Greedy for WTF???

Po minulém víkendu, který jsem označila za lazy, měl být ten následující trošku spestřením - místo masového spinningu na veletrhu SportLife(Rajec Spinning Ride) jsme se s L. domluvily, že raději dáme přednost prostředí známému, o něco méně masovému a v každém případě mnohem zábavnějšímu, než jsou renomovaní češti spinning-guruové :o) Naším cílem byl tentokrát 'maraton' v ODC, kam jsem se chodila pravidelně rozhýbat za studí v Brně a kam se s nostalgií v duši vždycky ráda vracím. Pořád tvrdím, že je to tam 'tak trochu jiný spinning' - zatím jsem nikde nezažila podobnou atmosféru a podobně dobré 'jízdy'.
Jenomže takový 'maraton' (rozuměj, 180min. jízdy v kuse) vyžaduje trénink - není-liž pravda? A tak jsem se do toho vrhla už před 2 týdny a s malým výkyvem minulý víkend hodlala pokračovat v nasazení i v týdnu uplynulém. Cestu mi však v úterý zkřížila lehká 'rýmička' - takže jsem trochu povolila na intenzitě, ale když se ve čtvrtek zdálo, že jsem všechny zbytky rýmy definitivně vypotila, dala jsem si v pátek ještě jeden odpolední trénink a chystala se na sobotu.
Pravda, moc jsem se nevyspala, což je vždy základ budoucího neúspěchu, ale možná víc než rýma mě sužovala malá postel, teplá peřina a sdílení prostoru s morčetem na seně, zástupci to řady alergenů, na něž jsem citlivá. Ale těšení se vyplatilo, akce se povedla. Já vím, že někdo nechápe, jak může člověk dobrovolně podstupovat mučení ve společnosti x dalších potících se lidí (a věřte mi, málokterý z přítomných mužů by se potil tolik, co já) za řvoucí hudby a v téměř naprosté tmě, ale jak říkám - tady to je 'trochu jiné'. Výběr hudby i profilů se moc povedl a tím, že se vše střídalo po cca 20 minutách, se nedalo ani začít nudit. Sice je pravda, že jsem musela několikrát odběhnout z důvodů výměny kompletního oblečení, ale už jsem si na to pomalu zvykla - prostě moje tělo funguje na plné obrátky a zbavuje se toxinů, které do něho neúnavně valím :o)
Jasně, 3 hodny točení nohama se dají shrnout do 2-3 vět, které nestojí za to košatit. Jenomže to byl jenom kousek soboty a víkend má celé dva dny... Sobotu jsem strávila taky příjemným posezením u dobrého jídla, setkáním s rodinou a hraním na klavír a navíc - zase jednou cestou autobusem na trase Brno-Praha. Svaly mi zatuhly na kámen, takže když jsem s tím těžkým báglem vypadla v Praze na Florenci z vlaku, zesláblá kolena se mi téměř podlomila. No a jelikož cesta trvala 2,5 hodiny a já měla potmě spoustu času na přemýšlení, měla jsem už vymyšleno, jak na věc - spraví to večerní sauna (no, v tuhle dobu spíš než cokoli jiného 'noční') a zítřejší krátký a lehký výlet na kole po rovině, nejlépe nikoli nakloněné.
Po nekonečné cestě skrz Prahu s pekelně těžkým báglem (to jsou ty dresy nasáklé litry tekutiny) jsem se dostala do sauny, kde, jak se dalo čekat, jsem byla pár minut před desátou večer sama. A jak se dalo čekat, sama jsem tam dlouho nezůstala - tentokrát jsem se seznámila s dokonale vyrýsovaným (bleeeee-e) svalovcem Mirkem, který mi ochotně poradil, že ztuhlé svaly na nohou je lépe rozcvičit, nežli prohřát. Ale jinak se choval velmi slušně, kromě toho, že si chtěl tykat, byl nahý a nahý taky poté lezl do vířivky, hřeše na to, že tam skoro nikdo kromě nás nebyl, ač je tam cedule jako kráva, že vstup do bazénu a vířivky je povolen pouze po osprchování a v plavkách. Ještě že já jsem si vířivku odpustila :o)))
Domů jsem dorazila v jedenáct pěkně tuhá - což znamenalo jediné. Po noční obdobě večeře (nemohl by někdo kvůli mně vymyslet nějaký název pro pravidelně konzumované jídlo po 22. hodině?) jsem nemohla usnout a ač moje tělo únavou řvalo po dostatečné regeneraci v podobě minimálně 8-hodinového nepřerušovaného spánku, podařilo se mi propadnout do hlubin kdesi mimo vědomí pouze ve dvou intervalech 0:50 - 4:30 a 6:40 - 8:00. Je pravda, že mezi tím jsem se potácela kdesi mezi vědomím a podvědomím, ledničkou, toaletou a podlahou (což teď vypadá, jako bych byla alkoholik, ale mně se jen bolestí podlamovala kolena, postupně stabilizoval metabolismus cukrů a režim příjmu a výdeje tekutin, což je mnohem méně zábavné, než se opít a usnout jako špalek), takže jsem úplně nebděla, ale možná právě proto jsem se po osmé ráno cítila jako po dlouhém a hodně špatném flámu.
Jenomže venku bylo opět k zbláznění krásně...
