky) dokázal změnit život. Ale Honza má taky štěstí, že i když se pořád považuje za lamu (a nevymluvíte mu to a ne a ne), má za sebou na tak krátkou cestu velmi dobré (nejen závodní) výsledky, pomálu klopýtnutí a ujetí z plánu, jeho síla a víra a optimismus ho vedou poměrně jasně vpřed. I když tvrdí, že vyhrávat nebo „zaběhnout dobrý čas“ pro něj není hlavní, minimálně už nějakou dobu (pokud tomu tak vůbec kdy bylo :o))) se nepohybuje ve spodních částech výsledkových listin těch pár závodů, které si „vyvolil" :o))). Já vím, že ty výsledkovky nejsou důležité. A velká pravda, že člověk by měl vyhrávat především sám nad sebou a ne se neustále rovnat s jinými, je i mým krédem. Ale taky jsou lidé, kteří nemají dispozice (když celý život sedíte a ve 40 začnete běhat, vaše tělo to nemusí snést úplně dobře) a vůli, možná taky zázemí (tj. kamarády, rodinu, kteří je podporují), a ti, dle mého názoru, mají svou cestu k nalezení sebe sama a osvobození se od tlaku společnosti a okolí o dost těžší. Já je, Honzo, někdy chápu. Stejně jako ty, pro které je těžké být na ocase výsledkové listiny, protože když už se dají na nějaký ten závod, je pro ně těžké soustředit se jen sám na sebe. Nota bene když si vybavím debaty, které už kdysi zazněly i u Peggy, v nichž někteří lidé třeba zastávají názor (zjednodušeně) „s časem pod 4:00/ km na závody nelez“. Někdy je prostě těžké získat motivaci a sílu a vytrvalost, které taková cesta vyžaduje.

Chlapi mají jednu skvělou vlastnost (a tu, byťs duší žená, máš Honzo i Ty) – vidí svět poměrně jasně a jednoduše. Buď něco jde, nebo nejde. Buď něco chci, a jdu za tím, nebo to nechci dost na to, abych za tím šel. Ale já stojím na straně „komplikovaného“ tábora (ženského? já, kusem duše chlap?) – vidím mnohem více alternativ, uvědomuji si, že moje chování a jednání ovlivňuje mnohem více faktorů (kromě zdraví, rozumu a vůle jsou to emoce, často taky strach, přílišná opatrnost, o hormonech nemluvě :o))))). A tak, i když pro mě je volba jasná, chápu lidi, pro které „chtít něco změnit“ jako hnací motor nestačí.

Možná potřebují nějaký ten záložní/ podpůrný motor, něco jako ty postranní kolečka, co jsme se s nima učili jezdit na kole(naši do nich odmítali investovat, tak mě šoupli z tříkolky rovnou na dvě kola, to byl mazec!), ale prostě je ne a ne najít.

Třeba tu přeci jen mluvím o něčem jiném, Honza měl ve svém posledním příspěvku stěží na mysli lidi, u kterých by skutečně šlo o víc než jen překonat lenost a pohodlnost a vyběhnout. Já přicházím s pohledem ženy, která za sebou nemá obzvláštní životní kopance, má milující rodinu(y), má kde bydlet, co jíst, má práci a prostor dělat to, co ji baví. Přesto se jako mladá holka dostala do situace, ze které sice jediná cesta vedla vlastním chtěním a vůlí něco změnit. Na cestě z druhé strany měla možnost se opřít tu tady, tu tam, občas, když klopýtla, jí někdo podal pomocnou ruku, nedejbože ji povytáhl, když padala zpátky. A tedy je skálopevně přesvědčena, že někde tam nahoře ji má někdo strasně rád, když jí do cesty kromě překážek taky posílá lidi a „náhody“, díky nimž se přes ty překážky vždycky nějak dostane. Ale taky si dodnes pamatuje spoustu dalších, které to štěstí neměly, které se nikdy nedostaly z kolotoče, na nějž nasedly v touze po dokonalosti, v touze vyhovět nárokům rodiny, kamarádů, okolí, v touze po lásce a uznání. A protože neviděly před sebou světlo, za kterým by šly, točí se na tom kolotoči dodnes a není to jízda až tak zábavná. Setkala jsem se se spoustou lidí, kteří namítli, že pokud holka podlehne tomuto tlaku, je hloupá a nebo nemá žádné pořádné starosti, tak „vymýšlí kraviny“. Ale jako je to se vším v našem životě, někdy je to malá bolístka, ze které děláme velké drama, někdy ale opravdu bolí duše a bez cizí pomoci to nejde, a ti, kteří to zažili, by o tom mohli vyprávět.

