Mysterious ways of life

Minule jsem slíbila vysvětlit bubovi, jak je možné, že S. vlezl na kolo a když ostatní v pekle běhali, což on moc nemusí, jel za nima po dvou, což, jen tak mezi náma, taky moc nemusí. Možná ještě víc než ten běh. Ale to máte tak. S. je chlap. A chlapi, jak známo, jsou úplně jiného rodu než ženské. A tak jsem už vůbec nebyla překvapená, že když S. v úterý nad ránem dorazil, otřásal se celý barák, protože skákal v podstatě po jedné noze, protože tu druhou moc používat nemohl. Důvodem je bylo úplně banální zranění (jenom takový malý "výronek"), který si udělal už předešlou sobotu (hned 1. den kurzu) a se kterým celý kurz (resp. spíš "sadomasochistický buzerkemp") absolvoval (proto ta výjimka od běhání), a aby to nevypadalo blbě, radši si tu nohu poslední den už úplně dorazil, když na ni blbě šlápnul, aby bylo už konečně jasné, že je zraněn. Mně to teda jasné bylo hned. Jemu to došlo asi až když přijel, protože to už se nevěnoval válení po podlaze, plazení, boxu, zápasu a jiným podobným činnostem, ale vykročil do normálního světa, kde se po prvním kroku málem svalil. A tak si dopajdal do protetiky pro francouzské hole, k doktorovi na rentgen a od té doby je zraněn oficiálně, no to se mi teda ulevilo, že teď už má na to papír, může s ním mávat, když budu odmítat mu vařit, prát či uklízet (jako bych to někdy dělala, že...).

Přitom třeba já mám jednu nohu taky chromou. :o))) Ale to se pak stane, že při krosovém tréninku v Krči dvakrát spadnete na hubu a nabijete si koleno tak, že vás z toho přestane bolet lýtko. Ještě nevím, jestli to funguje 100%, ale zatím to vypadá, že "vyhánění čerta ďáblem" funguje a možná to nebude ani tak zlé.
K tomu ten mysteriózní zážitek - v úterý ráno si vzala GPS zase neplánovaně volno, ale neřekla mi to, tak jsem ji pěkně pustila a běžela (a upadla a vstala a běžela dál), ale na konci běhu mi program nahlásil chybu aplikace a v závěru jsem zděšeně zjistila, že jsem překonala vzdálenost 84km, a to prosím za necelou hodinu. To by ještě nebylo tak divné, kdyby ten můj "let" neměl i mapu. Vyrazila jsem totiž podle něj ze severního Maďarska a přes jižní Slovensko opsala krásný oblouk zase až na hranici, to vše někde mezi Miskolcem a Balassagyarmátem. No neni to úžasný?

Jo a ještě jeden kousek. Totiž kus. Barák. Barák je totiž kopec, přes který se jede z Vlachovic k Vizovicím a poměrně výrazně snižuje kilometráž na trase VK - Zlín. Jenomže Barák je taky pekelně strmý a dlouhý a v zimě neudržovaný, takže ta úspora je fakt relativní. Ale je to taky takový test správného cyklisty. Něco jako Stráně nebo Řevničák nebo tak něco. A o víkendu byla zima jako blázen, a tak bylo potřeba se zahřát a jelikož jsem dopřála Pepině první výlet na Valašsko, pěkně jsem si ten test na sobotní dopoledne naplánovala. Je pravda, že když jsem ráno pořádala druhou housku a těšila se na máminu buchtu a bylo 9 a na meteostanici 2.5 °C, opouštěla mě chuť, motivace, síla i odvaha, všechno. Mámina jablečná buchta a teplo kuchyně je přece stokrát lepší než nějaký místní "Strmilovák", kde se to hemží značkama 12% a 15%, kterej blázen by dobrovlně... No kterej, samozřejmě, že já.
A tak jsem v 9:30 vyrazila, se zmrzlýma nohama vyšplhala ty ošklivé kopečky (nezapírám, že z druhé strany by to bylo ještě mnohem horší), pokochala se neopakovatelnými výhledy na Vizovické vrchy, Vsetínské vrchy i Bílé Karpaty a pak jsem si "pro radost" přidala kopec zvaný Sirákov mezi Vizovicema a Vsetínem, ale tam už měli narozdíl od předešlého úseku nový povrch a taky ten kopec někdo naklonil vcelku inteligentně, takže žádné hnusné značky, jenom pěkně pomalý rovnoměrný stoupák.
Ze Vsetína už jsem trochu spěchala, ale to se po té rovince prostě nedá, zásadně to tam fouká opačným směrem. A tak jsem přijela domů až po půl jedné a zmrzlá jak rampouch. Ale Pepině se na Valašsku moc líbilo. A to ještě nevěděla, že ji příště vezmu až do Brna :o) Ale o tom až jindy.