Poslední letošní ultra

Konečně, po týdnu, se dostávám k reportu z jednoho z nejvýživnějších počinů letošní sezóny. A co do mých počinů jednoho z nej vůbec...

Na Jizerský Ultratrail jsem v jakémsi odkaze narazila už na jaře, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Proč taky, když jde o 66km s 2.650m+ převýšením, což je daleko (a vysoko) nad mé možnosti? No, jenomže jak to tak bývá, ti kamarádi... Už ani nevím, kdy to bylo, asi těsně před koncem června, při jedné z nemnoha návštěv ranního tréninku v Nuslích, se mě P. zeptala, jestli nechci její registraci. Na JUT. Já. Hm. M. si přisadila, že to je nejhezčí závod, co kdy běžela, pokud jde o prostředí. Tyhle věci se přede mnou nesmí vyslovovat nahlas. Momentálně jsem ten tonoucí, co se stébla chytá, a už neví, co by, aby dal ulevit hlavě, takže je jasné, že jsem, já vůl, kývla.

Holky znám z FC a taky jsme spolu běhaly po Kokořínsku, tak mi bylo jasné, že by to mohla být prima akce. Jakože výlet. Jakože 68km v Jizerkách. To přece nikdo neběží celé, ne?

Čím víc se termín blížil, tím víc mi bylo jasné, že tohle nebude jen tak. Jesenickou 60, která je ve skutečnosti jen 56km, jsem letos dala napůl chůzí za dlouhých 8 hodin, tohle je ještě o kus dál (a výš), moje kondice není o nic lepší, chuť závodit už vůbec ne (proč bych se s někým předháněla? a to mám u toho jako běhat?), do čeho se to probůh zase ženu? Poslední dny před závodem bylo navíc jasno, že bude pekelné vedro. Že by proto zvolil pořadatel závodu start z Hájenky nad Josefovým Dolem, jen kousek od hotelu, který se jmenuje Peklo?

Když se v pátek večer v Hájence registrujeme a vidím ten krpál, do jakého jedeme, jenom nasucho polknu. Ač máme ubytování luxusní, moc spát se mi (jak jinak) nechce. Hlava jede naplno. A budíček 5:15 taky nic moc. Ale chceme zaparkovat, tak musíme vyrazit včas. Nota bene jsme na tom mnohem lépe, než všichni ti, kdo teprve ráno vyráží z Prahy, třeba, že... Na startu necelých 300 běžců, ale v tu chvíli mi to připadá jako dav. Rychle se zdravím s Jitkou, najdu Dejva s Romanem a kopnu do sebe nezbytné kafe. Ztratím a zase najdu holky a před startem ještě rychle prohodím pár slov s O. a překvapeně přijímám pozdrav a pusu od J., kterého jsem marně hledala už od včerejška. Tohle mám na těch závodech nejradši. To potkávání se a objímání a radost, že se vidíme a že i když jdeme každý za sebe a každý jinak rychle, zase jsme 'tak trochu spolu'.

Pokud jde o závod a trasu jako takovou, myslím, že stokrát nejlíp to z 'holčičího' pohledu popsaly už dvě ultra dámy Jitka a Zuzka, každá jinak, ale přece obě krásně a věrně. Když si to čtu, nemůžu se ubránit úsměvu nad tím, jak jednu trasu, jeden běh, každý vnímáme úplně jinak. Každý jdeme za svým cílem, každý s jiným očekáváním, s jinými ambicemi, každý s jinými hřivnami k rozmnožení.

Trvalo by neskutečně dlouho, než bych popsala celou tu trasu. Než bych si vzpomněla na všechny ty výběhy a seběhy a výhledy, nadhledy a podhledy, na všechny milé lidi, co jsem potkávala, i na všechny, které jsem si s sebou nesla v hlavě. A tak využiju fotek od D. a zapíšu si jenom pár pocitů a momentů, co mi z toho dne utkvěly v hlavě.

Rozbíháme s B. a M. a holky mi z kopce dávají neskutečnou 'čočku' - vůbec nemůžu běžet, nemůžu zapojit břicho, pomalu se ploužím. První sjezdovka a první křovíčko. Už od začátku je to napůl chůze. Představa, že tohle potrvá 10-12 hodin (můj 'skromný' odhad, haha...), mě naplňuje bázní. Už v 8 ráno sluníčko pěkně smaží.

