Just Holiday

Už je to chvilka, co se tu objevil poslední příspěvek, a tak mám spoustu restů a hlavně - spoustu věcí, co jsem chtěla sdělit. Je pravda, že moc nevěřím, že to tu čte někdo, kdo by nevěděl, že jsem byla tam a tam a zažila to a to, ale pro pořádek...

21.6. byl zase jednou nejdelší den v roce a my ho oslavili o den později jak se patří ve vyšších kruzích - velvyslanci se moc nevykecávali, premiér byl stručný a vtipný, jídlo bylo dobré a pití bylo dosti. K tomu prostředí Trójského zámečku a baltsko-skandinávské speciality, slunovrat jak se patří.
Ten den jsem pořád strašně spěchala, a tak se stalo, že se v tréninku objevily intervaly na pásu, kdy jsem zvládla 9km za 45min., no měla jsem ze sebe v tom vedru radost, musím se pochválit.
Ve středu tradičně na střídačku spin, i když jsme původně (pokolikáté už???) měli vyjet s t. na silnice, nějak jsem měla krizi a samotnou mě to kolo jaksi nebavilo... Ve čtvrtek večer jsem si nádherně zaběhla rychlých 10.5km kolem Vltavy a přiběhla zase o kus lépe naladěná - tak krásný večer už jsem dlouho nezažila. Horko u řeky ustupovalo, slunce zapadalo nad Strahovem, ze Smíchova voněl slad a mně to běželo skoro samo. A hlavně - na sobotu jsem si chystala "dárek" a čtvrtek mě utvrdil v tom, že můj cíl není tak nereálný.
V pátek jsem ještě naposledy strávila odpoledne v knihovně Národního muzea a po páté jsme konečně vyrazili směr východ.

Být na Moravě a vědět, že se v sobotu běží v Olomouci půlmaraton, kde bude snad každý kromě mě, a že v neděli se na druhém konci republiky běží poutní maraton a tam taky budu chybět - moje hrůza ze závodů se o nic neumenšila, jen se mi jaksi čím dál tím víc zdálo, že už bych ji konečně měla překonat, protože takhle budu akorát "závistivě" koukat na ty závodníky, lepší i horší, a bojovat dál jenom sama se sebou. A tak, když jsem věděla, že na poutní maraton ani půlmaraton nemůžu a na olomoucký se bojím, rozhodla jsem se zase jednou dokázat aspoň sama sobě, že se nemám čeho bát a 21km není hranice nepokořitelná. Naštěstí to byla přesně vzdálenost, která odpovídala okruhu po vesničkách v okolí mého rodného města, tak jsem se v sobotu ráno před osmou vyhrabala z domu a v klidu, pohodě a rozjímání si otestovala valašský asfalt i svoje kolena. Cestou jsem potkala dřevorubce, babky spěchající do obchodu, rybáře, děti na kolech, černého bociana, bílého bociana, automechaniky, policajty, zemědělce a v závěru i holku na silničce, co na mě nadšeně mávala:o))). To sobotní dopoledne bylo nádherné, protože jsem věděla, odkud a kam běžím, běžela jsem místy, která jsem třeba už dlouho nenavštívila, ale která dobře znám, najednou se mi kopce zdály menší a vzdálenost kratší, a tak jsem si (za pomoci mp3) pobrukovala a když jsem uviděla naši kapličku (to jsme měli jako děti takovou hru, vždycky když jsme přijížděli odněkud zdaleka, předháněli jsme se v autě, kdo první uvidí kapličku, a děsně jsme pokaždé řvali, když jo), rozlil se ve mně pocit štěstí, protože ač třetí, byl to můj první půlmaraton, který jsem si užila od začátku až do konce, bez bloudění, bez semaforů, přechodů pro chodce a čoudících aut.
