Z Prčic do Hory Kutny a přes Prahu do Brna

Komu by titul příspěvku nestačil k tomu, aby odhalil, že už jsem zase na cestách, tomu zde explicitně říkám: ano, už zase jsem na cestách. Sice na velmi krátkou dobu a s pracovními vsuvkami, ale jak je vidět z toho, že jsem se dostala ke psaní, dokonce část těch cest netrávím za volantem. To pro mě samozřejmě není až taková výhra, zvlášť pokud si představíte, jak to na D1 v posilovém spoji Vento drncá (v případě potřeby reklamovat překlepy kontaktujte Student Agency a Správu českých silnic).

Teď už pěkně popořádku. Naposled, na konci října, jsem byla v Budapešti. Pak jsme jeli 7.11. do Klobouk, abychom oslavili neproběhnuvší Den D a o dva týdny později jsme se s S. vydali na útěšný výlet do Reichu. Kousek za hranice, na prodloužený víkend, do města, kde chcípnul pes. Možná i kočka. A lišky tam dávají dobrou noc. Ale jinak nám tam bylo hezky. Až na tu zimu, strašně měkkou postel, všechny programy v němčině (což nevadilo, protože byly i tak mizerné) a slabé světlo, Takže jak jsem si myslela, že si odpoledne zalezu do postele a budu psát článek nebo si číst, spíš mě trápily úporné bolesti zad a nuda – což je horší, než cokoli jiného. Škoda, že jsme si nevzali žádnou společenskou hru. 16.11.08 jsme navštívili Regensburg, což byla taky pěkná ..... malé město, kde v neděli premávala akorát katedrála při slavnostní mši (kdy pan farář řečnil o Obamovi jako naději pro nás pro všechny :o))))), pár hospod a cukráren a německé kino. Anglicky se Quantum of Solace promítalo morgen, takže jsme jeli zpátky hodně brzo. A strávili další dlouhý večer v měkké posteli. Ještě že mi tentokrát včas dorazil host :o)

O týden později byl na programu pracovně-rodinný víkend a pak už poslední úpravy skromného brideliovského příspěvku a 27.11. odjezd do Prčic na Sales Team Workshop. Musím říct, že workshopy nemám ráda, ale tenhle jsem přečkala ve zdraví, hrajíc si s medvídky (jednoho jsem ukradla kolegovi P.), rozmnožujíc sbírku čokoládových mincí a papajíc rozličné dobrůtky. V pátek jsem se po obědě vydala na procházku z Sedlce do Prčice (protože se to jmenuje Sedlec – Prčice a my sídlili vlastně v Sedlci) a objevila spoustu krásných věcí. Třeba kostel svatého Jeronýma, který je prý jediným kostelem u nás vymalovaným v secesním stylu. Bohužel byl zamčený a já jsem secesní výzdobu mohla obdivovat pouze klíčovou dírkou. Což v sobě také skrývá svého druhu romantiku. Na cestě ze Sedlce do Prčice jsem zase obdivovala kamenný most, který vlastně nepřeklenuje žádnou řeku, tedy pokud nepočítám tu stružku, co se myslím jmenuje taky Prčice (to si budu muset najít v nějakém slovníku, to jméno – je fakt divné). A na mostě Johánka z Nepomuku a nějakého kamenného reka. V Prčici pak evangelický sbor a kostel se sgrafity. Akorát už si nepamatuju, komu je zasvěcen. Taky jsem se k němu nedostala blíž než za branku ke hřbitovu, který ho obklopuje. Škoda.
V pátek odpoledne jsem utekla ve 4, abych se do 6 dostala do Hory Kutny. Coz byl v tu chvíli výkon téměř nadlidský, když uvážím, že nejrychlejší cesta měla vést zpět na Prahu a Říčany. Vzala jsem to posázavskými temnými lesy rovnou na Zruč nad Sázavou, bylo to pomalejší, možná nebezpečnější, ale hlavně dobrodružnější. Jet tmou v lesích, kde to neznáte a kde se cesty klikatí a zvedají a klesají bez předchozího varování, k tomu bez rádia, je poněkud únavné. Do K.H. k Chrámu sv. Barbory jsem dorazila 18:05, mše s písněmi A. V. Michny zrovna začínala. Bylo víc než příjemné sedět a poslouchat starou hudbu a při tom myslet na něco jiného než obchodní plány a strategie a podobně. Hlavně díky svým novým brýlím jsem mohla konečně pořádně studovat erby na klenbě, takže jsem půlku času strávila s hlavou vyvrácenou dozadu.
Ubytovala jsem se U Kata, kde kromě mne bydleli účastníci jakéhosi celofiremního setkání, kteří měli na stolech připraveny obrovské ryby a selata a hostinu vpravdě středověkou. V pokoji byla zima jak v psírně, takže jsem se převlékla a spěchala do hospody U Dačického, kde jsem vlastně skoro nikoho neznala. Ale seznámila jsem se a nakonec to nebylo tak trapné, jak jsem původně očekávala. Mezi hlavouny s všemožnými akademickými tituly si jeden nemůže přece připadat ve své kůži. Zvlášť pokud nenastoupil také akademickou dráhu a zahrabal se někde na obchodním oddělení firmy, která momentálně začíná pociťovat první následky probíhající finanční krize.
Zbývalo si po půlnoci zrevidovat chystaný „projev“ a zalézt v teplákách a dlouhém triku do postele, která byla jediným místem, kde nebyla zima jak na Sibiři. Spaní šlo ztuha z důvodu stále ještě probíhající celofiremní párty v přízemí a následně trousících se rozjařených zaměstnanců směrem k obývaným pokojům.
V sobotu jsem absolvovala ve zdraví první přednáškový blok, v němž se počas následné diskuse nikdo nehodlal vyjadřovat k mému příspěvku, což jsem považovala za štěstí, ale to se dalo čekat, když jsem jako třetí ze tří nastoupila poté, co se první příspěvek v podstatě téhož v bledě modrém, jenom z poněkud fundovanéjších úst. Po obědě (já + 3 chlapi, tak to má být :o))) jsem se vydala na procházku městem, kde to spalo skoro víc než v Německu, tedy kromě skupiny ruských turistů a zdejších teenagerských „gangů“. Viděla jsem Vlašský dvůr, znovu si prohlédla vyhlídku u Sv. Barbory, našla kostel Sv. Jana Nepomuckého (jediný barokní kostel v K.H.) a vymrzla na kost. Měla jsem pokušení vydat se na návštěvu Sedlckého chrámu (ach, Santini), ale nakonec jsem se eště vrátila vyslechnout si blok muzikologických přednášek o kancionálu, jehož písně zazněly téhož večera právě u Sv. Jana Nepomuckého. Bohužel byl koncert tak dlouhý a lavice tak studené, že jsem po hodině a půl zbaběle prchla zpět k Dačickému na kus žvance a bohužel téměř žádného pití, neb jsem druhý den vstávala brzy a jela autem domů.
Přijela jsem v neděli v 8 ráno, přestože celou cestu svítila kontrolka oleje, nikde se nic nezadřelo a já se mohla dosytosti najíst, vyspat, najíst, vyspat a ještě trochu najíst.
Náročný víkend má pokračování tento týden, kdy jsem si vzala dovolenou na to, abych mohla zaspat autobus 6:30 a probudit se 7:10, abych se vydala do Brna a pokusila se oběhnout knihovny, sestru a akci, od které až tolik nečekám, ale která třeba ve výsledku nebude až tak k ničemu. Hlavně, že vezu dětem mikulášskou nadílku. Sice malou, ale zato až z Německa :o)