Nejmenší ze všech mých velkých ULTRA

Dlouho jsem se chystala, dlouho přemýšlela a dlouho plánovala, co a jak sem napíšu, až tohle všechno bude za mnou. Za námi. A zároveň před námi. A jestli to napíšu. A ani dnes nevím, zda se mi to podaří všechno uspořádat a sdělit tak, jak bych chtěla... Ale i když vím, že bych si možná raději měla psát deníček jen tak pro sebe a děkovat za všechno někam tam nahoru a ne se snažit zase cosi zprostředkovat skrze sociální sítě, nedá mi to. Protože tenhle blog, když se vracím k jeho úplným začátkům, zaznamenal už pěkný kus mého života, funguje více než deset let a postupně se proměňoval stejně jako já a možná se tam úplně dozadu vracím jenom já, ale to vůbec nevadí, protože právě proto jsem kdysi psala. Abych si jednou připomněla ty dny na univerzitě, dny se S. a bandou lidí kolem nás, stejně jako moje první roky v Praze, první výlety za humna a první závody a velké karamboly... A prostě všechno. A tak jsem se rozhodla, že i ten poslední příběh stojí za zmínku.

Za poslední čtyři roky se toho tu nepropralo tolik. Nejposlednější zápisky jsou moje dvě účasti na OTOBu a pár dlouhých výletů, ať už pěšky, nebo na kole, a pak jedna souhrnná statistika. Ta by mohla v podstatě skončit na podzim loňského roku, kdy jsem ve víru práce zjistila, přiznávám, ne až tak překvapeně, že moje únava má trochu jiný důvod, než že bych byla jenom přetažená. Že to, že mě bolí noha a musela jsem poslední měsíce zvolnit, mělo možná především ozdravný efekt v tom, že moje tělo sebralo sílu na to největší ultra, které jsem si ve svém případě vlastně stěží dokázala představit. A že k parťákovi, co mi už nějaký ten pátek dělá společnost nejen v běhu a na kole, ale i v civilu, přibude letos v květnu ještě jeden. Nebo jedna. To jsme až do finále netušili.

Tenhle nový miniparťák měl tudíž pod taktovkou celý můj podzim a zimu. A nutno říct, že se projevil už v začátcích dost solidárně. Nevyžadoval víc pozornosti, než bylo nutné, prostě jenom občas potřeboval trochu víc spát, takže tréninky na 6:00 vzaly na chvíli za své, ale ono to vlastně nevadilo, protože v práci jsem toho měla dost, nebylo tedy potřeba energií plýtvat. Plavat jsem chodila "až" na sedmou, na kole jsem jezdila dál do práce a z práce, vyhýbala se těžkým terénům a prudkým kopcům, a stejně tak i v běhu. Stačilo mi popoběhnout do práce a z práce, 5-10km se stalo mým novým standardem. A jak mi bylo dobře! Užívala jsem si to, že nemám žádné plány, nemám žádné ambice, můžu se kochat, můžu se hýbat, kolik je mi příjemné, a přitom zároveň odpočívat. Čímž se předem omlouvám nastávajícím matkám, které těch 9 měsíců, kdy jejich tělo kupí buňky na buňky a buduje uvnitř nového člověka, trpí, od začátku až do konce. Taky proto nemá smysl se tu rozepisovat o tom, co všechno jsem za tu pro mě neuvěřitelně krátkou dobu stihla zažít a užít - až příliš dobře si uvědomuju, že tenhle stav byl pro mě požehnáním od začátku až do konce. Nejen, že dal vzniknout novému životu, ale ještě mě ušetřil většiny těch obávaných obratů o 180°, kdy nemůžete/ nechcete nic z toho, co kdysi, a trpělivě se snažíte sžít s tím malým "vetřelcem" (a to myslím jen v dobrém!), který vás má momentálně na svědomí. Každopádně i díky tomu se stalo, že ještě v prosinci málokdo tušil, že se děje něco víc, než že mě bolí noha, a tak prostě míň běhám. A je to tak dobře. Se svým miniparťákem jsem se sžívala postupně a s radostí a vděčně mu ukazovala, co všechno bude dělat, až bude velký. Jako třeba že bude se mnou chodit plavat do venkovního bazénu v Podolí, že se bude otužovat, aby byl zdravý a silný, že budem chodit na procházky a běhat, a taky na běžky a na skialpy, teda až táta mámu naučí sjezdovat, ale to se prej můžeme naučit spolu.

Jasně, slýchala jsem kolem sebe sem tam ty sýčky, co mi tvrdili, že bych měla zvolnit ještě víc. Ale upřímně - když je můj jediný pohyb za den pěší cesta do práce a z práce, nebo půl hodiny v bazénu, jak to chcete srovnávat s matkami, které mají na krku už další jedno a více dětí, nedej bože psa, co chce venčit několikrát denně, do toho práci, ze které po osmi hodinách prostě neodejdou...? A tak jsem si přečetla pár rad o tom, jak a co dělat nebo nedělat, ale když mi z toho vycházelo jediné, a to že mám poslouchat své tělo, tak jsem ho poslouchala, nepracovala po večerech, občas si lehla, občas se šla protáhnout na jógu a jinak jsem prostě dělala to, co obvykle. A jo, sem tam jsem si dala i to kafe a malou dvanáctku. Protože pokud má být prcek po tátovi, rozhodně z něj nebude sommelier, ale dobré pivo, to pozná.

No a jak to s "prckem" nakonec dopadlo?

