Býti ženou

Dnes jsem měla po dlouhé době první opravdu volný den, který jsem samozřejmě chtěla věnovat úklidu našeho doupěte, které již hodnou chvíli doplácí na skutečnost, že nejsem správná hospodyně, ale normální studující pracující neurotik.

Jenomže ono se to hezky předsevezme, ale hůř udělá. A tak jsem se po různých aktivitách (z nichž jednou bylo luxování stehovacích nití po celém bytě) vypravila do fitka.
Jako obvykle jsem si pustila do uší Madonnu (Confessions On A Dance Floor) a chystala se uběhnout pár kilometrů. A jako obvykle jsem si k tomu pustila televizi, abych nebyla úplně jak ten křečekv kolečku, ale spíš jako křeček v kolečku, před kterého pověsí na udici kus dobrůtky.
To jsem ovšem nevěděla, že dnes je na programu Česká miss. Zkuste si pustit ten program bez zvuku, jen tak ho sledovat a k tomu poslouchat Madonnu.
Nejdřív ta znělka. Pořád stejná. Vysoká hubená blondýna běží do schodů, cestou si střihne pár salt a celkově působí drsně. A šmrncovně. Aby ne, když je jí třicet, má dítě a vysokou školu... Hned po ní nastoupí Dara Rolins. Vysoká hubená blondýna, co už jí je taky přes třicet a taky má dítě. A navíc se umí kroutit. Ale do Madonny, co zrovna zpívá Get Together, má daleko.
Pak je spousta představování známých osobností, které na mě kývají z obrazovky, a já přitom pořád běžím, kdo ví kam.
No a konečně dojde na obchod s bílým masem. První slečna jde sebejistě, ale když si stoupne k mikrofonu, přemýšlím, jak dlouho se asi musela tu usměvavou řeč učit a co asi říká. Další slečna je trochu prkená, ale zato mi pošle z obrazovky polibek. Nebo byl pro babičku? Ta další mává ručičkou poněkud ztuhlou trémou. A jak tak na ně koukám, je mi jich líto. Vypadají jak otrokyně na trhu, jak se tam promenádují a ukazují nožky a zoubky a ramínka a pokouší se zaujmout. Jsem veselá, jsem hravá, mám ráda děti, chci přispět ke světovému míru a chránit Zemi před globálním oteplováním. Taky chci zachránit všechna týraná zvřatka, tudíž jsem vegetariánka, a pro začátek jsem si na dálku adoptovala dítě nikde v Africe.
Ach jo. Kdysi jsem chtěla být jako ony. A teď mi je o pár let víc, pomalu spadám spíš do té genereace, o níž byla řeč předtím (až na ty děti), ale i když nevypadám jako Bohdana nebo Darina, běžím si tu už pátý kilometr a nic mě nemůže rozházet. Hlavou mi běhají myšlenky, jestli zasvětit další roky studiu a kus svého života vědě (a když si pak uvědomím ten propastný rozdíl mezi slečnami v plavkách a vědeckými pracovnicemi s kruhy pod očima, s vráskami a modely ze second handu, je to skoro neřešitelné dilema), a docházím k rozhodutí, že ještě kousek poběžím a uvidím, co mě tam čeká. A že už se na to moc těším.

Dneska mě fakt nic nerozhází. Ani ta stehovka všude po celém bytě.

Jo a když jsem jela dneska tramvají, potkala jsem tři černochy, takové ty typické gangstas, černé jak uhel. Dělili se o bílou Milku. Hlavně že jim chutná :o)))