21-05-2010 aneb 1,600 m na dno

Snídaně v hotelu. Chudák Itay se moc nenajedl, ale já si zdejší různé pudinkové a čokoládové rolky a cappuccino fakt užila, mňam mňam (jenom škoda, že ty cukry nevydrží déle). Kluci se v 9 vydali na trénink, já trochu prozkoumat město. Abych pravdu řekla, jediné, co jsem si z průzkumu odnesla, byl fakt, že je tu vedro, děsný hluk a že Italové zřejmě vůbec nepracují, protože všichni, co jsem viděla, i ti, co byli v nějaké „práci“, pili kafe, četli si noviny, pokuřovali a velmi nahlas si povídali, ať už „zoči voči“, nebo po telefonu. A tak jsem se vydala do opuštěných uliček a zase na nějaký místní kopeček s klášterem, jak taky jinak, byl tam trochu klid a docela hezký výhled. V centru se za hodinu, co jsem se toulala, nic nezměnilo, jen hladina hluku významně stoupla. Snažila jsem se najít kavárnu s Wi-Fi, ale bez úspěchu, tak jsem si v jedné dala druhé cappuccino dnešního dne a snažila se napsat kousek včerejška. Ovšem vzhledem k tomu, že se s lidma kolem, kteří jsou Italové = hluční, nemůžu soustředit, moc jsem toho nezvládla. Zato jsem našla informační kancelář a dostala několik map zdejšího okolí, které jsme hodlala odpoledne použít. Také jsem zakoupila ovoce a jogurty, kteréžto potraviny ke svému životu každodenně nutně potřebuju.

Po prostudování mapy a bohaté svačince jsem se cca o půl dvanácté, v domnění, že Italům za chvíli začne siesta a tak se někam uklidí a nechají mně napokoji, vydala na výlet s Pepinou. Poslušna rad různých odborníků, vybodla jsem se na veškerá zavazadla a všechnoy nutnosti jsem si nacpala do kapes dresu, čili je jasné, že jsem toho s sebou moc neměla. Slovy minipytlíček s první pomocí, kapesníky, mapu, mobil, pár eur, klíčky, sójový suk a toť vsjo. A ionťák ve flašce, to je jasnačka.
Nějak jsem se vymotala z centra a zjistila, že jedu přibližně tím směrem, jakým jsem chtěla. Hned za městem mě čekalo nádherné údolíčko s říčkou a můstky a vesničky s klášterem a kostelíkem a tak, ale jasně, byla jsem na začátku cesty, takže jsem odmítala furt stavět a vytahovat mobil, takže obrázky = zero. Za Santuario se cesta trochu prudčeji zvedla. Až příliš nápadně začínala připomínat serpentýnami Korsiku, úplně ze všeho nejhůř tím, že za každou stoupavou zatáčkou se objevila další a zase do kopce. Po půl, tři čtvrtě hodině nepřetržitého stoupání, po vypocení několika litrů potu, který mi z nosu a celé tváře kanul po obrovských kapkách, jsem se na chvíli zastavila a koukla za sebe. Tak už to tu máme zase – tohle půjde do tisícovky, říkala jsem si zděšeně. Za sebou jsem viděla neuvěřitelně vysoké svahy, hluboká údolí a hřebeny dalších hor, které možná nejsou tak vysoké, ale vzhledem ke skutečnosti, že mořská hladina nemůže být výš než na nule, i 600 nebo 800m připadá jednomu jako naprostá šílenost. Při pohledu na mapu (která byla v tu chvíli, jen tak mimochodem, už úplně durch, protože se tím nakazila od mých zad, na nichž cestou nahoru spočívala) jsem se trochu zklamala, když jsem zjistila, že mám za sebou teprve nějakých 15km. Štestí, že pořádještě nemám tachometr (normálně měřím mobilem, ale v zahraničí to moc nejde), protože ten by mi vysloveně kazil radost i tou průměrnou rychlostí, která stála dost za prd. Na to, že jsem nejela na biku, to byla slabota. Ale pravda, nohy ještě zas tak namakané nemám, abych kopce vysprintovala. Když se po víc než hodině objevil první mírný přehup směrem dolů, zajásala jsem a na nejbližším rozcestí opět konzultovala s mapou, kterou jsem mezitím přestěhovala za nosič na láhev, kde aspoň trochu oschnula.

