Jelikož víkend byl i jinak než fyzicky vyčerpávající, nějak jsem nezvládla nedělní ani pondělní aktivity a "tupě" zírala do blba, přemýšlejíc o tom či onom, tedy pokud pominu pracovní proces, kterého jsem se taky trochu účastnila, ale to jen tak trochu, aby se neřeklo. Skoro jsem se rozhodla, že je zase na čase stát se starým jezevcem, resp. jezevcovou, a zalézt do nory na zimu, zahrabat se do podzimně zimní depky a trochu si v ní rochnit. V neděli to nešlo, to jsme zase cestovali (a já si hrála na řidiče), v pondělí jsem se zahrabala mezi prací a v úterý ráno mě to přestalo bavit. A jelikož je pan ředitel z jedné nejmenované televizní společnosti příliš zaměstnaný než aby se učil anglicky, měla jsem šanci "střihnout" si výše popsaný let kdesi na maďarsko-slovenském pomezí. Po těch dvou předchozích dnech to bylo sice bolestné, ale takové ráno v Krči, to člověka dokáže naladit, jeden by se až divil. Odpoledne jsem ale přidala ještě 4km na pásu a kupodivu, noha držela. I když je kondice mizerná, měla jsem radost, i s nějakým tím kilem navíc mi to pořád běhá.
Ve středu mi nevyšly plány. Ráno jsem se jen velmi rychle zastavila ve fitku na ranní pětku a plánovala na večer spinning jako přípravu na čtvrteční výlet s Pepinou. Ale to máte tak. Nejdřív nemůžete najít auto. Pak ho najdete, ale zjistíte, že celá Praha se zcvokla a je totálně ucpaná, takže nemáte šanci dojet na místo určení včas. A co je nejhorší, i když v neděli nesvítil jen jeden světlomet (na což jste samozřejmě zapomněli, protože přece nemůžete myslet na všecko, a taky od čeho tu máme chlapy, než na auta, ne?), teď je před vámi podezřelá tma, čili vám dojde, že nesvítíte vůbec, což je před noční cestou do Brna ta nejlepší možná špatná zpráva. A jelikož váš muž musí trénovat kraviny, musíte se vrátit domů pro peníze (protože vám sebral kreditku :o))), dojet do servisu (co kdyby náhodou neměli ještě po 19. hodině zavřeno?), pak do OBI (i když nemůžete říct, že nevíte, co by) a koupit žárovky a vyměnit je ve světle lamp na parkovišti za pomoci náhodného kolemjdoucího, protože vyměnit si je sice umíte, ale vyndat z toho "lůžka" je ne a ne, co to je sakra za pitomý auto? Nemluvě o skutečnosti, že obrysovka (která pro jistotu taky rupla) na to auto je nesehnatelná, a to jak v OBI, tak na několika benzinkách. V půl deváté přijedete domů, umyjete si pěkně zasviněné ruce, sbalíte svoje i manželovy nutnosti (já - Pepina + potřebná výbava, on - pracovní materiály + oblek) a doufáte, že cestou neusnete, protože on, on usne stoprocentně, o tom není pochyb. Do Brna pak odjíždíte s pocitem, že vaše existence je pro život toho druhého nezbytná skoro jako plíce, trochu však pochybujete o jeho přínosu pro opačnou stranu. On se vám odvděčí mikinou krav maga, ve které vypadáte jako hodně nebezpečná mladá dáma, přesně taková, co se po večerech hrabe pod kapotou auta před OBI. :o)
Vy ale víte, že tohle všechno podstupujete (kromě jiného) hlavně proto, abyste mohli vypadnout mimo Prahu, dokonce mimo Brno, do krajin, které jsou nové a neprobádané.
Z Brna jsem se rozhodla vzít Pepinu na jihozápad, kde jsem jezdila naposledy v roce 2000 na svém prvním červeném RM. Po desáté ráno (kdy se teplota prudce vyšplhala z -0.2 na 5°C) sice kolem řeky Bobravy ještě skoro mrzlo, ale to mi vůbec nevadilo, jelo se za krásami jižní Moravy. V Ořechově jsem obdivovala 3 kostely, v Dolních Kounicích jsem se zastavila zbožně před čnícím portálem kláštera Rosa Coeli, a pak jela dál někam, kde to vypadalo na mapě zajímavě. A vpravdě to zajímavé bylo, i když oproti původní domněnce musím říct, že to kolem Brna zas tak moc placaté není. Trochu mě zaskočila značka kopcovitých serpentýn v délce 4 km, ale to dlouhé stoupání stálo za to - projížděla jsem jelení oborou, kde byly jenom stromy, slunce a já na silnici, po které nikdo nejezdí. 