Potkáváme se s D. a R., kteří jsou normálně velcí rychlíci, ale dnes to 'rozbíhají' dost rozumně. Chvíli jdu s nimi a chvíli s holkama. Jak jsem ale na začátku v sebězích a na rovinkách zaostávala, postupně přibývají kopce, kde se i chůzí posunuju kupředu poměrně rychle a na holky musím sem tam čekat. Čas si krátim konverzací s kolemběžícími a -jdoucími, ale není to ono. A tak, když na druhé občerstvovačce (Jizerka) doběhnu zase D. a R. a vidím, že drží relativně snesitelné tempo, počkám, až holky dorazí taky a oproti původnímu plánu se od nich odděluji. Ne že bych byla tak rychlá, ale u těchhle akcí je mi jasné, že čím kratší dobu moje 'utrpení' potrvá, tím lépe. A tím utrpením mám na mysli jenom to, že jelikož jsem pomalá, užiju si to narozdíl od některých (protože ano, jsou i tací, kteří to samozřejmě prakticky celé běží, jenom já dělám, že neexistují, abych náhodou neměla v hlavě chmurné myšlenky) hooodně dlouho, až tak dlouho, že už mi žádné mazání a žádné funkční prádlo nepomůže, a sežerou mě vlci, protože jako správný slon se potím jako p*ase...

S klukama to sem tam trochu rozběhneme, ale taky kopečky chodíme. A to i ty, o kterých já se domnívám, že jsou to roviny. D. má jasno, nechce se utavit (což se mu stalo nedávno na běhu ze Sněžky). No jo, ale to by pořád nesměl 'otravovat' s tím svým 'tímhle tempem to za těch 10 hodin dáme' a postupně 'jsme 12minut za průměrem na 10 hodin'... Já osobně jsem smířená s tím, že jsme pomalí a rychleji jít nemůžeme ('Veru, jdeš pod 6 minut na km, zpomal!'). Jsem přece na výletě. Sice na trochu delším a zpoceném, ale na výletě. A tak se poctivě kochám, s D. a R. povídáme o všem možném, od Gerlachu přes Björk až po Coelha, tu a tam ještě pronesu něco k dalším kolemběžícím a -jdoucím a v duchu dávám za pravdu M., že tohle je ten nejhezčí závod (v rámci ČR), který jsem kdy absolvovala. J60 má sice ty výhledy z hřebene, ale tady jsou ty údolí s horskými bystřinami valícími se přes kameny, voňavé lesy a rozpálené louky a pole, a i ta pitomá panelová magistrála. Skoro nepoznávám místa, která běžně vídám jen pod sněhem a nepřestávám žasnout, jak jsou ty Jizerky, co mi vždycky připadaly spíš nudné (a ohrané, protože tam jezdí všichni, a furt), kouzelné. Stačí jen o kus posunout trasu a úhel pohledu a z šedivé nudy je rázem rozmanitá krajina plná chutí a vůní. A to doslova, protože třeba takové borůvky, ty jsou všude kolem. A tak si párkrát taky zobnu, vždyť nikam nespěchám :)

Maratonskou metu překročíme někde na nekonečné panelce. V čase, který je jen o hodinu a 20 minut menší než celkový čas prvního závodníka. A nás ten nejhorší úsek teprve čeká. Po 50.km dojdou Dejvovi síly. A vystřídají je křeče. Sype do sebe hořčík, já a R. mu domlouváme, aby se vybodl na paleo a dal si normální sacharidy, a když přivolí a nasype do sebe taky všechen hroznový cukr a moji poslední 'šimpanzku', vidím, že jde do tuhého. Nadchází čas na druhé opouštění parťáka v běhu - necháme s R. Dejva jeho vlastnímu kulhavému osudu (a pevně věříme, že v tom nebude sám) a chvíli klušeme dál. Pak zase jdeme. Protože síly docházejí rychle.

R. bolí záda, já už vnímám odřeniny na bedrech a stehnech. Ale na bedřichovské centrální parkoviště (holky! tam to známe! tam přece v zimě parkujeme!!!) přiklušeme a užíváme si poslední (a co do servisu nejlepší) občerstvovačku, hlavně to pivo a studená sprcha bodnou. Čeká nás posledních cca 12km, naivně si myslíme, že ještě poběžíme. Už to nepůjde. Díky tomu, že nás čekají ještě dvě sjezdovky a jeden krpál s rozhlednou a to všechno ještě i ve směru dolů, bohužel jsme odsouzeni k chůzi. Poslední dva kilometry sjezdovka a neprůstupný les s borůvčím a popadanými stromy. Naproti nám mladá paní v růžovém tričku a žabkách hlásí: 'Už jenom kousek lesem a jste na asfaltce.' - jenom procedím mezi zuby, že tohle jsem asi úplně slyšet nechtěla. A tomu za mnou to taky ani neříkejte.' To miluju. Povzbudivé turisty, když už mám zuby zaťaté tak, že i procedit ty dvě věty skrze ně jde dost těžko.