Pokud jde o výsledek, těžko říct. GPS začala měřit až za prvním kilometrem (a prvním kopcem), takže jsem, dobíhajíc domů, málem dostala infarkt, že to je teprve 20, když už jsem měla být na konci, ale kousla jsem se a ještě kousek přidala a v závěru to bylo pár sekund pod 2:00, v což jsem ani nedoufala. Jenomže co z toho, když doma vám na to řeknou akorát, že jste blázen a že byste měli mít rozum, případně něco o šílenství a tak. To pak ta radost rychle vyprchá.
Jelikož v sobotu mě ještě čekala spousta práce a výlety a tak, byla jsem večer akorát pěkně přetažená, a když jsem po sklence vína nebyla schopná skoro ani mluvit (natož se bránit poznámkám typu "blázen" "šílenec" "nerozum" a "jen počkej"), pochopila jsem, že mě čeká vypečená dovolená.
V neděli totiž měla začít naše minidovolená v Tatrách. A byla opravdu mini, ve čtvrtek už jsme šli všichni do práce. Ale to nám (mně) nic nebránilo posbírat zážitků maximum, co to šlo.
Vezmu to velice stručně, neb bych to spisovala zase týden.


neděle 27.6.2010
V 7:50 vyrážíme z V.K. do H.L., kde vyzvedáváme Lenku a Oťase (O. měl den předtím koncert, vlastně dva, takže si dokážete představit, jak moc byli vyspaní :o))). V 8:15 vyrážíme směr východ - čeká nás opět nekonečná cesta, která se sice otevřením dálnice na úseku Púchov - Žilina o dost zkrátila, ale pořád je díky vesnicím mezi Žilinou, Martinem a Ružomberkom delší než jakákoli jiná.
Před 12 přirážíme do Dolného Smokovce a dáme si u bráchy kafe, aby mohl mezitím být douklizen náš byt. Všichni se vrhneme na obrovské puzzle největších mrakodrapů světa, které dostal Michael k 1. sv. přijímání (já teda žádné takové dary nedostala, copak jsou to narozeniny???). Každý přispějeme svým dílkem ke složení a jdeme se ubytovat. Od tatínka mé drahé švagrové se nám dostane rady, že jelikož je krásně jasno (a vedro!!!), ať nás ani nenapadne jít někam na symbolický cintorín, protože tam houby uvidíme, a ať se koukáme vyvézt lanovkou na Skalnaté. Simon, já a lanovka - ha ha. Ale nakonec v ní sedíme všichni čtyři a děláme, že pod námi nic není, vůbec si nevyprávíme historky o tom, kolikrát to spadlo a co by se stalo kdyby a vůbec nemluvíme o větru, bouři a špatném počasí. Jsme hrdinové, ve výšce 1751 nebo 1754 m n.m. vyskáčeme z kabinky jako laňky a co teď? Je neděle odpoledne (14:50), na magistrále jako na Václaváku (proč se tomu asi říká magistrála???), a tak se rozhodneme vylézt ještě kousek, na Velkou Svišťovku. Ne že bych těch včerejších 22 + 5 km v nohách necejtila... Ale vylezli jsme, slezli jsme (no, ty 3 řetězy k Zelenému plesu daly některým dobrým duším zabrat) a přežili jsme i neeeeeekonečnou cestu od Brnčálky do Lomnice, která je děsně nudná, bolí z ní nohy a já i Sim ji svorně nenávidíme.
21:00 večeříme v Motorestu Raimund, kde mají převelice dobré bryndzové pirohy pro pány, kuřecí pro mě a řízek s tatarkou pro Léňu, což se ukázalo po celém dni skoronejezení, následováno štrúdľou a doma pár oříšky, jako ne úplně nejlepší nápad.

