Time to write is here again...

Docela dlouho to tu spalo, musím přiznat. A není se čemu divit – poslední tři měsíce se slily v jednu velkou, dlouhou a hodně duhovou šmouhu, která se postupně roztéká a vsakuje kamsi do hlubin mojí (študákovy) duše.
S tím studiem už to ovšem nebude tak žhavé. Od 1.7. mi nastaly starosti převážně pracovního rázu a musím přiznat, že zabírají prozatím víc než dost prostoru mého mozku. A proto se mermomocí snažím vyhradit si v něm ještě nějaké to místo na věci blízké mému prvnímu a dlouho vybojovávanému oboru – češtině. Ač je to s podivem, v průběhu června a července jsem dokončila veledílo, které je sice plné překlepů i po tisícerém čtení, ale práce na němž mne naplňovala po více než rok jakousi zvláštní, skoro bych řekla až úchylnou radostí – že se můžu hrabat v něčem, co většině lidí bude k ničemu, ale co ve výsledku možná podá důkaz o tom, že jsem se těch x let, kdy jsem bojovala o češtinu především sama se sebou, nesnažila úplně marně. Po všech peripetiích, pauzách, excesech a odbočkách jsem se dostala až k velkému finále :o) A světe div se, i když jsem před finále tréninku věnovala minimum možného času, bronz budiž mi odměnou – jsem na půl cesty k cíli, jejž jsem si vytyčila před lety!
Nemá smysl popisovat letošní prázdniny – vlastně jsem se téměř nepodívala za hranice Prahy a pendlovala většinu času mezi Burzovním palácem a Nuslemi, což není zas tak skvělá náplň dlouhých letních dní. Jak jsem říkala, je z nich šmouha – první dny v práci, neuvěřitelné množství informací ke zpracování, Bridel, Santini a potom ESČ, PMČ, SČS a ČLoPkD. Do toho OFM a LH, SS jr. a MŠ, HS a SS sr., BV a EV, o těch ostatních ani nemluvě. Všichni si vybrali letošní prázdniny k tomu, aby provedli testy ne mém CNS :o) Posledním hřebíčkem pak byla státnicová komise JP, PK a MB...
Ale stejně jako ty předtím, i tyhle jsem přesvědčila o tom, že se nehodlám vzdát bez boje.

Dílčí bitvy jsou dobojovány a já se konečně mohu věnovat tomu, na co nebylo dlouho ani pomyšlení. Pravda, ne na všechno je teď čas (a peníze), ale už jen radost z toho, že si mohu koupit knihu a tu knihu si přečíst jen tak, aniž bych musela její obsah znát i pozpátku – i ta stojí za to. Nebo pocit, že když zabiju celý večer tím, že půjdu do kina a na večeři, že se nic nestane – to rozhodně není k zahození.

Ale dost o tomhle. Především jsem se chtěla dostat k zážitkům posledních dní.

Ve středu 10.9. jsem konečně viděla „nového“ Batmana. A jako spoustě jiných, i mně z toho běhal mráz po zádech. Kdyby mě nebolel zadek a záda, určitě bych celý film vydržela sedět nehnutě :o) A myslím, že Ch. Nolan věděl, že na Batmana půjdu i já, když do něj znovu obsadil i Cilliana Murphyho. Aspoň na tu chviličku.
Narozdíl od něj a čím dál dospělejšího Ch. Balea, čím dál charismatičtějšího G. Oldmana a čím dál angličtějšího M. Cainea mi hlavní hrdinka teda dost vadila. Nejen, že byla dost oš...nehezká – z mého pohledu byla taky dost iritující a navíc chodila jako manekýna, které někdo vyoperoval kyčelní klouby. To vše s obličejem padesátileté tresky. Ne že by Katie Holmes byla superhrdinka, ale když už byla její postava pitomá, celé její já tomu odpovídalo. Tohle byla špatně namalovaná bondgirl.
Tož tak.
K fenoménu H. L. alias Joker se tu vyjadřovat nebudu. O tom už bylo napsáno i to, co nemuselo, a já bych mu docela ráda popřála pokoje.

Už od pondělka (a možná ještě déle) si slibuju, že si udělám radost knihou (viz výše). Měla to být jakákoli beletrie, která by opět pozvedla mého čtenářského ducha. A tak jsem zavítala do zapadlého knihkupectví v mém rodném městě a rozhodla se najít tam skvost. Je pravda, že místní knihkupec má zásoby knih, které jdou na odbyt, ale pak má vždycky tak jeden kus od všeho, což znamená, že tam seženete kompletní sbírku českých literátů 20. a 21. století + spoustu ze světa. Dlouho jsem váhala, jestli to bude další Ota Filip, Jiří Hájíček, Lenka Reinerová, nebo dokonce Zábrana či Černý. Nakonec zvítězila nikoli beletrie, ale zase literární historie. Zakoupila jsem Rulfovy drobnostudie literáti a knihu-rozhovor s Jaroslavem Medem Texty mého života (ptal se kdo jiný než Aleš Palán a Jan Paulas). Takže teď, s křížkem po funuse, do sebe opět nasávám množství zajímavostí ze života mých oblíbenců (ano, je to možné, i já mám v literatuře 20. století oblíbence – v 19. teda ne, i když si o tom žádal být MB u státnice přesvědčen). A zatím hltám Texty Medova života jako už dlouho nic. Zjistila jsem totiž, že jeho cesta k literatuře a jeho pohled na ni mi v mnohém imponují. A netvrdím, že by se tam nenašly jisté styčné body. A tak jsem zase u vytržení a už mám podtrženo, co z těch textů, k nimž jsem se doposud nedopracovala, si ještě rozhodně musím přečíst.

Krom toho jsem si pořídila ještě jeden dárek, který by mi měl zajistit přísun potravy tohoto druhu až přímo pod nos – věnovala jsem 590 kč na konto jisté (dobročinné?) organizace (společnosti s ručením omezeným), která mi za ně jednou měsíčně zašle více než chutně namíchaný gulášek toho nej nej nej, co se na naší literární scéně děje, a to přímo do schránky (co nekvete modře na rohu ulice, nýbrž zeleně v přízemí našeho domu). Pro ty, co nerozumí mým podivným myšlenkovým pochodům – předpatila jsem si hosta :o))))))))))))))

Dalším ze zážitků hodných zaznamenání je pro některé jistě příprava velkého dne, nebo také dne s velkým D. Bohužel, pro mě tyto přípravy neznamenají ani možnost odpočinku, ani příležitost k seberealizaci, ani něco, co by se mělo sdílet. Jen doufám, že to nedopadne jako se všemi mými přípravami – že je nepodcením a nakonec se skutečně na ten sychravý listopadový den dobře připravím. A nejen já.