Alkoholik, masochista, nebo nula?

O letošních Vánocích jsem s velikým zklamáním musela připustit, že Ježíšek buď neexistuje, nebo že mě vůbec neslyší, nebo jsem musela celý rok tak strašně zlobit, že nabyl dojmu, že by mi měl dát prostor k přemýšlení.

Prostoru k přemýšlení jsem měla za celý prosinec tolik, až mi to milé nebylo. Když se v půlce adventu všechno tak nějak podělalo, řekla jsem si, že je blbost se kvůli tomu vykašlat na Vánoce a i když jsem nestihla vyrobit přání jako obvykle vlastnoručně, učinila jsem nálet na pomalu se plnící obchody a nakoupila přání a dárky a objednala pár věcí na internetu a těšila se, že třeba nebudu jediná, kdo se na to nevybodne.

Jenomže když se do toho připlete stěhování, nemoc jediných zbylých členů rodiny a spousta dalších povinností, co jsem asi tak čekala? Poslední předvánoční dny jsem se jenom snažila dotáhnout co se dalo, sbalit aspoň pár pytlů s oblečením a pár přepravek s knihami, obstarat s tchýní nákup nejzákladnějších potravin pro vánoční pokrmy, navštívit sestru a pomoct jí s předvánočními přípravami a tradá, byl tu čtvrtek, poslední zoufalý pokus koupit olejovou svíčku a stěhování s nemocným manželem. A Štědrý den mohl přijít.

Přišel i s deštěm, takže z plánovaného vyběhnutí bylo nic. Přežila jsem zdobení stromečku, popichování švagra týkající se mého půstu, prvního smaženého kapra v novém domě i bramborový salát s vajíčkem a salámem, který s tím naším nemá kromě brambor společného snad vůbec nic. Navíc to vypadalo, že jsem od svého drahého chytla bacila, což byl kromě láhve single malt Tullamore Dew (Ježíšek si zřejmě myslí, že jsem alkoholik!) v podstatě jediný zmínky hodný dar. Kdybych si nebývala už na začátku prosince koupila běžky, asi bych se zpila do němoty, protože mi celý ten den, ač jsem ho strávila v klidu a pohodě s těmi, které mám ráda, připadal celý tak nějak "špatně".

A tak jsem se těšila, co přijde. Přišel sníh, který na promočeném a zmrzlém štědrodenním základu ležel, jako by se nechumelilo. Boží hod jsme strávili ve třech, a jelikož dopoledne jsem věnovala duchovnu a pozdní oběd trávil trochu dlouho, k "pořádnému" vánočnímu běhu jsem se dostala až po třetí odpoledne. Vzhledem k tomu, že sluníčko (pokud svítí) zapadá ve 4, a vzhledem k okolnímu terénu nic moc prognóza. Vyrazila jsem o půl čtvrté přes pole k Psárům. Cestička byla viditelná, avšak místy solidně zavátá. Tam, kde se mezi sněhovými návějemi objevila, bylo hladké ledové zrcadlo. Spíš jsem cupitala a brodila se, než abych běžela. Ale přece to byl běh a od Psár k Libeři už by to skoro tak i vypadalo, nebýt toho, že mě zpomaloval mrazivý vítr a počínající chumelenice. Libeřský kopec jsem vybíhala v bílé tmě, proti se sunoucí auta si musela myslet, že jsem totální magor, kdo běží po silnici na Boží hod v tuto hodinu a v tomto počasí?

Moje rodina (asi kromě mého muže) je zřejmě přesvědčena, že nemyslím na nic jiného, než na běhání. Že myslím na běhání, i když je někdo nemocný, někdo umírá nebo se vdává, nebo když jsou svátky, kdy se sedí doma. Ale tak trochu jim nedochází, že to mám "trochu jinak hozený". Běh (a stejně tak kolo, plavání, chůze nebo jakýkoli jiný, pro mě velmi přirozený, pohyb) je pro mě prostředkem, jak se dobře cítit, jak ze sebe setřást tíhu světa a jak si nepřipadat jako úplný pecivál. Ale i kdyby. Kdybych myslela jenom na běhání. Stejně by nepřipustili, že stojí za povšimnutí, že bych potřebovala nesmeky, GPSku nebo lepší zimní výbavu... Bylo by to možná jednodušší, než se snažit trefit do mého čtenářského nebo uměleckého vkusu (který je velmi nevypočítavý a zná ho jen pár vyvolených). Tomu říkám dvojíté nepochopení.

Podobně jako na Boží hod jsem dopadla na Štěpána. Když po obědě začínalo sněžit a já zasněně koukala ven, začala si mě švagrová dobírat, že bych měla vyběhnout. Chudák, asi si pomyslela, že jsem vážně choromyslná, když jsem opáčila, že právě na to sněžení jsem čekala, že ať se nebojí, za pů hodinky vyrazím. Vyrazila jsem druhým směrem než na Boží hod, což byla možná trochu chyba, protože ke Zvoli chodníček rozhodně žádný nikdy nevedl, nebo to tak aspoň vypadalo. Brodila jsem se v čerstvě navátém a suchém prašanu, pod kterým to, světe div se, klouzalo úplně stejně jako včera. Ze Zvole do Okrouhla to klouzalo i po silnici, o to víc jsem si dávala majzla na zdejší řidiče. Naštěstí mě nechali na pokoji a disciplinovaně přibržďovali - viditelnost byla i přes poletující sníh poměrně dobrá, takže vlastně pohoda.

Pokud jde o běh, výkon nula, kilometry zanedbatelné, pocity napůl nic moc. Na druhou stranu, říkám si, že každá minuta, každá hodina strávená venku na čerstvém vzduchu ze mě dělá zdravějšího a silnějšího člověka. Nebo si to aspoň namlouvám. Řekla jsem si totiž, že to, co mi poslední dobou chybí na intenzitě, nahradím nepříznivými povětrnostními podmínkami. Hodlám se venku, byť po málu a pomalu, pohybovat (vyjma štědrovečerního lijáku) za téměř každého počasí.

Důkazem budiž sice krátké, zato velmi mrazivé běžkařské (chodkařské) výlety na druhém konci republiky, které sice možná trochu zlepšily moji koordinaci, rozhodně však nenapumpovaly moje sebevědomí. Trochu to připisuji zdejším neupraveným stopám, vymletým lesním cestám a ač je to s podivem, stále ještě nedostatečně silné sněhové vrstvě.
Zajímalo by mě, jestli existují místa, kde bych si připadala, že na běžkách opravdu běhám, a přitom bych po hodině něměla pocit, že mi upadnou umrzlé ruce (mimochodem, ještě teď večer mě brní prsty, jak mi ráno na hřebeni při tom překračování šutrů skoro umrzly).
Někdy si připadám jako opravdový masochista.