22-05-2010, Along the coast and the GIANT prince

Asi vím, proč jsem se první den tak dorasovala. Chtěla jsem se aspoň trochu vyrovnat klukům, jejichž páteční trénink vypadal ve výsledku tak, že měli ruce samá modřina, nemohli se otáčet, ohýbat, nic držet, nedejbože spát. A vzhledem k tomu, že jeden z nich spal vedle mě a celou noc se převaloval a při každém tom překulení strašně hekal bolestí, byla i moje noc trochu trhaná...

A tak jsem si ráno dala oraz. Vydala jsem se podél pobřeží do nějakého středověkého městečka, které vypadalo na mapě a v průvodci děsně zajímavě. Nechtělo se mi po dálnici, tak jsem jela objevovat pobřežní Via Aurelia, očividně oblíbenou cestu všech italských cyklomaniaků, protože jich tam bylo dopoledne tolik, že se čtyřicátým mě počítání přestalo bavit a tak ani nevím, kolik jich dohromady bylo. Ano, Italové jsou národ cyklistů. A taky národ chaotických pravidel, pokud nějaká existují. A tak jsem se po pobřeží posunovala rychlostí skoro šnečí, možná bych byla i na kole rychlejší. Což jsem se, v rámci relaxace a v domnění, že „cestička je to pěkná, ne zas tak kopcovatá, vyjedu si nožky“, rozhodla hned odpoledne zjistit. No, ono zase na pobřeží třeba dost fouká, je tam dost aut (ovšem díky několika cyklistům, které jsem ráno viděla vybavené rouškou nebo šátkem přes nos a ústa, jsem se na tuto skutečnost připravila), hodně chodců, které je nutné pouštět přes cestu a taky sem tam nějaký ten kopeček kolem útesů (nechápu, proč kolem útesů se cesta zásadně zvedá). Ale to mi dopoledne bylo jedno. Navštívila jsem nějaké odlehlé středověké městečko, kde jsem si dala zmrzku a cappuccino (já vím, už jsem s tím trapná...), prošla si uličky, udělala pět a půl fotky a zase to otočila zpátky.

Po poledni jsem sedla znovu na kolo, i když to původně nebylo v plánu. Jelo to, ale nohy mě bolely z předchozího dne jako prase. A taky jsem si zapomněla přizvednout sedlo, což jsem si myslela, že mohla být jedna z příčin mých bolavých kolen. Nenáviděla jsem každý metr převýšení, každý závan větru, nemluvě o cyklistech, kteří jeli proti mě a měli takové tempo (možná jsem byla taky špatně zpřevodovaná, ale spíš to bylo těma neschopnýma nohama), že jsem si o něm mohla nechat zdát. Pak se za mnou, někde u Loana, zjevil jeden v mém směru. Chvilku jsem ho táhla a říkala si, jestli se za mnou drží těsně jen tak ze srandy, že se chce koukat, jak dlouho to vydržím, nebo jestli fakt chce táhnout. Kus před městem mě předjel. Princ na černém GIANTu. Se zlatem vyšívaným dresem, se zlatými prsteny... No prostě Ital jako když vyšije. Naštěstí moc nemluvil, chvilku mě táhnul zas on, a pak u jedné benzinky zmizel. Jako přízrak se objevil, jako přízrak zase zmizel.:o) Ač jsem doposud viděla cyklistů na silnicích požehnaně (a 90% z nich silničkářů), tohle bylo první setkání z blízka. U těch ostatních, abych pravdu řekla, mě zaráželo několik věcí:
1) dost italských cyklistů neví, co je to helma – vystačí si s kšiltovkou nebo šátkem, případně spoléhají na to, že je ochrání nagelované černé kadeře

2) italští cyklisté jedou a jedou a nehledí ani vpravo, ani vlevo, nezdraví se – až na výjimky, kdy potkají opravdu kamaráda

3) italští cyklisté zásadně nejsou cyklistky – za celou sobotní cestu po pobřeží, jednou autem a dvakrát s Pepinou, jsem tam byla jediná

Dojela jsem do míst, kde už byly jen šíré pláně, obrovsky rozlehlé skleníky, vítr, žhnoucí slunce a víc už nic. Tak jsem to otočila, chvilku se předháněla s jiným Italem (pro změnu bez helmy) a pak už jsem jenom šlapala a šlapala a chtěla být zpátky, protože cesta kolem pobřeží byla trochu znouzectnost, chtěla jsem najet nějaké kilometry, ale nechtělo se mi do kopců. Výsledkem byly pármetrové vlnky kolem pobřeží, kterých nakonec tak málo nebylo. Stihla jsem se ale vrátit dřív než kluci, konečně jsem vyhnala průměr nad 25 km/h a nohy sice bolely (hlavně ty kolena), ale vypadalo to, narozdíl od předchozího dne, že neumřu, ba možná, že co mě nezabije, to mě posílí. A možná to byla pravda.