Tady si neodpustím jednu drobnou vsuvku: Jak je možné, že vždycky, když je venku krásně, mám tendence tvrdit, že je 'k zbláznění' krásně? Copak to není dobré, že je krásně? Ale v neděli mi to došlo - když svítí slunko tak nějak žlutooranžově podzimně a lesy hrají všemi barvami, vzduch voní vodou a spadaným listním a taky trochu tím chladem a já se tím vším můžu v tichu a klidu toulat, chce se mi křičet radostí a připadám si trochu jako blázen - že se mi hlava i srdce rozskočí a hrůzou ani zlostí to nebude. Prostě mám někdy pocit, že tu přemíru krásy a svobody neunesu. A to je ono 'k zbláznění krásně'.
A tak jsem po ranním nákupu a vydatné snídani osedlala svého modrého miláčka, naplnila Camelbak čajem a do zásobárny přidala nějakou tu energii a vydala se k řece, podél které jsem se chtěla vydat, kam až mě nohy donesou. A z oné radosti, potkávajíc spoustu kolegů, kteří se šourali jako by měli za sebou ne 3-, ale 24-hodinový maraton, a prorážejíc si cestu, stalo se, že mě zase kousnula jakási podivná cykloblecha, takže jsem jela, jela, jela, křenila se jako idiot na všechny ty bikery v protisměru (protože ti, které bych nikdy neměla šanci předjet, už se všichni vraceli - škoda) a nadále vytrvale řvala 'Pozoooor!' a 'S dovoleníííím!' na cyklistickém Václaváku, čili stezce podél Berounky. No a když už jsem dojela do Řevnic, bylo mi hloupé to tam otočit a jet zpátky, aniž bych se koukla, jestli ten Karlštejn ještě stojí, když už jsem to minule nestihla. Pod hradem jsem si dala sváču a pohoršeně koukala na 'dědu', co jel od hradu na kole, přestože jsou všude kolem cedule 'Cyklisto, sesedni z kola' a taky dopravní značka 'Zákaz vjezdu cyklistům' (což je ještě hůže misinterpretovatelné než 'Zákaz vjezdu všech vozidel'). Však děda zaplatil - v Dobřichovicích jsem ho dojela a předjela, jako ten den spoustu jiných.
Ale za tu chamtivost jsem zaplatila i já, přitom jsem tak strašně hodná, že všem uhnu, i když oni mně ne, a děkuju, když mi pěšáci uvolní kus té stezky. Když jsem dorazila k jedinému vyvýšenému bodu na celé trase, černošickému mostu, pustila jsem cyklistu v protisměru a jala se vyjet nahoru. Jenomže se vynořili další dva nebo tři cyklisti, takže jsem poslušně a bleskurychle zacouvala po tom úzkém a strmém nájezdu, za což se mi nedostalo ani bú a ke všemu mi spadl řetěz. Do háje! A navíc ta hrozně sebevědomá slečna na vyleštěným biku byla asi ta slečna, o které vím díky společným šatnám ve fitku i to, co nechci, a která mi neúnavně tvrdila, že Lago di Garda je na jihu Itálie, i když jsem se ji pokoušela přesvědčit o opaku. Brrr!!! A kvůli týhle tu teď budu stát jak trotl a nandavat v zimních rukavicích řetěz... Jenomže slečna se rozhodla o kus dál otočit, takže její přívěšek musel taky projet kolem mě a hned se soucitně ptal, prej Pani, nechcete s tim pomoct? Ne, dík, řetěz si ještě umím nandat sama, zabručela jsem a myslela jsem si v duchu, že byste mi aspoň poděkovali, že sem vám uhnula, nebo se třeba omluvili, že jste mě odtamtud tak brutálně vytlačili, aniž byste se obtěžovali přibrzdit, ty ... A ke všemu mě zas předjel ten děda v authoráckým dresu z Karlštejna - jako nic mi na ten most vjel!!! Grrr! Řetěz jsem nandala, vjela na most a proti mně - další děda-kyklista. A že by se obtěžoval z toho kola slézt, i když ví, že se na tom černošickým mostě prostě nevyhnem, i kdyby se pos***? A že jemu by se bez nášlapů neslézalo zas až tak blbě? Díky, dědo! O tom, že zase nezaznělo ani bú už snad ani nemá smysl psát. Pěkně mě to nakoplo, cykloblecha se zakousla a já jako poslušný pitbul jsem se nezastavila, až pod Vyšehradem, kde se pro změnu na tom úzkém prostoru, který je vymezen pro chodce a cyklisty, rozhodly dvě maminky s kočárkama dělat s dětma húúúúú, tunel, húúúúú, takže mi znemožnily dojet na Výtoň v limitu 03:00:00, kvůli kterému jsem to od barrandovského mostu po nábřeží hnala jak ďas.
A pak se nemá člověk k večeru skácet...
Za svoji chamtivost a zlost jsem byla po zásluze potrestána předpůlnočním blouzněním za vzdálených zvuků Empire Total War, sny o tom, že bych si měla vzít místo Šimona jeho svědka Honzíka, kterého za muže opravdu nechci (byť je to prima chlap) a ranním zděšením při pohledu do zrcadla, které na mém dolním rtu odhalilo celou řadu oparů.
To aby mi bylo jasno, že ani s cykloblechama ze mě závodník nikdy nebude.