Leč učinila jsem další rozhodnutí – tomuto příkoří vučí mé psýché páchanému se postavím čelem. A proto jsem dnes ráno, ano, jen několik hodin poté, co jsem znavena padla do postele s úmyslem dlouho z ní nevstat a hlavně se držet co nejdále od rákosu, sundala kolo ze zdi (a ejhle, pan psycholog se ani nevzbudil!), sbalila si svých pět švestek, mapu a láhev vody a vydala se směr Svojetice, kde jsem ve 12.00 měla nasednout na Horizonta, aby mě poprvé vyvezl mimo ranč, do lesa.
Rozdíl od mého předešlého výletu byl patrný již v metru. Zatímco minule jsem v posledním vagónu byla já, kolo a horda lyžařů, tentokrát jsem na Pankráci spolu s jiným pánem a kolem přistoupila k dalším třema pánům a kolům a než jsme dojeli na Opatov, kde jsem vystoupila, bylo nás v tom posledním vagónu s koly šest. Je strašně zajímavé, jak každý dělá, že kouká jinam, ale stejně se vzájemně poměřujeme, kdo jaké má kolo, kdo jakou výbavu, jestli asi jede na freeride, nebo terén, nebo silnici, kdo je 'meriďák', kdo 'authorák' a kdo 'no name'. Já, s mou předpotopní příšerou, kterou miluji, jsem tam rozhodně nikoho uvést do vytržení nemohla, snad jedině svým šarmem, nikoli však šarmem kola – pominu-li toho (loni ještě ohrnutého, jak říkal) dědu (no, křivdila bych mu, mohlo mu být tak kolem šedesátky), co se mnou nastupoval, jediné moje kolo nemělo odpružené přední vidlice. Což už několik let pociťuji jako značný handicap, protože dnes už je má každý *****, ale já prostě ne. No, to je fuk. Prostě jsem vystoupila a najela na trasu, jíž jsem část měla tu čest již vyzkoušet. Tedy z Opatova přes Újezd do Průhonic, dále jsem pokračovala do Čestlic, Nupak, Kuří a Říčan. Dále ovšem nastaly komplikace. Protože v Říčanech začala selhávat nikoli moje mapa, nikoli moje orientace, ale navigace středočeského kraje. Protože když už byla cesta značená, pak na místě, kde byste to nečekali, ale naopak v místech, jako jsou křižovatky, kde byste to jó potřebovali, cedule široko daleko nikde žádná. Posléze se začal měnit terén, a to tak, že jsem si chvílemi opravdu nebyla jistá, jestli moje mapa nelže. V závěru mě tato značená – neznačená stezka dovedla do míst vysypaných kameny střední velikosti, po kterých byla jízda na kole zcela nemožná (no protože to prostě klouzalo a nejelo!!!). To už jsem pomalu začínala pěnit – kdo tuhle stezku k*** nazval cyklistickou??? Jenomže jsem ještě nevěděla, co mě čeká v Říčanském lese – tam totiž značení zmizelo úplně, zato se objevilo bahno, výmoly od traktoru, neznačené křižovatky, zmizelé chodníčky, chodníčky zanešené větvemi a chodníčky končící v potůčku. No a já jsem u jednoho takového potůčku skončila 11.15. V tu chvíli jsem pochopila, že jde do tuhého, že nejen že ve Svojeticích nestihnu kafe, ale možná ani tu vyjížďku! Přenesla jsem kolo přes potůček, vyškrábala se do kopce a pokračovala dál po tom povrchu, který tam asi zanechal orkán Kiril. Na jednom místě jsem kolo přenesla přes spadený kmen a pustila se dále po okraji lesa, kudy jsem nabrala azimut k Tehovu. A ejhle, heuréka, dojela jsem do Tehova. Opět nepatrně hůře značená křižovatka, kterou jsem musela projet dvakrát, opět cesta do lesta, opět spadané stromy. Přenášela jsem ještě třikrát, bahnu se vyhýbala lesem bezpočetkrát. Leč, do Svojetic jsem dorazila – 11.55 :o) VÝLET SE ZDAŘIL!!! Heuréka!
Jenom jsem v tom spěchu nemohla udělat žádnou fotku. Tudíž zde budu prezentovat fotky jiné, na jedné z nich nejsem na svém kole a nemám helmu a svoje botičky, na druhé nejsem zase na svém kole. Takže si to budete muset složit dohromady: nejdřív moje kolo (o několik příspěvků níže), pak jednou já nezpocená, v brýlích a novém dresu, a jednou zpocená, v indoorovém vybavení :o)
No comments:
Post a Comment