Rákos (eng.: reed; no.: siv, -et)

Každý den, kdy se naučíte nebo zažijete něco, co nikdy předtím, je dnem do jisté míry naplněným. Takovým pro mne byl i den dnešní, vypravili jsme se totiž na již několik týdnů plánovanou rákosovou brigádu. Cože je to za výmysl, pravděpodobně se zeptáte podobně jako většina lidí, jimž jsem tento svůj úmysl v průběhu právě uplynuvšího naplněného týdne vyjevila. Tak tedy posaďte se, milé děti, povím vám pohádku:
Bylo nebylo, kdesi na dalekém severu země české, nedaleko obce jménem Chrastava, rozhodli se jednoho dne ve dvacátém století blázni vystavět slovanský dvorec ze století cca dvanáctého. A co čert nechtěl, ve století jedenadvacátém, resp. v roce šestém tohoto století, přišel orkán Kiril a z budov, které již několik let byly součástí tohoto dvorce, sebral střechy. No a jelikož střechy jsou z došků a došky z rákosu, nelze je jinak obnovit než že se naseká rákos a udělají se došky nové. A proč zrovna my? Z jednoho prostého důvodu – můj muž je totiž činný a v létě pořádá již pátý ročník hry zvané Věk Hněvu (raději se neptejte, co, proč, nač, jak a zač - je to na dlouhé vysvětlování, ale není to dřevárna!!! :o)))) a tentokrát jako lokaci hodlá použít právě onoho zmiňovaného dvorce. A protože Curia Vítkov byla tak laskavá a lokaci zapůjčí, byli jsme my zase tak laskavi, že jsme propůjčili kus své energie a času a vydali jsme se sekat rákos. Naštěstí ne až k Chrastavě, ale jenom na jedno rákosové pole u Kostelce nad Labem (což jsme zjistili včera cca v 11 p.m. – příjemné zjištění, že můžeme ráno o něco déle spát).
*
vsuvka: Jelikož toto píšu večer poté, co jsme se vrátili, při čemž taktéž sleduji předávání již dávno předem ohlášených cen Alfréda Radoka (a je to kupodivu vtipné – i když citovaným vyjádřením kritiků pranic nerozumím), přestávám se pomalu ale jistě soustředit a neudržím myšlenku. Což mne povede zcela jistě k tomu, že zbytek plánovaného zápisu bude v bodech.
*
Důležité poznatky dnešního dne, v chronologickém a tematickém chaosu:
Doufám, že nejsem alergická na rákos.
Mačeta při přímém kontaktu s rákosovým stéblem nepopsatelně krásně zvoní.

Mačeta je fasinující zbraň. Nicméně její jílec je koncipován tak, že na mužskou ruku. Na tu moji je příliš masivní. Čili z toho plyne poznatek další – po hodině sekání mačetou vznikne puchýř, který dokud (a pokud) se nezalepí (nejlépe spolu se zbytkem dlaně), BOLÍ. Podobně jako práce. Ale když se zalepí, tak už ne a může se sekat dál. Ale mačetou to už tak dlouho nejde. Srp je lehčí, ale má tu nevýhodu, že je zahnutý. Což může způsobit díry (či spíše dírky) v pohorkách. Není už ovšem tak jednoduché se jím seknout do nohy. Mačetou to je dřív, než se vám stačí udělat puchýř.
Rákos je dutý, lehký a suchý – což kupodivu znamená, že když vás šlehne, bolí to jak sviňa. To znamená, že už chápu, jak kruté byly tělesné tresty na školách v dobách rákoskových.
Kdybych byla kuřák, měla bych důvod udělat si každou půlhodinku pauzu na cigáro.
Ale protože jsem samozřejmě zodpovědný pracovník, budu se prodírat polem rákosu se srpem v ruce a sanžit se vytvořit v něm kruhy, za něž by se nemusel stydět ani sebezelenější mimozemšťan.
Rákos je sviňa – vleze všude. A píchá. A občas dokáže i pěkně seknout.
Zvláště do obličeje to bolí. Navíc to chmýří je taky všude kolem.
Ne, opravdu NEJSEM alergická na rákos.
Ano, zmohlo mě to a du spat, protože ráno jedu na kole na koně. ;o)))