Jak jsme slavili Vánoce III

V minulém příspěvku jsem skončila večeří v Quicku, ale musím ještě dodat, že jsme si na dobrou noc pustili In Bruges, u čehož jsem, ano, hluboce se stydím, usnula. Bohužel. Neboť jsem tím přišla o příležitost dozvědět se, do čeho to vlastně jdu.

Další den jsem to promrzlá na kost zjistila, když jsme navštívili několik kostelů, prošli nespočet uliček a zavítali i do parku s pověstným labutím jezírkem, které je prý oblíbenou destinací zamilovaných párů. Ano, uznávám, level romantičnosti se v Brugách šplhá neskonale vysoko a pokud někdo považuje svatební cestu za vrchol romantiky ve svém životě, vřele doporučuji. Já, starý cynik a pragmatik, kterému zvládání jakýchkoli romantických momentů v životě činí obrovské problémy (kromě poplakávání u některých scén z jistých romantických filmů), jsem spíše ocenila fakt, že kromě zóny náměstí a obchodů bylo díky období mimo sezónu město zalidněno pouze přiměřeně, mohli jsme si chodit, kdy jsme chtěli, kam jsme chtěli a dokonce i oběd v místní restauraci byl výtečný.

Po nákupu studené večeře v místní Delvitě (ach, jak se mi po ní stýskalo... :o))))) a po dokonalého přeslazení se požitím místích waflí politých bílou čokoládou (ze kterých S. rozbolely zuby) se S. rozhodl opět věnovat relaxaci v podobě horizontální a já se vydala na další rekognoskaci terénu. Tentokrát jsem chtěla zvětšit okruh (a to i přes vytrvalé sněžení), ale bohužel se mi nepodařilo oběhnout centrum celé - jako obvykle se mi hnedka u parku začalo chtít na WC a jako na potvoru jsem si nevzala drobné, takže jsem pak musela chvilkama jít a přesvědčovat svoje vnitřnosti, že když to nepotřebovaly doteďka, ještě to chvilku vydrží.

S. jsem našla na pokoji spícího a malinko v šoku, protože v domnění, že jdu já, otevřel polonahý místním opravářům - promazávačům dveří, z čehož byly evidentně v šoku obě strany. Ten šok jsme museli spláchnout v místní hospodě - už v neděli jsem cestou do kostela objevila podnik jménem Cambrinus, a tak mi to připomínalo tu naši českou "mocnou přitažlivost G", že jsem tam S. dotáhla, byť měl v úmyslu hledat potěšení v podnicích jiných (všechny pivního charakteru, to je snad jasno). V Cambrinu měli na 400 druhů piv a speciální menu jenom na ty piva. S. mě sice přesvědčil, ať si dám Kriek, takže jsem menu nemohla plně využít, ale trochu jsem jím zalistovala a nestačila se divit. Což o to, že piva mají nejrůznější příchutě. Ale že tam skoro neexistuje pivo s méně než 6% alkoholu (tedy kromě Krieku), mě trochu udivilo. Byla jsem tedy nakonec za tu červenou třešňovou limču vděčná. Zkusila jsem pak ještě jednu malinovou, ale chutnala stejně třešňově jako ta předtím a vzhledem k obsahu alkoholu jsem vlastně vypila jeden český půllitr, což znamenalo jediné - pěkně jsem se picla. V hotelu jsem pak už jen nevěřícně zírala na film Otec prasátek, který měl být něco jako vánoční pohádka, ale zatím mi spíš připomínal vánoční horor. Opět jsem u něj usnula spánkem spravedlivých opilců.