Ale ultra, i když ho nezávodím, i když ho neběžím, je samozřejmě hlavně v hlavě. A v té mojí se hemží spousta myšlenek. Nade všemi vystupuje jedno slovo - pokora. Přemýšlím nad tím, jestli fakt nejsem moc 'greedy' a proč do toho vlastně jdu, když vím, že spíš než abych tu podávala jakékoli výkony, jdu 'přežít'. S minimem tréninku se prostě vydám na trať, která je sice 'miniultra', ale nad moje současné poměry. A taky si říkám, co si tu vlastně dokazuju. Zjišťuju, že vlastně asi nic. Že už si nic dokazovat nepotřebuju. Nemám s kým závodit. Už ani sama se sebou nemám důvod. Prostě jsem se vydala na výlet, zkusit si, jestli to dokážu, ale hlavně si užít ty hory. A mít k tomu motivaci v podobě spoluběžců. Dost chabý důvod k účasti na ultratrailu, ne? Když se prodírám borůvčím s těmi zaťatými zuby, říkám si, že ještě pár let dozadu bych se vztekala. Že bych byla naštvaná sama na sebe, že jsme nedali nejen těch 10 hodin, ale ani 11. Že jsem nepodala lepší výkon. Že tohle všechno je nad mé síly, i když bych strašně chtěla, abych to celé, byť pomalu, ale jistě a v klidu, běžela. Dnes už mi je to jedno. Jsem vděčná, že chodím, běhám, že si to dokážu užít. Že i přes unavené nohy jsem v cíli relativně v pohodě. A že jediný důvod, proč večer chodím jako kačer a ve sprše řvu bolestí, je ten, že hodinu a půl čekám v propocených šortkách na holky s klíčem od auta.

JUT byl zážitek vpravdě intenzivní. Ale jako obvykle jsem měla ve všem kliku. Počasí, i když bylo vedro, k nám bylo milosrdné, díky velkému podílu trailových chodníků v lese se pohybujeme hodně ve stínu. Parťáci skvělí, ze začátku holky moc trpělivé a posléze shovívavé, když jsem je opustila. D. a R. jako správní chlapi, místy moc nemluvíme, prostě jenom jdeme vpřed, místy jen tak kecáme o ničem. A ke konci už s R. jenom kolektivně mlčíme. Nohy vydržely a ty minimální puchýřky, co mám na patách (protože jsem to celé šla v botičkách, které mají 'naběháno' celých 8km, to jsem kabrňák, což?), už při pondělním večerním klusu ani necítím. Do dvou dnů mizí i opruzeniny a odřeniny a já si říkám, že jsem asi fakt 'krutá klikařka'. Už dávno ne kvůli tomu, že překlikuju kdekterého chlapa. Ale v tom, že při všech těch bláznivých akcích, do kterých se (ideálně bez přípravy, naslepo a na poslední chvíli) pouštím, ještě chodím, dýchám a občas i popoběhnu :o)

A ještě skvělý fotoreport od Dejva:

jedna z mnoha sjezdovek (ještě někde na začátku, tudíž jsem zřejmě mimo záběr)

vítaná sprcha na vrcholu Špičáku (teda doufám, že to byl Špičák...)

absolut Jizerky

občerstvovačka na Jizerce, měním parťáky a definitivně se přidávám k D. a R.

'tys to z toho kopce nějak rozběhla...!'

já teda nevim, ale mně se v Jizerkách líbily snad i ty panely...

já a D. v prémiovém seběhu a za námi nezlomná pronásledovatelka

romantika na seběhu k Ferdinandovu

závěr 'prémiověho' seběhu, který jsme napůl šli. kam bychom se taky hnali...

nejpovedenější krpál. kam se hrabe na Malého děda, ale taky solidní

Dejvův oblíbený záběr. moje a Romčosovy záda. tady nás vidí naposledy před cílem, dál už jdeme sami.

'Velbloudí jednotka' - sympaťáci, co nás provází notný kus cesty

s R. a D. všichni zase konečně spolu, v cíli :D