20-05-10

Itálie je zvláštní země. Vůbec jí nerozumím. Nejen, že nerozumím řeči, která je podobná snad jen trochu latině (já jsem totiž spíš slavista a germanista než romanista), nerozumím ani lidem a jejich mentalitě, naprosto nechápu jejich systém chování (pokud v něm vůbec nějaký systém nebo logika je) a vůbec mám problém se italskému světu přizpůsobit. O postup opačný, tedy přizpůsobení italské reality té mé, se ani nepokouším, angličtinu vytahovat vůbec nezkouším, je to marné – NIKDO tady anglicky nemluví. Snad jediné, v čem mi Itálie vyhovuje, je káva. Cappuccino je mým chlebem vezdejším a kdybych se nebála, že pak budu mít ještě větší energetické přetlaky, klidně bych ho pila na litry jako Italové. Což mě přivádí k myšlence, že možná právě proto jsou Italové národem tak temperamentním a nezadržitelně živelným – z tolika kofeinu, co oni jsou zvyklí pozřít během jediného dne, by se mi dozajista zatočila hlava. Ale dost taky možná, že na ten kofein mi vydrží šlápnutí do pedálů déle než obvykle :o)))

Každá velká cesta s sebou pro mě nese nutné zlo a tím je předcestovní horečka. Jako váhavá váha a člověk chtivý systému (přestože ho nedokážu udržet) mám vždycky největší hrůzu z toho, že něco doma zapomenu, že cesta nepůjde podle plánu, že se přihodí něco neočekávaného a že se ztratím (což je taky nutné zlo, resp. koření mých osamocených výprav, zvláště kolmo a běžmo). Ale hlavně abych na nic nezapomněla. Nejde až tak o kontrolu sporáku a ledničky a vody a kdovíčeho, stav bytu mě neděsí. Děsí mě obsah kufru a jeho stav na konci cesty. Zvlášť, pokud je jedním z mých zavazadel něco tak důležitého jako je Pepina. Sebrala jsem odvahu a Pepinu rozložila a naložila spolu s ostatními zavazadly svými, Simonovými i Pepovými (protože Pepa je náš spolucestovatel) a krátce po půl šesté jsme vyrazili.

V Praze byla jako obvykle zima jako v psírně, ani ne 10 stupňů, cestou na Plzeň se to ještě zhoršilo a na Sv. Kateřině pršelo, byla zima a vůbec – bylo celkově pěkně hnusně. Před hranicemi jsem převzala řízení já, protože S. klasicky přestalo po hodině a půl bavit, a užívala si německé a rakouské dálnice, sice v dešti, ale pořád lepší než ty naše.

První zádrhel přišel, klasicky, před Mnichovem. Tu dálnici, co znám, pořád opravují. Naprosto nechápu, jak to Němci dělají, kde na to berou peníze a hlavně, jak je možné, že pořád opravují zhruba ten stejný úsek. Takže oproti loňské cestě na Korsiku jsme sice uvízli v zácpě Mnichovu o kousek blíž, nicméně úplně stejně pitomě. A to pak řízení přestává bavit už i mě. Ale necelou hodinku jsme přežili a odměnou nám byla skvělá druhá snídaně na jedné z německých Raststazion nebo jak že se to jmenuje. Akorát jsme zjistili, že S. to chudák trochu „nevychytal“, když si na cestu vzal černou mikinu Krav Maga s obrovskou žlutou židovskou hvězdou (s figurou bojovníka) na zádech a malou vlevou na prsou. V kombinaci s jeho dokonale árijským vzezřením a poněkud mohutnější postavou to zřejmě na Němce působí tak, že neví, jestli je to provokace, jestli je nácek nebo Žid nebo co to k*** je??? A vedle něj holohlavý Pepa s poměrně slušně vybudovaným svalovým korzetem, no to je mi dvojka, kde jsem se to zase já chudák octla...

Asi tak o půl druhé už mě to řízení přestalo trochu bavit. A pálily mě oči, takže jsem požádala S., aby to vzal za mě a chvilku jsem se prospala. Ve tři jsme najeli do kolony, která se vůbec, ale vůbec nehýbala, a zůstali jsme v ní trčet asi hodinu. Vyjela jsem z ní už já, protože jsme se v průběhu stání se S. opět prohodili a jelikož už jsme zastavovali ažaž a chtěli jsme být opravdu v 7 na místě, už jsem za volantem zůstala, i když se mi děsně chtělo na záchod. Stejně bychom zastavit a vyměnit se nemohli, protože 10min. před koncem začali kluci sledovat hokej (což v podstatě znamenalo, že S. nám předčítal pravidelně aktualizovaný popis zápasu ze seznamu a po jeho zhroucení i z iDNES) a těsně před sedmou, kdy už jsme se nezadržitelně blížili cíli, jsme hokej vyhráli, takže i celá ta úmorná cesta byla hned veselejší.

Hned poté, co jsme se obytovali, měli hoši vyrazit na společnou večeři. Já jsem se místo toho navlíkla do běhacího, ve vestibulu se stihla pozdravit i Itayem (který na mě koukal trochu jako na zjevení, co to tam je za ženskou, co jde o půl osmé běat v tílku a se slunečními brýlemi, ale ono to jinak nešlo, venku bylo pořád ještě 25 stupňů, oči jsem měla unavené jako blázen a krom toho – přesně na tohle jsem se celou cestu těšila) a už jsem se vydala k pobřeží, kde vedla, jak jsem viděla při příjezdu, příhodná trasička pro mírný výklus. Plánovala jsem půlhodinku, ale jelikož to bylo po rovině, docela jsem zastavovala a očividně mi to protažení bodlo, trochu jsem to natáhla na klasických 10km. Kupodivu ani ty sluneční brýle nevadily, zostřují perfektně vidění, takže i když je všechno kolem tmavé, postavy a překážky a cestu vidím dost zřetelně.

Ještě než jsem si vlezla pod vytouženou sprchu (po celodenním sezení v autě jsem měla pocit, že všude kolem cítím kari, co jsem měla předešlý den k večeři), trochu jsem se zadumala nad skládáním Pepiny, protože mi bylo líto rámu, co ležel jen tak na dlažbě. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem ji, holku červenou, dala dohromady. Abych hned druhý den mohla vyrazit (to jsem ještě netušila, co a jak se vyvine).

Předtím jsem si ale ještě užila večer v hospodě s klukama a Itayem, který je neutuchající studnicí historek ze zážitky nabitého života profesionálního bojovníka, policajta a ochránce. Krom toho si pořád dělá legraci, tvrdí, že italské jídlo je shit (což měl koneckonců pravdu, nějak tu pořád nemůžu najít tu správnou pizzu a těstoviny, nemluvě o kultuře stolování, která je, pokud jde o hygienu, příšerná), vypráví vtipy a taky furt kouká kolem sebe, co se kde šustne a tak, asi profesionální deformace nebo co. S. i Pepa z něj byli hned napoprvé naprosto unešení :o) Přiznávám, na mě udělal taky docela dobrý dojem, ale já si na ty protiteroristické bojovné historky až tak nepotrpím. Budiž to chlapcům a chlapům přáno.