Nejsou divní, jsou jen Norové

Poslední dny a týdny se potýkám zase sama se sebou. Až až. A hlavně s norštinou. Bože můj, vždyť já jsem s ní vlastně úplně sekla, copak je to možné??? Jenomže když má člověk dva obory, nedostuduje, když nedodělá ten druhý. A jelikož já už to prostě dodělat musím, bude to boj.

A tak, i když to jde víc než mizerně, píšu. Píšu slovíčko po slovíčku, řádek po řádku. A píšu, i když vlastně pořádně nevím, co. A do toho se snažím marně o resuscitaci toho všeho, za co jsem kdysi byla tolik chválena. Jenomže lidi se mění, lidi zapomínají a hlavně, lidi nejsou takoví, jakými se zdají být. A tak teď, milá w., nes následky.

Když už jsem se teď obrátila zprátky na sever, objevila jsem samozřejmě spoustu zajímavých věcí. Třeba že v prosinci umřela Anne-Cath. Vestly a v pondělí taky Arne Næss. Oproti tomu Dag Solstad učinil velký krok svého života a konečně si přečetl Kristinu Vavřincovu. Moc se mu nelíbila. Mně se zase docela líbil český (Ondřejův) překlad Solstadova román(k)u Genanse og verdighet, čili Ostych a důstojnost. Naprosto nedokážu pochopit, jak může Solstad v norštině tvořit tak komplikované větné konstrukce. No a můj miláček Aksel Hennie trhá v norských kinech rekordy s rolí ve filmu Max Manus. Už porazil i Ellinga :o)

Každopádně ani Norové nejsou úplně bez zájmu o dění u nás. O Vánocích přinesly norské noviny zprávu o tom, co teď dělá jejich oblíbená Popelka, zaujala je instalace Davida Černého, jíž podle nich sblížil Evropu, a kraťoučkou vzpomínku věnovali dokonce Janu Palachovi. Když už je nemůžeme porazit na běžkách, buďme rádi, že pořád ještě vědí, že Česká republika existuje :o)