pondělí 28.6.2010
6:00 Vstávám, jako obvykle dávno před zazvoněním budíku. Chystám svačinu, s obavami koukám na těch pár neškodných mráčků venku a divím se, že ještě po sedmé není nikdo vzhůru. Po sedmé se objeví L+O, L. vypadá, že ji přejel parní válec. Ptám se, co je, a dozvídám se celou pravdu o řízku, štrůdľe i oříškách - nedočkaly se strávení. Odmítám, aby L+O kamkoli šli a ponecháváme je vlastnímu osudu, tedy v posteli, a vyrážíme směr Štrbské pleso s úmyslem zdolat Bystrou lávku mezi Mlynickou a Furkotskou dolinou.
Nad horam se stahují mraky, je trochu vlhko, padá dokonce pár kapek, ale doufáme, že se to zvedne. Očividně jsme toho názoru jediní. Nepotkáváme ani živáčka, až pod vodopádem Skok, který známe už z roku 2007 (já teda pravda déle, ale zase o to mlhavěji), potkáváme fotografující pár, který ovšem zůstává tam, kde je, vzhůru k šedivým mrakům stoupáme jen my dva, řetězy u vodopádu jsou studené, kameny kluzké, ale nadšeně překonáváme i další kaskádová údolí. O kousek dál pozorujeme páreček svišťů, který se vůbec nebojí. V nejvyšším údolí si dáme u plesa sváču a chystáme se na posledních "pár" metrů nahoru. S. je nadšen, neb traverzujeme sněhová pole. Mraky jsou šedivé, nikde nikdo, v dolině mi začíná být ouzko, zvlášť když kus pod sedlem slyším, jak kdesi opodál padá kamení. That makes me kinda nervous.
Ona ta lávka zas taková sranda neni, průlez je to celkem úzký. Sotva přelezeme na druhou stranu, mám pocit, že nás někdo dobíhá. Blbost. Jenom další minilavina.
Cestou z Lávky potkáváme poměrně tlustého chlapa s hůlkama a batohem. Jde sám. Úplně sám. A v uších má sluchátka. No potěš kočko. A opodál zase padají šutry.
Cestou do Furkotské doliny potkáváme ještě dva páry, jeden mladší, jeden starší, ale jinak nikoho. Neuvěřitelně si užívám ten klid v neomezeném prostoru.
Ale doliny jsou v Tatrách dlouhé a my máme ze včerejška nekonečné doliny plné zuby, tak se rozhodneme uhnout k Chatě pod Soliskem, odkud jsme připraveni opět pokusit naši chrabrost - chceme dolů sedačkovou lanovkou (Tak nevim, která mi přijde míň příjemná. Tedy vlastně jen ta představa, když už tam jste, kocháte se, to je jasné. Ale koukat se dolů? Ani náhodou!). Chata pod Soliskem je narozdíl od dosavadní trasy turisty velmi oblíbená - je přecpaná vevnitř i na terase, mluví se tu německy, polsky, rusky i slovensky a všude, všude kolem jsou lidi. Velmi rychle se posilníme a prcháme, ani nám ta lanovka nepřijde tak děsná.
Mezitím vyrazili i L.+O., stejným směrem, míjíme je cestou ze štrbského v električce. Nakonec vylezli až ke Skoku, ale večer je na nich vidět, že mají dost. My jdeme ještě na večeři s bráchou a přicházíme vybaveni "hrůzostrašnými" historkami z oblasti, kam se chystáme následující den. Nenápadně L.(+O.) odrazuju, protože se děsím představy, že L. zůstane viset na řetězech a nebude moct tam ani zpátky. To prej se stalo, S. to četl někde na webu. A ti lidi tam pak prej museli 3 hodiny čekat.

úterý 29.6.2010, svátek sv. Petra a Pavla
5:00 - Sluníčko vysoko na obloze a já se budím s hrůzou, že jsme zaspali. Nezaspali. Venku je úplně čisto a já se ještě chvilku převaluju a pak jdu chystat svačinu na celodenní túru. Dneska to nebude jen tak.