Nejsem pesimista, ale považuji se za realistu s optimistickými sklony a nekonečnou vděčností za život.:o) Ale i když mně samotné připadá někdy jednoduché zvolit mezi „chci -> jdu do toho“ a „nechci -> nechám být“, v živé paměti mám momenty, kdy „chci“ znamenalo taky „nezvládnu, protože nemám o co se opřít“. A občas se trochu naštvu, když někdo vidí svět moc černobíle a když si potřebuju postěžovat, že mi něco nejde, nebo že něco nedokážu, zarputile mi bude tvrdit, že je to hloupost, nebo dokonce že jsem hloupá já, že si to myslím. Nebo mi bude tvrdit, že když budu dost chtít, k času 4:00/km se dopracuju (to je metafora, sakra, ne že to někdo vezme doslova!). Bullshit. Mně stačí říct, že mých 6:00/km (a i kdyby to bylo víc) je fajn a že když nebudu chtít, klidně to stačí. Já totiž jenom potřebuju povzbudit, poplácat po rameni (there, there) a říct „to bude dobrý“ nebo „nechceš pomoct“? Já velmi pravděpodobně odvětím „nene, to je dobrý, dík“, ale bude mě to hřát a možná mě to povede dál.

A ještě jedna věc mi napadá – pořád tu omílám běhání, chudáci někteří kamarádi už jsou z toho pryč, že mě snad nic jiného nezajímá (jen počkejte, co vyženu ze „stáje“ Pepinu!), ale málem bych zapomněla – co když ten „pesimista“ prostě jen nemá rád běhání (jako můj muž)? Nebo třeba běhat nemůže (že, holky všechny pochroumaný?) :o) Každý jsme přece úplně jiný, každému vyhovuje jiná cesta. A nastěstí máme spoustu alternativ, všude kolem je spousta ať už fyzicky náročnějších nebo mnohem více relaxačně zaměřených aktivit a každý si může vybrat. Svobodně. Jen každý občas taky potřebuje vědět, že to, co dělá, je dobré, a že to má smysl (moje asociace jsou nekonečné, i Bůh, když tvořil svět, „viděl, že je to dobré“) a někdy nám to musí připomenout ti okolo, protože sami sebe neslyšíme.

No, koukám, že jsem se tu vyslovila opět trochu víc, než jsem zamýšlela, a je ode mě odvaha, že to vůbec publikuji. Jak znám svoji neschopnost jasně a stručně formulovat myšlenku, je možné, že mě někdo špatně pochopí, případně mě nepochopí vůbec. Berte mě s rezervou, mám taky svoje splíny, svoje mindráky, se kterými bojuju. Ale hlavně bych chtěla, aby lidi pochopili, že i když je boj sám se sebou někdy těžký, stojí za to se do něj pustit. Je totiž velmi jednoduché být sám sobě nepřítelem, ale o hodně lepší, i když těžší, být sám sobě dobrým přítelem. Dobrý přítel, když vidí, že potřebujete povzbuzení, vás totiž čas od času nechá vyhrát, no ne?

A nakonec dvě věci pro ty, kteří se možná trochu pod tlakem okolí scvrkávají: jeden závod pro holky, kde vyhrát fakt není důležité, a jeden inspirativní text pro muže, kteří se nechtějí ztotožnit s trochu pokřivenou představou současné společnosti o tom, co znamená „býti mužem“.