Jak se dělá velká literatura

Jakožto člověk literárně ne příliš vzdělaný (ač je to jakýmsi záhadným způsobem částečně náplní mého 'studia'), zakoupila jsem, jak již bylo zmíněno níže, při svém honu za sukní (což se o pár dní později potřetí a naposled ukázalo býti zcela nesmyslnou ideou) stravu pro svou 'duši', či pro co vlastně. Možná for my bursting ego, aby se mohlo ještě dále a ještě více naparovat, jak je intelektuální a vzdělané. A jak jsem již zmínila, váhajíc dlouho nad několika tituly od Miloše Urbana, zvolila jsem 'román světla' vztahující se k 'době temna', čili k baroku, Santiniho jazyk. Současně jsem zakoupila knihu Věry Noskové Obsazeno pro svého potencionálního tchána a těšila jsem se, jak mu spolu s tímto titulem nabídnu posléze k přečtení i onoho Santiniho. A když jsem se v sobotu krátce po poledni přiřítila na svém milovaném předpotopním bicyklu (který se zdá rok od roku býti více předpotopním - při této cestě začal vydávat podezřelé zvuky levý pedál (kterému pan psycholog odmítá říkat jinak než 'šlapka'), což mne poněkud znepokojilo vzhledem k faktu, že na příští sobotu mám naplánován reparát mojí první letošní (ne příliš úspěšné) vyjížďky s M.) na statek do Libně, rovnou jsem se zeptala na názor Dr. S. na Miloše Urbana. Dostalo se mi přibližně této odpovědi: 'Je sice poněkud úchylný, ale tuhle jsem si koupil další z jeho knih, Santiniho jazyk, jestli chceš, půjčím ti to.' Ach. Jo. Celá ta moje radost přišla vniveč, když jsem zjistila, že Dr. S. již vlastní téměř kompletní sbírku Urbanových spisů! (No, i když, jak se to vezme, aspoň si je nemusím kupovat všechny já, kdyby se mi náhodou líbily :o))) Dokonce vlastní i Poslední tečku za rukopisy a Sedmikostelí, na které jsem se tolik chystala. Hastrman, ač získal v roce 2001 tuším jakousi cenu (že by Literu?), mě kupříkladu tolik neláká.
Nu, tolik Urban. Pustila jsem se do něj a trochu mi připomněl Hájíčkovo Selský baroko – taky jde o chlapa, který pracuje tak všelijak, vlastně napůl, pracuje-nepracuje, je rozvedený a ve světě kolem stihl během prvních pár stránek okouknout a okomentovat několik zajímavých osob ženského pohlaví. A prozatím to vypadá, že jako čtenář mohu žít v naději na detektivní zápletku spojující minulost s přítomností.
Co bych ještě nerada opomenula je kniha jako taková, jako vydavatelský počin. Argo je známé tím, že knihy, které vydává, jsou kvalitní nejen obsahově, ale taktéž co se typografické úpravy týče. Již Sága o Ynglinzích a Edda (obojí nejstarší severská literatura, první zmíněnou vlastní, jmenovkyni mého drahého otce bohužel ne) mne o tom dostatečně přesvědčily. Urbanovy romány nejsou výjimkou a to je dobře – moje úchylka na cokoli, co je spojeno s papírem (kancelářské potřeby jako jsou sešity, pera, barvy, materiály, jejich využití a úprava), tak dojde ukojení. Protože jako invalidní knihovník a také jednu dobu frekventant (to slovo použil onehdá můj drahý otec E. a zcela mě jím vyvedl z míry, neboť jsem ho nikdy předtím neslyšela v běžném hovoru) kurzů Grafického designu a Písma (Typografii navštěvovala pouze moje 'žena', neb jí pasovala do rozvrhu – a hlavně protože má na tyhle věci přirozený talent, zatímco já jsem byla nucena vařit z vody) oceňuji i vizuální stránku literárních počinů. A možná právě proto jsem si zamilovala Nebe pod Berlínem a Samka Tále Knihu o cintoríne. A koneckonců i ta Zadie Smith je přitažlivá.
