...a přitom si jeden řekne, takový nic. No a co, tak se byla holka projet na kole. Jenomže ta holka si chce některé věci zapamatovat. A jelikož je už poněkud sklerotičtější...
Vezmeme to heslovitě.
Velikonoce. Dovolená. 7 dospělých + 1 dítě. Z toho 4 nikoli introvertní ženy. A moje potřeba klidu a chybějící prostor pro velikonoční kontemplaci. A zároveň šance vyjet na delší dobu z Prahy. Plán je jasný. Zbytek party horské, w. silnička. Je potřeba natočit nějaké ty delší souvislé aktivity.
Penzion. Krásnej barák. Úplně se vidím ráno na trávě, jak zdravím slunce. Až na to, že je trochu zima a hnusně.
Vyrážíme všechny. Tři bikerky směrem na Trosky, silničářka s cílem dobýt Stráž pod Ralskem.
Moc to nejede. Po včerejším posilku bolí nohy. Krom toho na jablko a banán se toho moc nenajede. Takže easy peasy.
Cca v 53. minutě začíná poprchat.
Český Dub, Osečná. Tak trochu kopce. Dneska mi jako kopec přijde všecko. Kdysi jsem nadávala, že mám těžké kolo. To jsem měla o.. 6-7kilo míň? Holka, t. měl před těmi lety pravdu - je jedno, jak máš těžký kolo. Většinu stejně tvoří ten, co na něm jede. A ne jen technicky a kondičně.
Obří králíci na poli, ze kterých se nakonec zázrakem stanou srnky. Jelikož funím jako pašík, vůbec se jim nedivím, že zděšeně prchají.
1:55 už kontinuálně prší. Začínám mít regulérní hlad. Jestli chci dojet do Stráže a zpátky, na hlad to nedám. Snažím se jet easy, ale easy to nejde.
'Kontempluju'. Ha ha. Tak trochu plánuju, co přijde po Velikonocích. Hard work. Baby steps.
Lone wolf.
2:30 Mimoň. Benzinka. Záchrana. Chčije trochu víc. Dávám kafe a proteinovou tyčku. Z vyhřátého obchodu se mi zpátky do s*aček vůbec nechce.
A že teprv s*ačky přijdou. Z Mimoňe po hlavní do Mnichova Hradiště. Cesta tak trochu vlnitý plech. Regulérně chčije. Jakože dost.
Ralsko. Celou cestu, i když chčije, zběsile zpívá ptactvo všude kolem. Že by fakt jaro?
Přemýšlím nad tím, co jsem dělala o Velikonocích loni. Všecka ta nejistota. A strach.
The choice is yours. You just have to make it.
Fear not.
A kde jsem letos. Stojím na vlastních nohách. Trochu vratkých, ale stojím. A začínám se sama se sebou kamarádit.
Chčije intenzivně. Jsem mokrá skrz naskrz. Vzpomínám na Nezmara. A zas cítím, jak ta voda vyplavuje všecko, co je v hlavě navíc. A s*ačky na silnici vyplavujou s*ačky z mysli. Už neřeším, co bylo a bude, zase jsem jenom tady a teď.
3:10, cca 71. km. Představa, že k nim přidám třicet, pár kilometrů vertikálně, to všecko bez kola... No freaking way! Tahle myšlenka se mě drží až do Mnichova Hradiště. Jsem zvědavá, až si to budu číst za půl roku, za rok, jestli to budu mít stejně.
Pak už myslím jenom na to, že poslední kus bude brutální kopec. Sice krátký, ale pořádně nakloněný. Nakonec přijde. A já na pár metrů potupně slezu z kola. Ale v nohách mám první letošní stovku, covered in shit on the outside, calm inside.
Zas jeden 'podělanej den', za který mám důvod být vděčná.
No comments:
Post a Comment