Live for the moment...

Zítra (což je za pár minut) je zase posledního března, jaro je dávno tady a posledních 6 týdnů uběhlo až příliš rychle. Mám pocit, že namísto kýženého klidu a prostoru k znovunabytí ztracených sil jsem nasedla na horskou dráhu, která mě šílenou rychlostí žene vpřed, nahoru pěkně pomalu a pak šup, strmý pád na držtičku, abych se mohla zase pustit nahoru do kopečka a drápat se ze všech sil někam, kde zase uvidím jenom další swing dolů. Upřímně, horské dráhy jsem navštěvovala jenom v jednom velmi krátkém období uprostřed léta 1997, kdy na Moravě zuřily povodně, zprostřed nichž jsem ujela a odletěla za oceán do Kanady, kde jsem nemohla vlastně dělat nic jiného, než že jsem zabíjela čas u příbuzných, kde jsem bydlela, což zahrnovalo pravidelné návštěvy zábavního parku s honosným názvem Canada Wonderland. Od té doby už jsem na podobné atrakce myslím nevkročila :o))) A teď, ve svém (ještě stále mladém, nicméně již poněkud 'vyzrálejším') věku si mám zase zvykat? Jenomže milá zlatá, říkám si, přece ses jednou narodila jako Váha, nemůžeš přece čekat, že ta křehká rovnováha Ti vydrží?!?

Hele, běžci, co to tu čtete, já vím, že vás to moc nezajímá, ale vždyť já už po x-té prohlašuju, že tohle není sakra blog o běhání a že já jsem houby běžec (když takový 12 o sobě tvrdí, že je stále lama, co máme říkat my, běžecké housenky? čekat, až se z nás po dostatečně dlouhém stádiu zakuklence vyklube motýl, nad jehož jedinečností se všem zatají dech? :))). Jenomže teď, co bydlím v Praze, už ani do práce nejezdím na kole, na moc jiných aktivit nezbývá čas a energie (si tady asi dělám srandu, že jo? když šetřím tolik času na dojíždění :))), tak mi zas nezbývá, než se jít sem tam proběhnout. A co si budeme nalhávat, je to jeden z nejjednodušších způsobů, jak si čistit hlavu. A tak jsem si dnes (aha, už tři minuty včera), když už jsem v té hlavě měla fakt přetlak, v polední pauze vyběhla. Předcházela tomu v 11:30 čistá a úpřimná radost nad tím, jak nám dnes to sluníčko krásně svítí (a rada kolegyni, že deštník 100% na cestu na oběd nepotřebuje) vystřídaná cca ve 12:10 rozhořčeným no to si ze mě děláte p*del!, když venku padaly obrovské kusy něčeho, co jsem nedokázala identifikovat. Kolegové, právě přišedší z rychlého oběda, mleli něco o sněhu, (což jsem rezolutně odmítla) vypadalo to trochu jako déšť, ale dost možná, že to byly kroupy. Nezjistila jsem to naštěstí, protože už ve 12:30, kdy jsem se rychle soukala do běžeckých hadříků, zase krásně svítilo slunko a já jenom litovala, že jsem doma zapomněla sluneční brýle.

Vybíhám na svoji obvyklou "supershort" trasu do Kinského zahrad pod Petřínem. První nástup jde ztěžka, ale moje nohy si zvykly, že rovina téměř neexistuje a po placce se běhá jenom v případě nouze, tak proběhnu hladovou zdí (mezitím spadlo pár kapek, ale to jen tak mimochodem) a podběhnu lanovou dráhu a už už hledám ty cestičky neasfaltové a hele, tuhle je ten chodníček, kam jsme se kdysi drápali na 'booťasu' a nikomu to nešlo. To je přece blbost, takový pěkný chodníček, vždyť ani mokro není... Ani jsem si to nestihla pomyslet a už jsem byla na zemi nejen já, ale i můj mobil :) Jo, mokro bylo, je, a ještě asi chvilku bude, a pod Petřínem to sakra klouže :) Vyběhnu ještě o kus výš, kde obdivuju důmyslně propracovaný hrad obyvatel petřínských svahů - mají tam všechno - lehátka, slunečník, police, křesílka.... jedno takové pololehátko je vklínené do škvíry ve skále a ten bezďák si tam sedí a čte si knihu (no fakt!!!) a kochá se výhledem na Malou Stranu, no řekněte mi, kdo z vás to má? A to polední zubaté slunko mi svítí mezi stromy a větve, když se zase prodírám roštím a přelézám spadané kmeny tam, kde kdysi možná byla cestička, vyskočím zpoza vyplašených turistů sedících na lavičkách netuše, jaké království mají pár metrů za sebou a rozhodnu se navštívit Marušku (tj. socha Panny Marie v exilu vedle Strahovského kláštěra). Je mi jedno, jestli běžím rychle, nebo pomalu, protože běžím, kde se mi zrovna zachce, slunko svítí, chodníčky jsou měkké a neprošlapané (protože takový "city trail", to je jenom pro zasvěcené, "jelita" přece běhají po rovince a po asfaltu, že?) a když doběhnu nahoru k rozhledně, už zase se tam kupí turisti a to je načase jim zdrhnout a hlavně, je načase to pomalu směřovat zpátky do kanclu. Ten mrak, co visel ještě před chvílí nad Břevnovem a tak krásně si tam v dálce pršel, je stíhán kamarádem ze severozápadu a ten vypadá, že se mi brzo postaví do cesty. A taky jo. Než znovu proběhnu Hladovou zdí a doběhnu ke svému oblíbenému dřevěnému kostelíku, z nebe se zase něco sype. Asi bude pršet, si říkám. Pak zjistím, že ten déšť je bílý. Že by jako fakt sníh? Ale to nejsou vločky... A tak si říkám, jako, na sníh už je dost pozdě, ale zase kroupy by taky mohly počkat do léta, ne? A strašně se směju, jak se ti lidi schovávají pod stříškou kostelíka a jiní pod deštníky a těch pár minikrupek, co z nebe padá, si užívám, protože mě děsně baví, že to už je dnes asi padesátá změna počasí, nálady, stavu a všeho kolem, a myslím na to norské "det finnes ikke dårlig vær, bare dårlig klær" (tj. že není špatného počasí, jen špatného oblečení) a peláším od kostelíka dolů k ústavu pro hluchoněmé, s větrem o závod, tedy vlastně proti němu, protože v tom svahu se najednou do mě opře a já si, když probíhám branou k silnici a mířím zpátky k parku nad obchoďákem, říkám, panebože, za 30minut klusání za humnama jsem už zažila fakt všecko, co počasí umí, sice ve velmi zkrácené podobě, ale jo, byl tam sníh a déšť a kroupy a slunko a vichr a prostě všecko a říkám si, že je to úplně jako zažít celý život ve vteřině a jsem zase strašně vděčná za to, že žiju a prožívám a vnímám... a děkuju.

Během dvou minutek jsem zase zpátky u obchoďáku a mezi autama a lidma a v práci a ještě než se stihnu sbalit a umýt, už zas někdo něco potřebuje, ať žije svět tvrdého byznysu a čísel, moje myšlenky jsou stejně uvězněné tam mezi roštím a oči mhouřím do slunka a nastavuju dlaně sněhovým krupkám a tvář větru a říkám si, kdyby to šlo, takhle být pořád...

Tak to jen tak kdybych náhodou zase někdy zapomněla, že i za půl hodinky se dá stihnout žít :)