Ale od vnějšího vzhledu knihy a jeho působení na čtenáře (a jsme zase u toho, ono na tom vzhledu záleží skoro vždycky, jsme povětšinou lidé vnímající zrakem a i když je tento prostředkem velmi povrchního a nízkého prožitku, je to prostě fakt, oči nám v ráji byly kdysi otevřeny, když jsme poznali, že jsme nazí – a nebyl to Boží záměr, tedy možná byl, ale... to už nechám povolanějším) bych se ráda přeci jen dostala k literatuře ještě v torchu jiné rovině. Jako správný student češtiny jsem se rozhodla v neděli sledovat přímý přenos z udílení literárních cen Magnesia Litera (vidíte, teď ani jako správný češtinář nevím, jestli Magnesia, nebo Magnezia!). To vše pouze za účelem rozvíjení mého intelektu a také abych zjistila, jestli ten 'Jára Rudišů' doopravdy vyhraje. Nebudeme napínat, získal cenu čtenářů a to se cení. Možná že si ten Grandhotel přeci jen přečtu (poté, co si ho Dr. S. zakoupí... :o))) Ostatní ceny si matně vybavuji, podobně jako některé lehce vtipné momenty (a zas tolik jich nebylo) celého přenosu. Jedním z nich byl přednes tří menších (opravdu dost malých) dětí ukázky z dílny ještě žijícího českého literáta s iniciálami I.M.J. – obzvláště chlapeček v roli vypravěče byl neodolatelný – válela jsem se po gauči smíchy, zatímco pan psycholog štrachal ve své zbrojnici (dříve komora) a nechápal, co že se mi stalo. Zakrátko znovu usedl ke svému šití (ano, muž, s nímž obývám dva dny v týdnu jeden byt, šije – mám dojem, že už je to něco přes měsíc), od něhož ovšem zděšeně pozvedl zraky k televizi v momentě, kdy uslyšel počáteční verše další kulturní vložky večera, něco jako 'píchá kozu za chlívem'. Pohlédl na mne a jeho tvář naznačovala, že se cítí býti zmaten: ještě před chvílí pouze smutně poznamenal, že ničemu z toho, o čem se tam hovoří (čili literatuře), absolutně nerozumí (uklidnila jsem ho, že já také ne, že to, že celý večer sleduji, je z mé strany pouze póza) – najednou zaslechl povědomé výrazy, které slýchá často od svých kamarádů, kteří literatuře taktéž příliš neholdují. Jak vidno, v současném umění si přijde na své vskutku každý. Tedy jedinou otázkou zůstává, zda lze ještě stále hovořit o umění. Třetím zajímavým vstupem bylo jakési recitační těleso z Brna, které bylo vokálně schopno vyjádřit podstatu něčeho tak primitivního jako je houba v několikaminutové skladbě pro cca 15 lidí. Pan psycholog se v jejím průběhu pouze zeptal: 'Prosimtě to je ještě pořád ta houba, nebo už novýho?'. Ujistila jsem ho, že jde opravdu stále o jednu a tutéž houbu vyjádřenou poněkud nonkonformním přednesem a on spokojeně šil dál. A já se spokojeně pohroužila do jedné z analyzovaných kramářských písní a pokoušela se zjistit, jak moc běžný byl v danou dobu na daném místě tvar dvouch rukouch a jestli existuje nějaké pravidlo v užití by nebo aby. Zřejmě neexistuje. Ale dvouch rukouch je tvar rozhodně zajímavý (*pozn.: dvouch uvádí J.V.Rosa jako možný tvar gen., rukouch ho zřejmě analogicky převzalo).
To jsme od předávání cen odbočili. Jenomže ono to opravdu zas tak za moc nestálo, takže se k celému večeru už nemá cenu více vyjadřovat. Snad jen to, že mě potěšil dokument, který následoval, protože se v něm objevil na předávání cen nepřítomný J. Rudiš a zcela jasně dokázal, že je moderním autorem, který je ochoten být zároveň performerem a nevadí mu, když je jeho dílo 'příliš čtivé', ba naopak, je schopen aktuálně vnímat reflexe čtenářů – to všechno si na něm cením. Že přesto, že už je trochu 'profláknutej' a možná je teď tak trochu 'in' (čímž se pro mne stává 'out') a dost možná je taky trochu magor, je to docela zajímavej chlap, který ze sebe nedělá ani boha, ani blbce.
Jak vidím, vydržela bych tady psát ještě dlouho, ale nudné to začalo být už minimálně stránku zpátky (ano, ve Wordu už jsem v půli druhé a na D1 za polovinou), tudíž to jako obvykle velmi rychle zalomím. Ještě mě čeká kramářská píseň :o) Za poslechu nejlepší lyriky posledních týdnů, Nikdy nic nebylo od Sto zvířat uložím laptop ke spánku a budu doufat, že mi již brzy bude dopřáno podělit se o další historku z mého v součesné době dosti chaotického života, třeba o tu, jak velké úsilí je zapotřebí v Praze k tomu, abyste sehnali termix a odbornou literaturu.
Howgh for today. Or for now, at least.