VV nad FF MU a LN

Ten krátký, téměř jednodenní víkend byl zase proklatě inspirativní. Až se mi z něj udělalo smutno...
To, kvůli čemu jsem do Brna jela, se ukázalo opravdu tak zbytečným, jak jsem očekávala. Možná ještě zbytečnějším a možná ve výsledku i trochu bolavým a deprimujícím. A přece odjíždím s pocitem jistého naplnění. Tytam jsou všechny starosti o jazykové vzdělávání našich klientů, tytam jsou starosti o to, jestli S. vyluxuje dnes nebo zítra.
V hlavě mi víří úplně jiné zážitky, myšlenky a otázky, v srdci se usadila zase ona melancholie krásná k zbláznění a maličké radosti, které bohatě vynahradí velká zklamání.
Brno je nesmírně inspirativní místo. Musíte se tam ovšem setkat s inspirativními lidmi. Což se, zaplaťpánbůh, zase jednou povedlo. Dočkala jsem se sdílení názoru na kauzu Kundera, otázky „kdo opravdu jsem“ (to je jako já, V.V., když zrovna nejedu vlakem, nepracuji, nestuduji, nemířím do knihovny, nebo do práce, nebo do školy, nebo kamkoli – a ta otázka mě zaskočila, přiznávám), literární inspirace, povzbuzení ke studiu a vlídného přijetí na milované alma mater.
A jako by to nebylo dost, dozvěděla jsem se, že úžasní chlapi existují, potvrdilo se, že žádný chlap není dokonalý a i ten, k jehož intelektu vzhlížíme, by nemusel být dokonalým partnerem pro život. Přesvědčila jsem se o tom, že „vdávat se“ je moderní a je potřeba se do toho vrhnout se vší vervou, protože svatba je to jediné v životě ženy, co má smysl. A že bych se vlastně a spokojeně měla vdát, jmenovat se jako můj manžel, mít tuctovou svatbu se spoustou hostů a hostinou, programem rozplánovaným po čtvrthodinách a bílé šaty se šněrovačkou. Už kvůli tomuhle bych se nejraději připojila ve svém přesvědčení k drahé E.
Jenomže já ještě pořád trochu věřím, že být jedno má smysl. Jenom bych si možná přála, aby to byl ten vysoce intimní okamžik dvou lidí před Bohem, kteří se v tu chvíli nemusí ohlížet na to, jestli mají správný timing, jestli mají správné šaty, jestli cestou nepoztráceli půlku rodiny a jestli se budou všichni dobře bavit.
Ale to je vlastně jedno. O tom jsem psát až tak úplně nechtěla.
Chtěla jsem psát o tom, že se mi podařilo na jeden den úplně utéct myšlenkám na práci. Že jsem objevila v knihkupectví knížku, kterou si možná koupím jenom proto, abych měla památku na Brno a poslední dva roky studia. Že jsem objevila knížku, kterou musím dát pod stromeček dětem i s tím rizikem, že jim nebude připadat tak úžasná a vtipná jako mně. A že vyšlo CD s audioknihou, kterou považuji za jediný smysluplný adventní kalendář posledních let.
Já vím, že tohle je trochu nečitelné a nepochopitelné. Já sama jsem taková. A zítra a pozítří už to bude zase pryč, půjdu do práce a večer budu padat do postele prázdná jako většina mých kapes.:o)))