Prázdniny na venkově

Prázdniny je název předchozího výběru z povídek mého milovaného JB. Ten poslední na mě stále ještě čeká, stejně jako spousta dalších věcí v životě, za kterými se, na rozdíl od JB, tolik neženu. Důkazem budiž fakt, že mám teď taky trochu "prázdniny". Ne tak uplně klasické, relaxační a "užívací", ale spíš trochu vynucené a abych pravdu řekla, zatím ne moc úspěšné, ale to sem nepatří.

Sice mám "prázdniny", takže moje dosavadní denní rutina se trochu rozkolísala a teprve se pomalu dostává zpět do aktivního normálu, ale hlavně že už jsem se aspoň rozloučila s kamarádem bacilem, co se u mě stavil na návštěvu před koncem roku a chvilku se zdržel. Do toho stěhování a práce, bláznivé počasí... Ani kdybych strašně chtěla, život mě umřít nudou nenechá.
Protože i když se mi teď moc nedaří bojovat s vlastním tělem, ještě jsem to nevzdala, tu myšlenku, že jednou mi v něm bude dobře. A tak pořád něco dělám.
Třeba chodím do schodů a ze schodů. Protože to by jeden nevěřil, kolik se takový sklerotik jako já nachodí. Ve velkém bytě jsem lítala sem a tam a hledala, v kterém že pokoji jsem nechala brejle, kde je to jablko, co jsem ještě před chvilkou nakousla, a kde je ta knížka, co jsem včera rozečetla.
V baráku je to všechno totéž, ale vertikálně. Nahoru, dolu, nahoru, dolu. Případně taky přes dvůr k mámě. Ještě, že neni léto. To bych totiž mohla taky nechat ty brejle a knihu v zahradě nebo v remízku a to už by se mi teda lítat sem a tam nechtělo. Ale aby to nevypadalo, že pořád chodím sem a tam, musím taky přiznat, že občas za mě chodí S. - třeba pro jablko, pro talířek, pro brejle nebo pro tričko. Ještě že ho mám, jinak bych se dočista uchodila (ne že by mi to uškodilo, aspoň bych nemyslela na kraviny).

Předevčírem jsem ovšem poznala další rozměr života na vesnici - to když si ze mě cestou máma dělala legraci, že beztak první, co udělám po příjezdu domů, je, že nazuju tretry a někam vyrazím. No jo, slunko svítí, ale nelíbí se mi ten rýpavý podtón. Jenomže ona to myslí vážně. A že kdybych prej chtěla být i užitečná, že jako takový čerstvý chleba z Berušky (to je pekárna kdesi za polem) by si dala. A tak já, hodná Maruška, když má "macecha" chuť na chlebíček a čerstvé rohlíčky, co bych neudělala - natrhnu běhací obleček, na záda baťůžek a s obrovskou trémou (běžím přece poprvé doopravdicky "pro něco") vyrazím přes pole, přes kaluže, proti lednovému sluníčku. Běhání "pro něco" je prima a baví mě. Očividně baví i lidi kolem, protože koukají, nic takového tu snad ještě neviděli. Cyklostezky tu vedou, sem tam i nějaký běžec se mihne na poli, ale aby tu někdo běhal i v zimě (některá místa znám už i pod sněhem) a k tomu s batohem na zádech, to se tu asi hned tak nestává. V pekárně si tlupa chlapů objednává v bufítku párečky a řízečky a nevěří svým očím, když si narvu chleba a pytlík s rohlíkama do batohu, z nohou a z hlavy se mi kouří, nasadím brejle a zase vyrazím zpátky. Na zpáteční cestě potkávám pořád ještě lidi, co jsem potkala cestou tam, jako by se zastavili v čase - aby taky ne, je to přece kousek a běžím kolem nich dvakrát během deseti minut :o) Tak si tak při běhu představuju, jak se s nima třeba časem dám do řeči a až poběžím do pekárny po padesáté, jenom na mě zavolají : "Tak co, kolik máš dneska rohlíků?" a "Maj' to eště čerstvý?" nebo "A přivezli briošky?" a popřejí mi šťastnou cestu. A psi na mě budou štěkat radostně místo rozzuřeně a na poli poroste obilí a řepka a já budu kýchat o106...
Když se z těch představ proberu, jsem už za humny, sprint u rybníka vynechám, abych nepolámala rohlíky (a přece to jeden odnes'), a jak se na dvoře vydýchávám a protahuju, říkám si, že na tom přespolním běhu přeci jen něco bude. Jenom doufám, že příště nedostane nikdo chuť na chlebíčky a "henry vejce". :o)

A pak že v Praze je blaze...