Tedy téměř nikdo. Jediná škoda je, že když je člověku na kole zima, nechce se mu zastavovat, natož vytahovat foťák nebo mobil a zkřehlými prsty se pokoušet tu nezachytitelnou tichou nádheru vyfotit. Z jelení obory to byl už jen kousek k Moravskému Krumlovu, kterému jsem se ovšem jako "oficiální" pražák hned za cedulí lákající na Slovanskou epopej vyhnula a jela prozkoumat místní step (podle mapy to je opravdu step!) a okolí říčky Rokytné. 
Zase kopec, ale krásnej. A pak Ivančice a co nejkratší cestou zpět. Sice to trvalo ještě hodinu, výlet nakonec nepřekonal ani 80km, průměr dobrý skoro i pro Bobinu, ale užila jsem si to děsně. Jen ty nohy, ty zase rozmrzaly sto let...V pátek nohy bolí, zatuhly zase někde na D1. Sice se mi podařilo je rozběhnout, ale v sobotu se jim nechce nikam, i když je venku úžasně. Nakonec je přemluvím k výletu s rodinnou návštěvou, při kterém s Bobinou prozkoumám lesy kolem Horních Jirčan a Psár. Po kafi a trojhránkách u rodičů (bazén jsem díky vlastní lenosti a pozdní organizaci celého výletu nestihla) se vracím starou známou trasou a začíná mi připadat, že Závist už znám jako svoje vlastní boty a zbraslavská cyklostezka je mi druhým domovem (je čím dál nudnější, ale zato rychlá). Tentokrát naštěstí tolik nemrznu, konečně jsem se totiž odhodlala zkusit starý osvědčený vynález - igelitové pytlíky do bot. Překvapivě domů nepřijedu jako rampouch a dokonce se večer doplazím do fitka, abych se naložila do vířivky a prohřála tělo v sauně. Na nedělní závod to rozhodně nevypadá, ale nohy se asi vzpamatovaly, dikybohu.
V neděli má být krásně a když už jsem zbaběle vynechala kros Prokopákem (běh mi jde, nebolí, ale nerada bych svoji mizernou formu stavěla na odiv komukoliv, kdo by mě mohl znát), pokouším se vyhnout místu, kde bych mohla běhu zavazet, a naplánuju si objevování Ameriky, kde už jsem nebyla rok, skoro na den přesně. Jenomže ráno je hnusně, tedy zima a sychravo, už v Prokopáku začínám tuhnout, k tomu potkávám podezřelé lidi s pytlíkem mouky, jak kreslí šipky po zemi, a jejej, tak to jsem tak úplně nevychytala. Tak jen opatrně, ať jim ty šipky nezničím. Když vidím, kudy bych musela běžet, jsem ráda, že jsem to vzdala. Časy v loňské tabulce výsledků hrstky závodníků ani zdaleka neodpovídají mým nejideálnějším časům na rovném asfaltu, někdo sice musí být poslední, ale to já prostě neumím. Ještě ne. A jak tak dávám pozor na šipky a přemýšlím, že pokud 12 dneska vyběhl, už bude asi doma, takže tu fakt nikoho známého nepotkám, málem se na mostku srazím se "strejdou" v červené bundičce, co si tak jako mir nichts dir nichts běží a zdá se mi nějaký povědomý, že on to bude ten, co se známe už skoro rok jenom virtuálně? Až se mi tomu nechce takhle poránu věřit, tak jenom slušně pozdravím a říkám si, tak jsme se asi přece potkali, ani o tom nevíme :o) Ještě chvíli se tomu směju, že nás ten osud asi fakt má rád, ale pak už mířím do hlubin Holyně a dál do Slivence, trochu zase bloudím, ale nakonec se dostanu na červenou k Cikánce a sjedu tu příšernou skálu nad údolím do Radotína, sice se musím jistit jednou nohou, ale sešup je to pěkný, jen kdybych se tolik nebála. Na druhé straně cesty se vydám směrem ke Kalinovu mlýnu a Chotči, ale někdo tady musel brutálně pršet nebo co, bořím se do bahna i s Bobinou, mlaskáme, kloužeme, bruslíme, divže nespadnem, takže spíš polojdu než polojedu, bahno až za ušima, Bobinu pod ním už skoro nevidím. Když se pak navíc (nějakým záhadným pohnutím orientačního smyslu) ocitnu už zas v úvoze směrem k Třebotovu, který prostě vyjet celý nejde, takže tím listím a kamením zase místy tlačím, je mi jasné, že Amerika musí počkat, možná až do jara.
Vynahradím si to touláním se po lesích nad Černošicemi, ale trochu mě to celé přeci jen mrzí, už je zase fůra hodin a já dojela sotva za hranici Prahy. Když se to vezme ale kolem a kolem (a kolem rozhodně taky), ten výlet za to koneckonců stál. Bahno všude, ale kde jinde byste za jednu cestu viděli tolik barev? Listí je zlaté, měděné, hnědé, žluté i zelené, na duši klid, co víc si můžu přát? :o)
No comments:
Post a Comment