7:00 - Už jsou všichni vzhůru, L.+O. snídají jogurt a jablko, my se cpeme sacharidy. Mám nabaleno též dost na den. L.+O. si zabalí hořkou čokoládu, sušenky a 2 jablka. Začíná mě bolet břicho. Nervy. Zřejmě jsem jediná, kdo si nemyslí, že jdeme na odpolední výlet do Průhonic.
7:42 - električka do Starého Smokovce, shodneme se na tom, že je dobré si cestu zkrátit, a čekáme na 1. lanovku na Hrebienok, která jede 8:30. Většina čekajících jsou Češi. Bohužel.
8:45 vyrážíme z Hrebienka. Díky mým dokonalým slunečním brýlím zaměním zelenou značku za modrou a ocitáme se dole u Bielovodských vodopádů. Vracíme se, předběhli nás všichni, včetně národnostně neidentifikovatelné pěkně nakynuté rodinky v kraťasech, teniskách a minišatech, které z 15-letých bílých buřtíků odhalují víc, než by můj (a jakýkoli jiný) muž asi chtěl vidět. U Obrovského vodopádu necháváme L.+O. za sebou a pokračujeme dál sami k Zamkovského chatě, kam přicházíme o 10minut po limitu udávaném rozcestníkem. Krátce se posilníme, zařveme na příchozí L.+O., že se sejdeme na Teryně a vyrazíme stoupacím tempem vzhůru do Malé Studené doliny. Podaří se nám předběhnout buřtíky, páreček s minipsem a několik dalších skupin českých turistů. Taktéž míjíme horského nosiče s barelem vody a jinými věcmi, který chcípá vedrem ještě víc než my, což nás trochu povzbudí.
Na Teryně jsme něco kolem 11:00, z Hrebienka čistého času 2:15, což znamená výrazné zrychlení na úseku Zamkovského - Téryho chata. S. je rychlý, nezastavujeme nikde zbytečně, až na chatě si dává kapustnicu a svačinu. Já se spokojím s pytlíkem oříškovo-rozinkovo-brusinkové směsi, ve 2.015m n. m. nějak přestávám mít hlad. Ale vím, co nás čeká, energie bude potřeba.
11:30 doráží L.+O., L. vypadá, že se zhroutí. Na moji otázku, co že se děje, jenom ne příliš vlídně odsekne, asi má fakt dost. Uklidňuju ji, že s námi nikam nemusí a že je přece nikdo nehoní, ať klidně zůstanou. V duchu si oddechnu, protože vidět takhle vyřízenou L. viset na řetězu je skoro horší noční můra než že zaspím do práce.
Vyrážíme směr Priečne sedlo a dav po nás přišedších turistů zanecháme u chaty. Obejdeme jeden kopeček a otevře se nám pohled na dolinu se sněhovými poli, v nichž jsou patrné stopy po traverzu. Taktéž vidíme, že jeden ten traverz končí u stěny, kde kdosi visí a moc se nehýbe. S. jako obvykle zahlásí, že ses asi pos...., ne???, ale má duši dobrodruha, a tak do toho jde se mnou.
Cestou mu vysvětluju, že před 12 lety, kdy jsem tu trasu šla naposled, jsem ji vyskákala jako kamzík a vůbec si nepamatuju, že by byla tak strašná. A že přece není možné, aby tam chodily takové davy, kdyby se to nedalo vylézt. Na sněhovém poli pod sedlem ale dostávám strach i já, není se čeho držet, sníh taky není moc pevný a svah je dost prudký, takže stačí jedno uklouznutí a jsme dole. Navíc nám začíná na záda šlapat skupinka natěšených českých mlaďochů, kteří se vynořili odněkud od Sedielka a očividně děsně pospíchají, neb jsou dychtiví zážitků z lezení.
