Neposlušná duše

Dnešní text je opět výsledkem nekonečného odkládání psaní na potom a později a pak a ještě později (což dělám ráda nejen s texty) a zároveň reakcí na mnohé již publikované zamyšlenky s0cketky a 12Honzy a 34Honzy, a vlastně možná i Leony. A víc než o běhání by měl být o duši. Jenomže k té duši, k té se zase dostanu primárně přes to běhání.

Jsem člověk, který má život strašně rád a miluje každý den, kdy může svobodně dýchat, a i když ten stav není ideální (což nemá cenu tady vysvětlovat), s přechodem na vesnici, byť jen pár km za Prahu, jsem kus té ztracené svobody, kterou jsem cítila vždycky jen u nás v Bílých Karpatech, nabyla. A s prodlužujícími se dny je víc a víc příležitostí vydat se do lesa, když cítíte, že za těch pár dní, které jsou prací nabité, je toho na vás víc než dost. Za což jsem nesmírně vděčná. Taky jsem vděčná za to, že se mi zahojila žebra a můžu se zase pohybovat bez následků (ťuky ťuk). Protože bez pohybu by moje duše, duše melancholika, zřejmě propadla přílišnému dumání nad životem a jeho nástrahami, které se ne vždy daří zvládat s úsměvem na rtech. Jelikož změnu bydliště u nás provázela spousta změn dalších před i po, mám trochu pocit, že mi někdy ty "dospělé" starosti přerůstají přes hlavu (a ne, neni jich zas tolik, je to spíš jen ten pocit) a chce se mi zůstat někde pár let zpátky :o) Ale protože to nejde a protože mám potřebu si to všechno nějak uspořádat, razím 12metodu jdusenatoproběhnout. I když mi při tom ještě pořád dělá společnost můj Sony mp3, pořád mám dost prostoru k tomu, abych slyšela vlastní myšlenky a abych za běhu přemýšlela.
Na druhou stranu, stále více cítím potřebu trochu odlišného způsobu slyšení vlastních myšlenek a možná, víc než své vlastní hlavy, své vlastní duše. Zatím je mou mantrou na všechno hlavněžemámpastelky, protože jsem si koupila omalovánky s mandalami, ty pak dala kámošce, protože se mi při stěhování ztratily pastelky, pak jsem dostala nové pastelky od S. a znovu si pořídila pár obrázků na vybarvení, takže když na to přijde, můžu se někam zašít a barvit. Ale taky si, víc než všechny ty dosavadní roky, pohrávám s myšlenkou, že zkusím jógu. Že se pokusím zklidnit trochu jinak, dodat tělu, které fyzicky pořád nějak trápím, trochu potřebného oddechu, a možná tak nabýt sílu do dalšího boje.
Zatím se ale na boj necítím. Ne ani tak fyzicky, vím, že i když nejde všechno podle mých představ, a i když jsem pomalá (a ne, Honzo, nenechám si to vymluvit, ano, jsou pomalejší, ale ne, nejsem a nebudu tak rychlá jako Ty, protože k tomu prostě nemám dispozice, i když ano, věřím, že se na sobě dá pracovat a že pokud člověk chce, dokáže se zlepšovat, ale Ty prostě nepřipustíš, že některé věci nejsou až tak růžové, jak je vidíš - šťastný to člověk! :o))), že mám na to nebýt poslední a ani předposlední. Ale než být 450. z 600 (čemuž by můj osobák na 10km odpovídal na Kbelské 10), raději budu dál hluše pobíhat po zdejších lesích, skládat si puzzle svého života a ještě chvilku sbírat síly. A ano, budu dál hluchým běžcem, který sice možná má svoje vysněné závodní mety, ale který ze všeho nejdřív potřebuje najít tu jistotu a sílu, bez které se na start postavit nemůže.
Mám tréninkový deník. Dokonce dva. Baví mě vyplňovat v něm políčka. Ale na některé kolonky se raději nedívám, některé nevyplňuju, asi by mi to vzalo tu radost a svobodu (jak psal Harry). Možná se do toho na jaře opravdu obuju. A možná taky ne. Ale teď je pro mě hlavní najít balanc (i když s těma trojúhelníkama nevim nevim, je to tuze zapeklitá rovnice) a vstřebávat ty chvilky, kdy běžím sama po poli, nad obzorem se sklání slunko, už nemrzne a já mám pocit, že když roztáhnu ruce, tak poletím (což je dost pravděpodobné, jen trochu jiným směrem). Nebo když "běžím" do kopce, který se zdá být nekonečný, ale s každým malým krůčkem po lesní cestě se dostávám výš a výš, takže ještě zahlédnu kus slunka, které už pro ty v údolí zmizelo, a vidím pod sebou tu výšku, co jsem právě "překousla". To je pro mě pocit, který je mnohem slastnější, než -10minut na 10km (a teď se fakt nikoho nechci dotknout, to je čistě přirovnání, chlapi, jste sakra chlapi, tvrdě trénujete, a taky jste sakra dobří, to je na tuty) :o)))) Takže tak. Ať už je to s běháním jakkoli, ať už ti, co to čtou, jsou proti hluchému pobíhání, nebo pro, ale pořád mají výsledky hodné závoďáků, nebo pobíháte prostě jen ta pro radost, dělejte to, ano, zaznělo to tu už tolikrát, hlavně tak, aby vám to nepřestalo přinášet ten dobrý pocit, pro který to děláte primárně. Protože i když běh není smyslem života, může být jednou z cest, která nás vede k cíli, ať už je jakýkoli. Ať už je jím nekonečný vesmír, Bůh, osvícení, úspěch nebo zdraví nebo cokoli.

P.S.: To jsem teda zvědavá, jestli až si to po sobě přečtu, budu mít pořád pocit, že to je to hlavní, co už tu chci víc než dva týdny sdělit.

P.P.S.: A to ještě vůbec nedošlo na Heydricha! O tom už jsem měla rozepsáno před měsícem! (což s během nesouvisí, ale přece to tu nemůže být furt tak uhoněné).