Na stará kolena

V pondělí jsem měla z toho bikového minivýletu takovou euforii, že jsem přikývla na další v pátek. Byl mi slíben výlet (možná i) s překvapením, které ovšem vyšlo jenom tak napůl, protože se zjistilo, že Krčák mám už proběhanej fakt skrz naskrz. Proto mě žádná z vybraných stezek nepřekvapila. Vzhledem k průvodci mě nepřekvapil ani fakt, že byly vybrány. Kdo byl překvapený, byla ovšem Bobina - bohužel její majitelka moc dobře věděla, kam jede, tudíž jí bylo jasné, že tohle (no a tohle už vůbec, o tamtom ani nemluvím!!!) prostě nedá, i kdyby se rozkrájela. Je to v hlavě, je to v hlavě, ano, Honzo, je to v hlavě, ale taky v nohách a kolech a vůbec. A tak jsem se chvílema už jen zoufale pochechtávala, že jsme měli jít spíš na pěší túru, to že by mi šlo líp.
Legrace ovšem začala u Modřanské rokle. To už mi bylo totiž jasné, že dneska dělám blbce a budu furt tlačit nebo se marně v kopci snažit nasednout. Když přišel první brod, výskala jsem radostí, brody já ráda. Ten druhý už byl trochu krkolomější, ale ještě jsem ho přestála (i když, trochu jsem litovala kohokoliv, kdo by mě v tu chvíli viděl, musel na mě být fakt dokonalý pohled, jak tam stojím s kolem ve vodě, levou stranou se opírajíc o břeh, pravou se zoufale, no možná spíš rezignovaně, snažím šlápnout a někam se posunout). Před třetím brodem už jsem si postavila hlavu, protože mi přišlo, že má prudký břížek a Bobina se zaboří. Když už jsem se odhodlala, bylo pozdě - Bobina se uprostřed potoka zasekla a já ji nerozjela, nohy šly do vody. Včera mi bylo všechno jedno. Už jsem ani nezuřila, ani se nestyděla, už jsem prostě jen odevzdaně tlačila Bobinu dál a čekala, co bude za další zatáčkou. Když to vemu kolem a kolem, ukázalo se asi tohle:
1) je to v hlavě;
2) ať mám Bobinu seberadši, bude to chtít změnu
3) jsem srab
4) měla bych se konečně naučit jezdit na kole
5) možná bych se pro jistotu měla naučit i plavat

Na nábřeží už se opět stmívalo, v nohách mizerných 30km tempem, za které by se přední světoví maratonci styděli. V Podolí na křižovatce jsem přesvědčena, že dnes už mě opravdu nic nepřekvapí. Holka sebevědomá, řekl si někdo tam nahoře, je třeba jí trochu srazit hřebínek, ať ty narozeniny oslaví se vší parádou. A tak, když jsem konečně projela křižovatku, nepodařilo se mi Bobinu dostat mimo koleje, podjelo jí kolo a já se natáhla na přažské kostičky jak široká tak široká.
Říkala jsem si, že to je fajn, že to odneslo "jen" to levé koleno. Dnes už je mám slušivě modrá obě.

Nejsem si jistá, že má smysl, abych si kupovala nové kolo. Nejdřív by to chtělo vyměnit hlavu a nohy.

Tož tak.