Vzhledem k tomu, že termín jeho příchodu připadl na Vltava Run, což je jeden z pár závodů v roce, který má jeho otec v kalendáři dlouho dlouho předem, měli jsme připraveno hodně variant. Dokonce někdo nadhodil i smělý plán, že bych ELItnímu týmu mohla dělat řidičku, abych byla pořád nablízku, kdyby to na mě přišlo. Já jsem hlavně doufala, že věren svým genům a tomu, jak jsme já i jeho otec důslední v dodržování všemožných termínů, se prcek ideálně o pár dní opozdí. Nebo urychlí? Ach, jak jsem byla naivní...

Poslední týden před odchodem na mateřskou jsem se začala ošívat jako že netuším, co budu těch šest týdnů doma dělat. Že si budu muset něco najít, abych úplně nezblbla. Zároveň mi bylo jasné, že je toho potřeba spoustu zařídit - uklidit a udělat mu doma prostor, vyzvednout všechny ty minaturní oblečky, vyprat je, vyžehlit, odškrtávat věci, co už mám, nezapomenout na úřady a podobně... Bylo toho vlastně dost. A slíbila jsem si, že hned po Velikonocích, kdy jsme podnikli poslední předporodní výsadek za rodinou na Moravě, se do toho pustím. Ve středu po Velikonocích mě čekala poslední kontrola u doktorky a když i ta dopadla na výbornou, oslavila jsem to snídaní v kavárně, protože si ty lívance prostě zasloužím. A odpoledne procházkou na sluníčku do Podolí a hlídáním malého T. a cheesecakem. Prostě volno se vším všudy. Zítra ráno zavolám na ten úřad, stoprocentně. A taky se objednám na první prohlídku do porodnice.

Jenomže zítra ráno mi bylo šoufl. Naivně jsem si myslela, že to byl ten salát k večeři a křeče ve střevech. To by ale ty křeče nesměly přicházet opakovaně v pravidelných intervalech, že... A tak jsem se objednávala do porodnice se slovy "ale je mi nějak blbě a mám pravidelné křeče...", načež mi řekli, ať rovnou přijedu. Přece nebudou nic riskovat, že. Neriskovali, prohlídli mě, předepsali magnézium a poslali domů. Tam jsem se chvilku svíjela v posteli, a když se po třech hodinách interval neprodlužoval, nýbrž zkracoval, a bolelo to jako čert (a to jsem si vždycky o sobě myslela, že snesu dost), volala jsem znovu J., že teda sorry, dnes ho pracovat nenechám, dáme si repete ucpanou Prahou. A tak se na mě znovu koukli, řekli, že to vypadá, že rodím (to jsem přesně slyšet nechtěla...), a ustlali mi kousek od porodního sálu. Tam jsem si dva dny poležela na kapačkách, aby prckovi trochu "vytunili" plíce, a pořád mě v intervalech, kdy se mi z kapaček ulevilo, uklidňovali, že se to třeba ještě zastaví. Což mi doktor tvrdil ještě v sobotu ráno. A tak jsem to tvrdila i J., který se za mnou stavil cestou do města, protože ten den se běžela pražská půlka. Jelikož vím, že jemu to potrvá max. hodinu a půl a já tedy nevypadala, že bych se chystala porodit do hodiny, přesvědčila jsem ho, že budu v pohodě, ať se jde proběhnout. Že přece nemá smysl, aby tam se mnou čekal pět hodin, až se prcek rozhodne, že je čas vystartovat. Vypakovala jsem ho 9:15, aby se stihl u auta převlíct a rozklusat. Abych mu 9:40 volala, ať nestartuje. Že to sice ještě není akutní, ale zároveň mu nezaručím, že to stihne odběhnout celé, i kdyby porazil Keňany (a Ondru Fejfara, ale to jsem ještě netušila). Udělal to nejlepší, co mohl. Odstartoval, užil si první kilometry až na Výtoň, kde to otočil a ohnul nejkratší cestou k Apolináři. Přišel právě včas na to, aby se mnou počkal tu poslední hodinu, co už jsem nebyla v křečích, protože jsem kvůli prckovi svolila, aby mi píchli epidurál, a prcka, co se bohužel nakonec opravdu narodil jako prcek, protože měl jenom dvě kila, jsme tak na světě přivítali spolu. A já, která jsem se celou dobu kasala, že to přece zmáknu přinejhorším sama, jsem byla strašně ráda, že jsme spolu. Já, můj nejlepší parťák a náš malý syn, který dostal jméno Vladimír.

On tedy dostal obě jména Vladimír... Jenomže to má tak, když spěchá. To se pak stane, že se rodiče nestihnou dostavit na matriku a pojmenují ho sice po matce, jak chtěla, ale ne křestním jménem, ale i tím příjmením. Ale myslím, že těch pár dní a hodin byla stejně taková jízda, že tohle už byla jenom taková třešnička na dortu. Aby prostě bylo jasno, že to nebude jen tak obyčejné dítě.

Teď, 12 dní poté, když už jsme třetí den doma, se mi to píše relativně lehko. A už v tom není zdaleka tolik těch emocí, není tam ani polovina toho strachu a všeho, co mi běhalo hlavou, když jsem tam ležela a věděla, že ten malý tvor, co jsem se těšila, že ho za těch posledních 5 týdnů pořádně dopeču, to bude mít ještě pěkně těžké. Jestli se jednou bude prát se životem tak, jako se snažil v těch prvních hodinách a dnech, věřím, že to zvládne s přehledem. Má před sebou ještě dlouhou cestu, stejně jako my. Bude to to nejdelší ULTRA, na které jsme se mohli vydat. Všichni tři. A za to teď každý den děkuju.