Byla jsem pěkně utahaná, ale hned zpátky se mi nechtělo, připadalo mi to škoda. Jenomže když jsem po dalších 4 nebo 5km zase najížděla do mírného kopečka, zjistila jsem, že mapa je fuč. Asi někde cestou ulítla. No jo, ale bez mapy jsem jako bez ruky, to přece nejde. Vrátila jsem se 5km do kopce na rozcestí, abych zjistila, že na cestě mapa nikde neleží. Projela jsem trasu ještě jednou a ve správném směru, ale nic. Asi ji to někam odválo, vítr foukal poměrně slušně. A tak jsem udělala to nejlepší, co mě v tu chvíli napadlo, a taky to, co v takovýchhle chvílích běžně dělávám – podívala se na mapu v duchu a nabrala azimut. Ten mě dovedl do další vesničky, Pontivrea, na rozcestí pod kopcem (pomalu se jich začínám bát, málokdy se z nich dá vyrazit jiným směrem než nahoru).
Na rozcestí seděl v hospůdce pod slunečníkem jeden místní děda a vypadalo to, že si zrovna všichni ostatní užívají siestu zalezlí, protože nikde nebylo ani živáčka. Opřela jsem si kolo u jednoho ze stolů a šla se podívat dovnitř, jestli mi tu někdo udělá kafe a zmrzlinu. S pánem jsem se rukama domluvila, že chci „uno cappuccino“ a „gelatti“ a kupodivu jsem oboje dostala. Akorát ten děda venku byl očividně dost zklamaný z toho, že si se mnou nemůže popovídat... Pak taky dorazili nějací místní a obdivovali moje kolo (to jsem pochopila), ale odlákali hospodského a jeho žena očividně nepochopila, když jsem přišla dovnitř, že to, co jí říkám, si nechci objednat, ale zaplatit. Užuž mi chtěla vařit další cappuccino. No, nějak jsme se dohodly a jela jsem dál, směr Dego, což jsem si pamatovala ještě z mapy. Pár dalších kopečků, které už mě tolik nebavily a konečně ukazatel Savona. Jenomže když jsem na tu hlavní cestu najela, zjistila jsem, že se po ní sice jede moc dobře, ale hlavně všem těm autům, co proudily kolem mě. Vzápětí mě před Altare čekaly dva tunely, o nichž jsem něměla ani tušení, jeden z nich 1.5km dlouhý. Nebudu kecat, už toho bylo na mě moc. Vůbec jsem netušila, kde jsem se to ocitla a proč bych měla projíždět tou hnusnou tmou se spoustou aut v obou směrech :o( Před Altare mě to vedlo pořád po hlavní, ale tam už byla cedule, že do dalšího tunelu chodci ani cyklisti nesmějí. Eště že tak, nerada bych se tam, byť jen omylem, jakkoli dostala. Ovšem v Altare mě to pak hodilo na vedlejší silnici, která měla podezřele stejné číslo jako ta, kterou jsem stoupala do 800m na začátku cesty. Dlouho jsem se tomu zdráhala uvěřit, ale když jsem si vyšlápla dalších 300m, docházely mi síly a opustil mě všechen morál, pochopila jsem, že tady na té silnici asi bídně zhynu, protože jsem přesně věděla, kam až musím dojet a že na to rozcestí je to do kopce, na sluníčku a z toho rozcestí je to ještě kus do kopce, než se to stočí dolů. Přiznávám, v tu chvíli jsem si zoufala, na chvíli jsem dokonce slezla a asi 10m popošla. Nechtělo se mi na kolo už sednout, protože mě bolely stehna, kolena, všechno, vedro bylo, docházela mi voda, ani svačiny jsem moc neměla...
Jenomže na to, abych někam telefonovala, že jsem ztracená, že už nemám síly a chci zpátky, na to nejsem dost odvážná. A tak jsem zatnula zuby a p*del a když jsem pak vyjela na ten nejvyšší bod a uviděla před sebou nekonečný sjezd, málem jsem začala radostí křičet. Bohužel jen málem, protože v té chvíli už jsem neměla ani hlas, ani dech. A tak jsem jela dolů a dolů a dolů a prala to, co se dalo, protože se už dělalo pozdě a já chtěla dorazit co nejdřív. Když jsem si ještě užila adrenalinové jízdy městem, zastavila jsem u hotelu ve stavu, že se mi chtělo buď omdlít, nebo zvracet, nebo se zhroutit, nebo všechno dohromady. Nakonec se nestalo ani jedno, ale S. když mě viděl, dostal chudák strach, protože jsem se třásla, nemohla jsem popadnout dech a nebyla schopná říct naráz víc než jedno nebo dvě slova.

Žádný zázrak se ovšem nekonal, přežila jsem, nadávala jsem si celý večer (protože jsem měla hlavně strach, že až do odjezdu už na kolo nesednu, jak jsem toho měla v tu chvíli plné zuby) a v noci spala jen tak napůl. Ráno je ale zásadně moudřejší večera a ti, co to přísloví vymysleli, věděli, o čem mluví. I když jsem se dopoledne druhéo dne vypravila na výlet autemm, nakonec jsem ani kolu košem nedala :o)