Sněhové pole končí přímo pod skálou, na níž visí dlouhý řetěz. Jdu na to. Je to děs, už jsem vyšla z praxe. Štve mě to. Tepy mám na 158, dýchám jako prvorodička a víc než strach mám nervy, protože za mnou leze S., netuším, jak se s tím popere, bojím se, že se to s ním urve, má přece jen metrák, a k tomu za ním ti mladíci, vypadá, že ho taky pěkně znervózňují. Jenomže není jak je pustit dopředu. A tak lezu, řetězy jsou dlouhé, takže všichni za mnou musí čekat, i kdyby se zbláznili, nenechám je na ten řetěz šáhnout, než přelezu na další. Jak spěchám, místy nevolím nejlepší cestu a to mě znervózňuje ještě víc. Asi v půlce stěny kolem mě proleze jako Spiderman dohněda opálený stařík (Čech) v zářivě zelených trenýrkách a leze dál nahoru jakoby nic, jeho cesta (mimo řetězy) se zdá být mnohem bezpečnější, vždycky má něco pod nohama. Já chvilkama ne.
cca 13:00 jsme v sedle a horský muž, sedě na skále nad sedlem, nám radí, jak slanit (sřetězit?) dolů. S. je následován mladíky, kteří zřejmě i se zbytkem skupiny k horalovi patří, takže tam s ním zůstávají a teď už nám nešlapou na paty, teď zase my šlapeme na paty skupince cca 10 německých turistů, kteří se na sebe lepí v drolícím se svahu a když jednu z nich předbíhám, zařve na mě Vorsicht! Stein! Vorsicht!, no jo, oni jdou totiž strašně neopatrně a to se pak jeden nesmí divit. Předběhneme je a přejdeme další sněhová pole, v nichž S. několikrát jednou nohou uvízne až po kyčel, vždyť to říkám, má metrák a nikdo neví, jak moc odtálý ten sníh je.
Před 14:30 se blížíme ke Zbojnícke chatě, na posledních metrech nás předbíhá (opravdu běží!) ten horal v trenýrkách, těší se na kapustnicu. Akorát Češi tomu tady říkají "kapustová polívka", což mi trochu trhá uši.
15:00 nebo tak nějak se, posilněni a odpočati, vydáváme zase dolů. S. po necelé hodince už fakt bolí z těch šutrů nohy, není se co divit, ale 16:20 jsme na Hrebienku, 16:30 nám jede lanovka dolů a i s nákupem potravin stíháme električku 16:55 do Dolného. Přesně hodinu po L.+O. Fakt nechápu, že jsme takoví rychlíci :o)
20:00 jdeme ještě do motorestu na pivo a rozhodneme, že jelikož toho mají všichni "plný kecky", jdeme zítra jen na Symbolický cintorín a pojedeme rovnou domů, čeká nás přece jenom 600km.

středa 30.6.2010
Ráno balíme, cca v 10:00 vyrážíme od auta k Popradskému plesu, což je 5km po asfaltu, nuda, místy po sluníčku, je děsné vedro, zbytek výpravy se plouží, já jdu 500m před nima, protože ploužením bych tam nedošla (to já moc neumím - buď můžu jít, a jdu rychle, nebo nemůžu a jsem mrtvá, čili raději nejdu vůbec), taky jsem trochu naštvaná, protože mám pocit, že tam všichni jdou jen proto, že jsem to naplánovala, ale že se jim vlastně vůbec nechce. Já přece nikoho nenutila. Ale nakonec pochopím, že některým lidem se chce, i když u toho vypadají děsně otráveně a utahaně a tak, takže je nechávám být a užívám si posledních momentů mezi kopci.
V 11:50 si dáváme oběd na Popradskom plese, před 13:00 vyrážíme směr Praha.
Cesta je to opět nekonečná, odřídím skoro 500km, takže jsem v 21:30, kdy parkujeme u baráku, totálně vyřízená. A v Praze je vedro jako blázen a hluk a lidi a vůbec se to ani trochu nepodobá tomu božskému klidu ve 2,000m n.m. Škoda.